Wikipedie

Čcheng-chua: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
úpravy a doplňky dle diskuze
m drobně linky a stylistika, typo
Řádek 32:
Císař '''Čcheng-chua''' ({{Čínsky|znaky=成化|pchin-jin=Chénghuà}}​; [[9. prosinec]] [[1447]] – [[9. září]] [[1487]]) vlastním jménem '''Ču Ťien-šen''' ({{Čínsky|znaky=朱見深|pchin-jin=Zhū​ Jiàn​shēn​​}}), od roku 1457 '''Ču Ťien-žu''' ({{Čínsky|znaky=朱見濡|pchin-jin=Zhū Jiànrú}}​) z [[dynastie Ming]] vládl v letech 1464–1487 [[Říše Ming|mingské Číně]]. Nastoupil po svém otci, císaři [[Jing-cung]]ovi. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil [[Éra vlády|éru]] „Úplné změny“, ''Čcheng-chua''. Název éry je používán i jako jméno císaře.
 
Narodil se jako Ču Ťien-šen císaři [[Jing-cung]]ovi roku 1447. O dva roky později byl jeho otec v [[Tchumuská krize|bitvě u Tchu-mu]] zajat Mongoly, sesazen a po návratu ze zajetí novým císařem [[Ťing-tchaj]]em, mladším bratrem Jing-cunga, odsunut do ústraní v domácím vězení. PoV třechdobě letechotcova ztratilzajetí byl Ču Ťienťien-šen jmenován korunním princem, po třech letech však o postavení následníka trůnu přišel. Až po Ťing-tchajově svržení a smrti roku 1457 se Jing-cung vrátil na trůn a Ču Ťien-šen, nyní přejmenovaný na Ču Ťien-žua, se opět stal korunním princem.
 
Na trůn nastoupil po otci v únoru 1464 v šestnácti letech. V prvních letech vlády zavedl novou politiku zahrnující snížení daní a posílení moci státu. Nicméně po čase se kladný účinek změn vyčerpal a v posledních letech jeho panování začali v [[Zakázané město|Zakázaném městě]] dominovat [[eunuch]]ové, nechvalně známí [[Wang Č’ (eunuch)|Wang Č’]] a [[Liang Fang]]. Pozitivní prvky císařovy vlády byly postupně negovány jeho tendencí ke zvýhodňování oblíbenců namísto povyšování schopných. To vedlo k rozšíření korupce a obohacování protekcionářů na úkor státní pokladny. Po celé zemi vypukly rolnické revolty, ale byly rázně potlačeny. Císař vládl více autokraticky než jeho předchůdci, když posílil tajnou policii sledující nálady v zemi.
Řádek 58:
=== Excísařovny a císařovny ===
[[Soubor:孝贞纯皇后.jpg|thumb|alt=Portrét starší ženy.|Portrét Čcheng-chuovy [[Císařovna Wang (Čcheng-chua)|císařovny Wang]], anonymní autor dynastie Ming]]
Konflikty mezi ženami uvnitř [[Zakázané město|Zakázaného města]] se nepříznivě odrazily na císařově prestiži. První incident nastal hned v den nástupu na trůn, když vzplanula diskuze nad titulem Jing-cungovy vdovy, [[Císařovna Čchien|císařovny Čchien]]. Podle řádů měla dostat titul císařovna vdova (''chuang-tchaj-hou''), ale císařova vlastní matka paní Čou si tentýž titul nárokovala také.<ref name="goodrich 300"/> Byla sice jen druhořadou manželkou Jing-cunga, ale nyní matkou panujícího císaře a proto požadovala stejný status jako excísařovna Čchien.<ref name="mote98 346">Mote (1998), s. 346.</ref> Paní Čou argumentovala též svou věrností Jing-cungovi, za kterou zaplatila strádáním s ním v domácím vězení v letech 1450–1457.<ref name="goodrich 300"/>
 
