Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 49 bajtů ,  před 6 lety
m
→‎Život: typo, delink
[[Soubor:Jindra Eleonora.jpg|left|thumb|upright|Jindřich a Eleonora ''(Kroniky ze Saint-Denis)'']]
 
Svůj nárok na anglický trůn, který zdědil po své matce, si musel nejprve vybojovat. V době jeho dětství ovládal Anglii bratranec jeho matky, [[Štěpán &nbsp;III. z &nbsp;Blois]], který trůn uzurpoval na její úkor. Hned po Štěpánově nástupu roku [[1135]] propukla v zemi [[občanská válka]], kterou se podařilo ukončit až roku [[1153]], kdy dvacetiletý Jindřich porazil Štěpána a jeho spojence a přinutil ho podepsat [[mír]]ovou dohodu. Štěpán jmenoval Jindřicha svým nástupcem místo svých potomků a když o rok později zemřel, Jindřich nastoupil na trůn. Svým příchodem upevnil v Anglii dominantní postavení francouzské kultury.<ref name="Morgan101">{{Citace monografie | jméno=Kenneth O. | příjmení=Morgan | titul=Dějiny Británie|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny | místo= Praha | rok=1999 | jazyk = |strany=101|isbn =80-7106-347-9|poznámka = dále jen ''Dějiny Británie''}}</ref>
 
Po smrti svého otce zdědil Jindřich rozsáhlé území v severní Francii, za která musel složit [[Léno|lenní]] přísahu francouzskému králi [[Ludvík VII. Francouzský|Ludvíku &nbsp;VII.]] Tak se prý setkal s o jedenáct let starší [[Eleonora Akvitánská|Eleonorou Akvitánskou]], která byla Ludvíkovou manželkou. Eleonora byla nejbohatší dědičkou té doby - patřila jí [[Akvitánie]] a [[Poitou]] na jihu [[Francie]] - a byla prý i nejkrásnější ženou, která v té době žila. Roku [[1152]] se Eleonora rozvedla s francouzským králem z důvodu příliš blízké příbuznosti. Vrátila se na své panství v Akvitánii a tam se o dva měsíce později bez králova svolení, které bylo nezbytné, provdala za Jindřicha, se kterým byla v podobně blízkém příbuzenském vztahu jako s Ludvíkem. Jindřich tak ve svých rukou shromáždil mnohem větší území, než měl k dispozici francouzský panovník.
{{Citát|... území, nad nímž vládli Jindřich a Eleonora, zahrnovalo západní část dnešní Francie, rozprostíralo se po celém francouzském pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí Bresle až po břehy řeky Bidassoa, za Bayonne...<ref name="Kar193"> ''Dějiny Francie od počátků po současnost'', str. 193</ref>}}
 
O rok později se stal anglickým následníkem a roku [[1154]] byl spolu s Eleonorou korunován anglickým králem. Roku [[1170]] jmenoval spoluvládcem v Anglii svého nejstaršího žijícího syna [[Jindřich Mladík|Jindřicha Mladíka]]. Nechal ho korunovat za krále, ale spoluvláda byla jen formální. Ve skutečnosti si Jindřich &nbsp;II. veškerou moc i nadále podržel pro sebe. Se svým nejstarším synem měl pak řadu sporů a ozbrojených konfliktů. Jindřichovým úhlavním nepřítelem byl ale francouzský král [[Ludvík &nbsp;VII.]] Jejich vztahu nepřispělo ani to, že Eleonora, která Ludvíkovi dala jen dvě dcery, porodila Jindřichovi osm dětí, z toho pět synů. Po smrti Ludvíka &nbsp;VII. se stal francouzským králem Ludvíkův syn [[Filip &nbsp;II. August]], který po Jindřichovi &nbsp;II. rovněž vyžadoval lenní poslušnost, což se ale hrdému králi Anglie příliš nezamlouvalo. Jindřich &nbsp;II. byl na území Anglie suverénním vladařem, přes své državy ve Francii byl ale stále [[vazal]]em krále [[Francie|francouzského]]. Byl ale vazalem velmi mocným, jelikož francouzský král Filip &nbsp;II. August vládl ve Francii menšímu území než Jindřich &nbsp;II. Tyto územní spory vedly k řadě válečných střetů mezi oběma panovníky, přičemž [[Filip &nbsp;II. August]] obratně využíval mocenských ambicí všech Jindřichových synů a štval je proti otci.
{{citát|Od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme...|''[[Richard Lví srdce]]''<ref name="Haskins126">{{Citace monografie | jméno=Charles Homer | příjmení=Haskins| titul=Normani v evropských dějinách|vydavatel=H+H | místo= Jihlava | rok=2008 | jazyk = |strany=126|isbn =978-80-7319-071-2}}</ref>}}
 
