V roce [[1790]] byly zrušeny staré [[diecéze]] a zřízeny nové pro každý [[francouzské departementy|departement]]. V jejich čele stáli biskupové, kteří zastávali ideje [[galikanismus|galikanismu]] a Francouzské revoluce. Biskupové byli voleni jak kněžími tak i laiky své diecéze a nástup do funkce stvrzovali přísahou na ústavu, takže svůj úřad zastávali bez souhlasu [[papež]]e. [[Kurie]] je označila za [[schizma]]tiky a nadále uznávala jako legitimní pouze biskupy jmenované v předchozím období, kteří uprchli během revoluce do zahraničí.
Na konci období [[TerorJakobínský teror|Hrůzovlády]] v červenci [[1794]] úřadovalo z původních 87 ústavních biskupů ještě 59, na podzim [[1801]] jich bylo ještě 32. Po podpisu konkordátu mezi [[Napoleon Bonaparte|Napoleonem]] a kardinálem [[Ercole Consalvi]] jako zástupcem papeže [[Pius VII.|Pia VII.]] v roce 1801 bylo ve Francii vedle ústavních biskupů také 94 stále žijících biskupů [[Ancient régime|starého režimu]]. Všichni měli podat demisi a mělo proběhnout nové jmenování ve všech obnovených diecézích. Z původních biskupů se 58 podrobilo, ale 36 odmítlo přijmout rezignaci. Také část ústavních biskupů se snažila zachovat svůj úřad. V říjnu 1801 odstoupili všichni ústavních biskupové bez popření jejich biskupské volby a svěcení. Při jmenování do obnovených diecézí v roce [[1802]] jich bylo 12 opět potvrzeno do úřadu, avšak neobdrželi jmenovací papežské listiny. Jejich integrace do „nových“ konkordátních biskupství se v jednotlivých případech lišila, ale obvykle vyžadovala značné diplomatické úsilí.