V konfliktu mezi matkou a nevlastní matkou císař nechal úředníky vyjádřit jejich mínění a tajně je k tomu povzbuzoval, otevřeně však jednal se zdánlivou neochotou.<ref name="goodrich 300"/> Na návrh Pcheng Š’a a Li Siena dostaly obě titul ''chuang-tchaj-hou'', ale císařovna Čchien s přidanými před ním znaky ''Cch'-i'' ({{Cizojazyčně|zh|慈懿}}, „laskavá“). Paní Čou to vnímala jako diskriminaci<ref name="goodrich 300"/> a soustavně tlačila na své zrovnoprávnění. Mladý císař od hádajících se císařoven utíkal k paní Wan.<ref name="mote98 346"/>
Řádek 101:
Císař byl známý jako schopný kaligraf; zachoval se jeho svitkový barevný obraz mytologického bojovníka s démony [[Čung Kchuej]]e nazvaný ''Suej-čao ťia-čao'' (''Hodně štěstí k Novému roku'') z roku 1481. Oblíbil si divadlo a hudbou a měl vlastní skupinu herců-eunuchů. Roku 1478 složil několik [[Poema|poém]], nyní ztracených, roku 1483 napsal předmluvu k ''Wen-chua ta-šun'', instrukcím pro následníka.<ref name="goodrich 303"/> Podpoře císařského paláce se těšil [[buddhismus]]&nbsp;– na císařův příkaz bylo roku 1473 západně od Pekingu postaveno pět pagod v indickém stylu, patrně jediné takové v pekingské oblasti.<ref name="goodrich 303">Goodrich, s. 303.</ref>
 
Nicméně většina [[Konfucianismus|konfuciánců]] se k buddhismu a buddhistickým metodám kultivace osobnosti stavěla odmítavě, kupříkladu tehdejší přední neokonfuciánec [[Chu Ťü-žen]].<ref name="brook92 60"/> K významným postavám tehdejšího intelektuálního života patřil i [[Čchen Paj-ša]], učenec z [[Kuang-tung]]utungu, který vychoval řadu významných učenců a úředníků.
 
== Vnitřní politika ==
Řádek 119:
Eunuchové měli na starosti velký díl vojenských záležitostí, dohled nad nákupem koní v zahraničí a většinou (tributárního) zahraničního obchodu, výrobou zbraní, státní výrobou hedvábí, brokátu a porcelánu, obstarávání a dopravou potřeb dvora, spravování paláce, císařských hrobek. V neposlední řadě řídili i tajnou službu, jejíž činnost poskytovala nejvíce důvodů ke stížnostem.<ref name="mote98 366">Mote (1998), s. 366.</ref> Protesty proti zvůli tajné služby, kvůli které žili úředníci, obchodníci i běžní obyvatelé metropole ve strachu ze zatčení a mučení, neměly úspěch.<ref name="tsai 115"/> Naopak stály kariéru ministra Siang Čunga a sekretáře Šang Lua.<ref name="goodrich 301"/>
 
Výše uvedené záležitosti spravovala eunušská byrokracie nezávisle na civilních úřadech. Za Čcheng-chuy se rozšířila a upevnila<ref name="mote98 365">Mote (1998), s. 365.</ref> a její moc začala být i formálně uznávána&nbsp;– příkladem bylo jmenování eunuchů do císařské rady sestavené po smrti Jing-cunga.<ref name="mote98 367"/> Příkladem růstu moci eunuchů byl systém přezkumu soudních kauz. Prováděli ho „tři soudní úřady“, totiž [[cenzorát]], [[ministerstvo trestů]] a [[Velký odvolací soud]] (''Ta-li s’''). Každý podzim přezkoumávaly rozsudky smrti a potvrzovaly je, zmírňovaly či vracely k došetření. Od 40. let 15. století někdy v poradách eunuši zastupovali císaře,<ref name="mote98 367"/> v éře Čcheng-chua se vliv eunuchů dále zvýšil a neváhali v těchto poradách prosazovat své mínění proti velkým sekretářům a úředníkům.<ref name="mote98 368">Mote (1998), s. 368.</ref>
 