=== Spor s arcibiskupem ===
[[Soubor:Jindra Becket.jpg|thumb|upright|Král a Tomáš Becket ''(středověká iluminace)'']]
Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku [[1164]] byly podepsány tzv. [[Clarendonské úmluvy]], v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na [[trůn]].
 
Do [[opozice]] se ale postavila [[církev]], která se nechtěla vzdát privilegií, která za války získala. V čele stál [[arcibiskup canterburský]], [[Tomáš Becket]], který byl dříve Jindřichovým [[kancléř]]em a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se v zájmu církve obrátil proti králi. Tento spor se táhl až do roku [[1170]], kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz či nikoli, obvinění z jeho vraždy se ale Jindřich už nikdy nezbavil. Becket se za svoje [[Mučedník|mučednictví]] dočkal [[svatořečení]] a [[Canterbury]] se stalo jedním z nejslavnějších [[pouť|poutních míst]].
[[Soubor:JIndrich Eleanor Fontevrault.jpg|thumb|left|upright|Nákres náhrobku ve Fontevrault]]
Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení upadat a jeho [[pozice]] už nebyla nikdy tak pevná. Nakonec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král [[Filip &nbsp;II. August]] a také Jindřichova manželka.
{{Citát|...tři Jindřichovi synové, prvorozený Jindřich, Richard z Poitou a Geoffrey z Bretaně se proti svému otci vzbouřili a spojili se s francouzským králem Ludvíkem. To králi přidělalo starosti, jaké do té doby nepoznal, a jeho synové mu pak působili bolest až do poslední chvíle jeho života...|''[[Gerald z Walesu]]''<ref name="Gerald44">{{Citace monografie | příjmení = z Walesu | jméno = Gerald | odkaz na autora = Gerald z Walesu | titul = Putování Walesem/Popis Walesu | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2008 | stránky = 44 | isbn = 978-80-257-0102-7|poznámka = dále jen ''Putování Walesem''}}</ref>}}
Roku [[1183]] zemřel Jindřichův následník a na jeho místo nastoupil [[Richard Lví srdce|Richard]], později zvaný Lví Srdce. Jeho mladší bratři Geoffrey a [[Jan Bezzemek]] se ale nechtěli smířit s bratrovou vládou a tak se mezi nimi rozpoutal boj o moc. Richard byl podporován matkou, král Jindřich stranil nejmladšímu Janovi a střídavě svou podporu všem [[kandidát]]ům na trůn projevoval [[Filip &nbsp;II. August]]. Když mu Richard složil lenní přísahu za kontinentální území a pak se na stranu francouzského krále přiklonil i Jan, Jindřich &nbsp;II. Plantagenet už byl na konci sil. Byl donucen podepsat mírovou dohodu s Filipem a smířit se se svými syny. Krátce potom roku [[1189]] opuštěný a zrazený zemřel, po smrti byl pohřben nahý, protože jej služebnictvo o všechno obralo.
 
{{Citát|Snad proto, že Bůh chtěl potrestat vraha Tomáše Becketa a potomka satanovy dcery - víly Meluzíny...|''Gerald z Walesu''<ref name="Paní23">{{Citace monografie | příjmení = Duby | jméno = Georges | odkaz na autora = | titul = Vznešené paní z 12. &nbsp;století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další | vydavatel = Atlantis | místo = Brno | rok = 1997 | počet stran = 126 | isbn = 80-7108-152-3 | poznámka = Dále jen ''Vznešené paní 12. století'' | strany = 23}}</ref>
}}
 
 
=== Inspirace ===
Jindřich &nbsp;II. se stal inspirací pro mnoho spisovatelů z anglicky mluvících zemí, bezesporu nejslavnějším dílem se stala později opakovaně zfilmovaná hra [[James Goldman|Jamese Goldmana]] ''[[Lev v zimě]]'' popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny.
 
== Vývod z předků ==