Kanonické právo: Porovnání verzí

'''Kanonické právo''' je [[náboženské právo]] [[katolictví|katolických]], [[pravoslaví|pravoslavných]] a [[anglikánství|anglikánských]] [[církev|církví]], které jsou jeho tvůrkyněmi. Zásadním předpokladem[[předpoklad]]em tohoto práva je, že nesmí nijak narušovat [[božské právo]], které je častěji a přesněji označováno [[latina|latinsky]] jako ‘‘ius''ius divinum‘‘divinum''. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel ([[kánon]]ů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi.

Toto právo má za sebou velmi dlouhou historii, za jejíž počátek lze označit vznik [[křesťanství]]. Během této historie došlo k několika církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých „státních“ práv k tomuto celku. Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s něčím nemoderním a s něčím, co je již překonané, často bývá dáváno do souvislostí s [[mučení]]m, resp. [[tortura|torturou]], atp. Tato kritika však bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i ostatních právních systémů. Právě z tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva je silně patrné ovlivnění [[římské právo|římským právem]]. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a [[teologie|teologickými]] potřebami. Odborníkovi zabývajícímu se kanonickým právem se říká '''''kanonista'''''.

Historie kanonického práva začíná vznikem [[křesťanství]], ačkoli slovo ''[[kánon]]'' začal používat až [[První nicejský koncil]] ([[325]]). Prvopočáteční normy křesťanů však lze stěží považovat za nějaký smysluplný kodex, neboť se křesťané pouze snažili naplnit [[Ježíš Kristus|Ježíšovo]] kázání na hoře ([[Matoušovo evangelium|Mt. 5, 1-7, 29]], [[Evangelium podle Lukáše|Lukáš 6, 17-49]]). Dalším důležitým pramenem byla samozřejmě [[Bible]] a díla [[Apoštolští Otcové|Apoštolských Otců]]. Faktické vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel byla do Prvního nicejského koncilu zcela v kompetenci místních organizací, které je realizovaly především ve formě [[biskup]]ských výnosů. To vedlo k decentralizované správě, ve které [[papež]] neměl žádné mimořádné [[pravomoc]]e.