== Války vnitřní i vnější ==
Řádek 126:
Čcheng-chua měl za svůj vzor válečnické císaře [[Süan-te]]ho a [[Jing-cung]]a, svého praděda a děda. Snažil se o aktivní vojenskou politiku a neváhal s odměňováním generálů (za vojenské úspěchy jmenoval devět hrabat a jednoho markýze).<ref name="mote98 371">Mote (1998), s. 371.</ref>
 
V éře Čcheng-chua bylo v systému ''[[wej-suo]]'' základem mingské armády cca 500 pluků (''wej'') složených z praporů (''soosuo'') rozmístěných po říši. Teoreticky v nich mělo být na 3 miliony vojáků, reálný stav byl sotva poloviční. Spravovány byly pěti hlavními vojenskými komisemi. V Pekingu a okolí bylo posádkou přes 70 pluků císařských gard, které teoreticky měly mít dalších milion mužů, ale jejich skutečný početní stav byl mnohem nižší. Navíc mnoho jejich vojáků pracovalo jako dělníci, naopak byly jmenovány (a placeny) desetitisíce nadpočetných důstojníků. Císařské gardy nepodléhaly pětici hlavních vojenských komisí. Nepodléhalo jim také devět obranných oblastí podél severní hranice, které disponovaly cca 300 tisíci vojáků, lépe zásobených a cvičených než vnitrozemské oddíly.<ref name="mote98 373">Mote (1998), s. 373.</ref>
 
V poslední třetině 15. století už byla vojenská kvalita dědičného důstojnictva mnohem nižší a jeho sepětí s trůnem slabší než počátkem století. Namísto nekompetentní druhé či třetí generace potomků kdysi úspěšných vojevůdců tak řídili vojenské záležitosti spíše civilní úředníci a eunuši věnující se vojenské kariéře. Armády nyní vedli úředníci věnující se i vojenským záležitostem, k nejpřednějším z nich patřili [[Chan Jung]] (1422–78), [[Wang Jüe (generál)|Wang Jüe]] (1426–99), [[Siang Čung]] (1421–1502) a [[Ma Wen-šeng]] (1426–1510).<ref name="mote98 372">Mote (1998), s. 372.</ref>
Řádek 135:
Smyslem opatření bylo ve smíšených divizích naučit taktické souhře pěchotu, jízdu a jednotky vyzbrojené střelnými zbraněmi, předtím ve třech táborech cvičených samostatně.<ref name="goodrich 299"/> Celkové velení nad těmito divizemi měl markýz [[Sun Ťi-cung]], fakticky po vojenské stránce divize vedl eunuch [[Liou Jung-čcheng]], 73letý veterán Jung-leho časů.<ref name="mote98 374"/> V každé divizi byl zástupcem velitele eunuch, jehož funkce se nazývala ''ťien-ťiang nej-čchen'', palácový dozorčí nad střelnými zbraněmi. Střelné zbraně byly totiž ostře hlídány císařovým nejdůvěryhodnějším personálem.<ref name="goodrich 299"/> Od poloviny 70. let byly (v důsledku vlivu Wang Č’a) divize kompletně pod velením eunuchů.<ref name="mote98 374"/>
 
