Protibyrokratická revoluce: Porovnání verzí

Jako '''protibyrokratická revoluce''' (v [[srbština|srbštiněsrbsky]] '''антибирократска револуција'', ''antibirokratska revolucija'') se označuje tažení [[Slobodan Milošević|Slobodana Miloševiće]] v druhé polovině [[80. léta 20. století|80. let]], jehož cílem byla kompletní personální výměna vedení republikových a oblastních organizací [[Svaz komunistů Jugoslávie|svazu komunistů Jugoslávie]]. Dle tehdejších zastánců se jednalo o likvidaci staré generace politiků, která zapříčinila vleklou ekonomickou krizi, či se zapletla do celé řady afér (např. [[Aféra Neum|Neum]] a [[Aféra Agrokomerc|Agrokomerc]]) a obrodu [[Srbsko|Srbska]], dle kritiků o koncentraci moci v rukou buď Miloševiće, či [[Svaz komunistů Srbska|svazu komunistů Srbska]].

Hlavním spojencem Slobodana Miloševiće se ukázali zprvu [[kosovští Srbové]], kteří velmi dobře -– zastiženi nepříliš šťastnou situací ve své autonomní oblasti -– slyšeli na hesla o nejednotě, potřebě ústavních změn, stejně jako odstranění byrokratizmubyrokratismu.<ref name="Jović415">{{Citace monografie

}}</ref> Byrokratismus byl označen za hlavního viníka krize v Jugoslávii; jeho konkrétní podobou byli všemocní politikové, kteří - (dle tehdejšíchkritizujících deníků) -– pocházeližili zv poměrůpoměrech, ''odlišných''jež odbyly oficiálnív rozporu s ideály [[samosprávaSamosprávný pracujícíchsocialismus|samosprávysamosprávného pracujícíchsocialismu]] a kteří velmi rychle jak mezi lidem tak i ve straně získali aureolu „nedotknutelných“. Tyto názory, které doplňoval ještě slovník oficiální komunistické propagandy Titovskétitovské éry, se objevovaly na stránkách srbských novin a čas od času pronikaly i do dalších regionů Jugoslávie, jako například do Bosny a Hercegoviny.

Zprvu tedy došlo k výměně vedení [[SAPSAO Kosovo|SAP Kosova]], kde již dlouhou řadu let trvala neutěšitelná ekonomická situace a zhoršovaly se i mezietnické vztahy mezi [[Srbové|Srby]] a [[Albánci]]. Srbové a Černohorci byli dle tvrzení oficiální politické linie vyháněni ze svých domů a plnili vlaky směřující do centrálního Srbska, či Černé Hory.

Poté bylo k rezignaci donuceno i předsednictvo [[SAPSAO Vojvodina]]. Milošević vystoupil na řadě mítinků, které se konaly na velkém prostranství před obchodním centrem [[SPENS]] v [[Novi Sad|Novém Sadě]]. Nespokojenost lidí nasměroval na vedení vojvodinských komunistů. Rozzuřený dav se poté přesunul na náměstí před radnici, kde nakonec donutil vojvodinské vedení k rezignaci. K podobné události došlo v polovině ledna 1989 i v [[Podgorica|Podgorici]], tehdy nazývané ještě [[Titograd]]. Určitý podíl na této akci měli právě kosovští Srbové, kteří byli znepokojeni vývojem ve své autonomní oblasti.<ref name="Jović415"/> Slobodan Milošević se však v tu chvíli ukázal jako mnohem populárnější politik, než ti, kteří byli ve vedení SAP Vojvodina. Přestože se pokoušeli představitelé autonomní oblasti situaci vyřešit policejními uzávěrami a prohlášeními, že se jedná o protisoclialistické a nacionalistické akce, neuspěli.<ref name="Jović415"/> Během tzv. [[jogurtová revoluce|jogurtové revoluce]] (neboť na okna budovy radnice v Novém Sadu házeli protestující různé jídlo, včetně jogurtů) nakonec po celodenním protestu donutilo přes sto tisíc lidí vojvodinské komunistické vedení aby spáchalo svoji politickou sebevraždu a odstoupilo.

}}</ref> Miloševićovi příznivici odmítali, že se jedná o nacionalisticky laděné akce, neboť účastníky nebylynebyli pouze [[Srbové]], ale také [[Černohorci]] a Novém Sadu se demonstrací účastnili i příslušníci dalších národností. <ref name="Jović416"/> Kritika Miloševićova přístupu nebyla příliš otevřená, avšak například v Bosně a Hercegovině, či Chorvatsku nebyla ojedinělá. Mnozí komunističtí politici z těchto svazových republik například upozorňovali, že "Tito„Tito učil, že se o směřování státu nerozhoduje na náměstích"náměstích“.

[[27. březen|27. března]] byly přijaty srbskou Skupštinou ústavní dodatky, které omezily pravomoci obou autonomních oblastí -, Kosova a Vojvodiny. Srbské politické vedení slavnostně ohlásilo, že je Srbsko konečně suverénnísuverénním na celém svém území.

V červnu [[1989]] na [[Vidovdan]] promluvil Milošević k tisícům lidí, kteří se shromáždili na [[Gazimestan]]u při příležitosti 600. výročí od [[Bitva na Kosově poli|Bitvy na Kosově poli]]. Tento mítinkShromáždění, během kterého měl Milošević dlouhý proslov, ve kterémněmž se k Srbům obrátil se slovy "nikdo„nikdo vásnemá nesmíprávo bít" tento národ“, bývá občas považován za vyvrcholení centralistické kampaně a také za klíčový moment obrody srbského [[nacionalismus|nacionalismu]].

Davy stoupenců Slobodana Miloševiće mezitím v Bělehradě protestovali proti [[Azem Vllasi|AzemuAzemovi Vllasimu]], kosovskoalbánskému komunistovi -– "Titovu„Titovu mládežníkovi"mládežníkovi“ (jak některá tehdejší média ráda informovala)<ref name="Oslobodjenje">{{Citace periodika

}}</ref> – a žádali rychlé řešení krize. Po několika dnech byl Vllasi zatčen a v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Proti těmto praktikám se ostře postavilo [[SR Slovinsko|Slovinsko]], v čele s [[Milan Kučan|Milanem Kučanem]]. Byli to právě slovinští komunisté, kteří podpořili stávkující ve Starém Trgu.

Pro Slovinsko a Chorvatsko se celý proces stal dalším z důvodů prosazování konfederálního modelu fungování svazku. Když tento model byl na [[14. kongres SKJ|čtrnáctém14. kongresu SKJ]] odmítnut, dostala se otázka reálného rozpadu státu na pořad dne.