Nově vycvičený pekingský sbor se účastnil úspěšných kampaní na severní hranici&nbsp;– porážek [[Mongolové|Mongolů]] roku 1471, 1473 a 1480 a [[Džürčeni|Džürčenů]] v letech 1467 a 1479.<ref name="goodrich 299"/> V bojích jeho vojáci získali reputaci krutých zabijáků, což v případě povstání v západním [[Šen-si]] roku 1478 vedlo k jejich uvedení do pohotovosti, ale na radu [[Pcheng Š’]]aŠ’a zůstali v Pekingu; obával se totiž o civilní obyvatelstvo v případě jejich nasazení.<ref name="goodrich 299">Goodrich, s. 299.</ref> Nicméně malé oddíly byly použity proti povstalým kmenům [[Jaové|Jao]] v [[Kuang-si]]. V pozdějších letech sbor oslabil, když byl částečně využíván jako pracovní síla pro veřejné i soukromé práce, a stal se proto předmětem kritiky; v počátcích éry Čcheng-chua však byl silný a efektivní.<ref name="goodrich 300"/>
 
=== Povstání a války v jihozápadním pohraničí ===
Povstání Jaoů v [[Kuang-si]] v čele s kmenovým vůdcem [[Chou Ta-kou]]em nazrávalo od 50. let a vypuklo roku 1464. Současně se vzbouřili i [[Miaové]] a [[Čuangové]]. Centrum povstání bylo v horské krajině 120–160 km severozápadně od sídla prefektury Sün-čou (dnes [[Kuej-pching]]). Rebelové nepříjemně překvapili Číňany přenesením bojů z hor do hustě osídlených pobřežních oblastí [[Kuang-tungutung]]u. Povstání a pohyby vojsk se rozšířily i do jižního [[Chu-kuang]]u, [[Kuej-čou]] a [[Ťiang-si]].<ref name="mote98 377">Mote (1998), s. 377.</ref> Místní hodnostáři doufali, že Jaoy uklidní amnestií a dary. Ministr vojenství [[Wang Chung]] však rozhodl o rázné odpovědi.<ref name="mote98 378 379">Mote (1998), s. 378–379.</ref> Jmenoval do čela expediční armády generála [[Čao Fu]]a, vojsko však fakticky vedl jeho zástupce [[Chan Jung]], nový guvernér Kuang-tungu. K dispozici měli 30 tisíc vojáků, včetně tisícovky obávaných mongolských jízdních lučištníků, a na 160 tisíc mužů místních sil.<ref name="goodrich 500">Goodrich, s. 500.</ref> Roku 1466 Chan Jung ve dvou kolonách, které přitáhly od severu z Chu-kuangu a od západu z Kuang-tungu,<ref name="mote98 377"/> zaútočil na jádro povstaleckého území a v sérii urputných bitev je dobyl.<ref name="goodrich 500"/> Pacifikace regionu trvala ještě několik let.<ref name="mote98 377"/> Chan Jung, který zůstal na jihu do roku 1468, reorganizoval místní správu zřízením nového [[Čínské kraje|kraje]] v místě, posílením koordinace mezi úřady Kuang-tungu a Kuang-si a vtažením jaoských předáků do mingské správy.<ref name="mote98 380">Mote (1998), s. 380.</ref>
 
Povstání Chou Ta-koua bylo nejsilnější vzpourou menšinových národů jihozápadu konce 15. století, ne však jedinou.<ref name="mote98 380"/> Miaové se bouřili společně s Jaoy i v následujících letech různě po jihozápadní Číně. Na pomezí Kuej-čou a Chu-kuangu je opakovaně porážel generál [[Li Čen]], který šířil mezi porobenými národy strach a hrůzu; pobil se svou armádou tisíce miaoských rebelů roku 1467 a znovu v letech 1475–1476.<ref name="mote98 380"/> Na pomezí Kuej-čou a [[S’-čchuan]]u proběhlo jiné povstání v letech 1466–1468, k jeho potlačení byla vyslána armáda v čele s ministrem vojenství [[Čcheng Sin]]em. I zde se povstání opakovalo, v letech 1477–1480.<ref name="mote98 381">Mote (1998), s. 381.</ref> Další série miaoských rebelií postihla v 60. a 70. letech jižní S’-čchuan a byla zadušena silou tamním guvernérem [[Čang Can]]em, který střídavě bojoval s Miaoy na jihu provincie a Tibeťany na severozápadu.<ref name="mote98 382 383">Mote (1998), s. 382–383.</ref>
Řádek 156:
Mingská přítomnost za hranicí vlastní Číny byla jen formální, omezovala se na udělování titulů, hodností a obchodních privilegií, bez zasahování do života dotčených útvarů.<ref name="mote98 392">Mote (1998), s. 392.</ref> Státy a kmeny na sever a severozápad od mingské Číny měly zájem o styky a obchod s Mingy; početnost i frekvence tributních poselstev proto rostla. K nevoli Číňanů ale Mongolové neváhali s nájezdy, kterými si chtěli vynutit rozšíření obchodu a více železa, zrna, řemeslných výrobků a luxusního zboží.<ref name="mote98 391">Mote (1998), s. 391.</ref> Mingské tituly mohly podpořit legitimnost vlády obdařených, přinášely právo na obchod ve formě tributních vztahů a mingská vláda se mohla cítit zavázána k diplomatické a vojenské pomoci dotyčným. Neplynula z nich však žádná úřední moc vůči poddaným, jako ve vlastní Číně. Ani Číňané neměli iluze o své moci v severních stepích, nepromeškali však žádnou příležitost k rozšíření svého vlivu a prestiže.<ref name="mote98 393">Mote (1998), s. 393.</ref>
 
Za Čcheng-chuy se mingské zájmy ve střední Asii omezily na pokus o získání kontroly nad [[Chami]], městem na [[Hedvábná cesta|Hedvábné cestě]] v dnešním [[Sin-ťiang]]u.<ref name="mote98 393"/> Jeho [[Ujgurové|ujgurští]] vládci vyznávali islám; uznávali mingskou svrchovanost a od mingských císařů obdrželi titul ''wang'' (král). Vládce Chami byl začátkem 70. let 15. století zabit knížetem přišlým z [[MoghulistánMongolistán]]u, který se prohlásil sultánem [[Turfan]]u a vzápětí se dostal do války s „pohanskými“ (tj. nemuslimskými) [[Ojrati|Ojraty]]. Boje probíhaly na severozápadě jeho území v údolí [[Ili]]. V Pekingu zatím ministři diskutovali, zda střety a neklid v Chami vyřešit vojensky nebo diplomaticky (přerušením styků).<ref name="mote98 394">Mote (1998), s. 394.</ref>
 
Roku 1473 se Mingové pokusili dosadit do Chami starou vládu. Bylo vysláno malé čínské vojsko podpořené dvěma mongolskými kmeny (největšími z mingských spojenců žijících mezi Čínou a Chami). Mongolů bylo 30 tisíc. Ale když spojenci došli k Chami, zjistili, že je nepřátelská armáda obešla, načež se Mongolové stáhli k obraně svých domovů. Osamocený čínský oddíl byl Turfanci snadno zlikvidován. Opětovně se začali Číňané do poměrů v Chami vměšovat až od začátku 90. let 15. století.<ref name="mote98 394"/>
Řádek 175:
}}</ref>|group="pozn."}} džürčenské kmeny a zanechala je rozdělené až do počátku 17. století.<ref name="goodrich 302"/>
 
Vzhledem k nejasné a proměnlivé politické situaci v Mongolsku měli Číňané o ní měli Číňané jen mlhavé představy.<ref name="mote98 391"/> Mongolové byli v druhé polovině 15. století rozděleni na [[Urianchajci|Urianchajce]] severně a severovýchodně od pekingské oblasti, [[tümed]]ské Mongoly severně od [[Šan-si]] a ordoské Mongoly v [[Ordos]]u severně od [[Šen-si]]. Obyvatelstvo dnešního Mongolska žijící za těmito skupinami Číňané označovali za Tatary. A konečně na severozápadě podél čínsko-mogolské hranice a Hedvábné stezky se rozkládala řada malých knížectví. Ze všech mongolských skupin byli Urianchajci nejstabilnější a nejtěsněji spojeni s Mingy.<ref name="mote98 397">Mote (1998), s. 397.</ref>
 
Roku 1468 povstali Mongolové v [[Ku-jüan]]u, jednom z pohraničních velitelství ležícím na půl cestě mezi [[Si-an]]em a [[Lan-čou]]. Tamější Mongolové zde byli usazeni od konce 60. let 14. století a podléhali vlastním dědičným náčelníkům. V červnu 1468 z nejasných příčin povstali, opevnili se v horách severně od města a rozdrtili místní mingské oddíly. Poté vláda na místo vyslala armádu v čele se Siang Čungem a [[Ma Wan-šeng]]em, tehdy hlavním cenzorem sloužícím jako guvernér Šen-si. Na podzim 1468 armáda zaútočila a během několika měsíců rebely zlikvidovala, poslední počátkem roku 1469.<ref name="goodrich 535">Goodrich, s. 535.</ref>
Řádek 181:
Incident v Ku-jüanu u části pekingských hodnostářů vzbudil obavy z Mongolů usazených na čínském území a jejich eventuálního spojení s Mongoly za hranicí a dokonce i s Tibeťany. Současně totiž (roku 1468 i 1469) útočili nájezdníci z Mongolska na [[Jü-lin]]. Velitelé reorganizované pekingské posádky zdůrazňovali nebezpečí. Toužili totiž po boji, aby mohli vyzkoušet své oddíly a získali kořist a slávu. Proti nim se postavili velcí sekretáři Pcheng Š’ a Šang Lu, kteří namítali, že rebelie je poražena.<ref name="mote98 400">Mote (1998), s. 400.</ref>
 
Vyřešení situace dostal za úkol [[Wang Jüe]],{{#tag:ref|Wang Jüe (1426–1499) byl civilní úředník a do roku 1469 guvernér [[Ta-tchung]]u.<ref name="mote98 401"/>|group=pozn.}} nejschopnější ze stoupenců válečné strany spojených s eunuchy a dvořany, přeložený koncem roku 1469 do Jü-linu. Roku 1470 v sérii bitev porazil mongolské nájezdníky.<ref name="mote98 400"/> Ministr vojenství Paj Kuej, oponent jestřábůválečné strany a nyní ministr vojenství, poslal na místo [[Jü C’-ťün]]a{{#tag:ref|Jü C’-ťün (1429–1489) byl brilantní učenec, ''ťin-š’'' v 21 letech a schopný administrátor, který vynikl při organizaci velkých vodních staveb ve Fu-ťienu.<ref name="mote98 401"/>|group=pozn.}} jako guvernéra (v úřadě zůstal do roku 1477). Jü C’-ťün spolu s Wang Jüem stabilizoval situaci. Zatímco Wang porážel Mongoly v poli (v letech 1471 a 1473), Jü naplánoval výstavbu obranné zdi v Ordosu. Vláda v obavě z nákladů na stavbu váhala a dala svolení až po třech letech, roku 1474. Poté 40 tisíc vojáků během několika měsíců postavilo 1777 ''li'' (1000 km) dlouhou zeď vysokou 9 metrů a s množstvím věží a dalších podpůrných staveb. Zeď se osvědčila při velkém útoku v létě 1482.<ref name="mote98 401">Mote (1998), s. 401.</ref>
 
Mongolské nájezdy nicméně pokračovaly i poté.<ref name="mote98 402">Mote (1998), s. 402.</ref> Koncem 15. století mongolskou sílu částečně obnovil [[Batü Möngke]], od roku 1483 veliký chán Mongolů. Pod jeho vedením Mongolové obnovili útoky na čínské území a mingská vítězství ze 70. let 15. století tak přišla vniveč.<ref name="mote98 398"/>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Čcheng-chua“