Raimond z Poitiers: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Addbot (diskuse | příspěvky)
m Bot: Odstranění 16 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q437271)
G3robot (diskuse | příspěvky)
m odstraněn tag small (data z WP:WCW, chyba 42)
Řádek 15:
Když v bitvě s Turky padl mladý antiochijský kníže [[Bohemund II. z Antiochie]], syn zakladatele státu [[Bohemund z Tarentu|Bohemunda z Tarentu]], převzala vládu energická kněžna vdova [[Alice Jeruzalémská|Alice]], dcera [[jeruzalémské království|jeruzalémského krále]] [[Balduin II. Jeruzalémský|Balduina II.]] Kněžna tvrdě potlačila pokus [[Normané|normanských]] rytířů o převzetí kontroly nad [[Antiochie|Antiochií]] a prohlásila se samovládkyní. Nový jeruzalémský král [[Fulko I. Jeruzalémský|Fulko z Anjou]] se rozhodl zjednat pořádek, porazil kněžniny síly a rozhodl se vnutit Alici ženicha. Místo antiochijského knížete poté nabídl Raimondu z Poitiers, který nabídku přijal. Prošel v přestrojení Itálií, [[Byzantská říše|Byzancí]], až se tajně dostal do [[Jeruzalém]]a. Fulko s Raimondem poté vymysleli lest, když král za Raimonda provdal Alicinu malou dceru [[Konstancie Antiochijská|Konstancii]], čímž její matku zbavil moci i dalších nároků na antiochijský trůn, neboť moc nyní spočívala na Konstancii a tím pádem i na Raimondovi, který byl čtyřikrát starší, než jeho nevěsta.<ref name="mak216">{{Citace monografie | jméno=Jiří | příjmení=Kovařík | titul=Meč a kříž |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=2005 | jazyk = |strany=216}}</ref> Manželství dostalo požehnání od antiochijského patriarchy, ale ne od Raimondovy tchyně Alice, neboť ta žila v přesvědčení, že Raimond coby ženich, je určen pro ni.
 
{{Citát - rámeček|«Byl jedním z nejproslulejších franských rytířů, vyhlášený velkou statečností, neobyčejnou silou a vysokou postavou. Neméně proslulý byl však i svou arogancí a brutalitou.«|<small>''Ibn Kvalansi''<ref name="kvo85"/></small>}}
V prvních letech Raimondovy a Konstanciiny vlády bylo Antiochijské knížectví ve sporu s [[seznam byzantských císařů|byzantským císařem]] [[Jan II. Komnenos|Janem II.]], který přitáhl do oblasti [[Kilíkie]], jejíž jižní část dobyl od [[Arménské království v Kilíkii|arménského krále]] [[Leo II. Arménský|Lea II.]] a začal si nárokovat i vládu nad Antiochií. Když vůdcové [[první křížová výprava|první křížové výpravy]] procházeli [[Konstantinopol]]í, odpřísáhli tehdejšímu císaři [[Alexios I. Komnenos|Alexiovi I.]], že veškerá území, která dobudou na východě předají pod lenní svrchovanost Byzance. [[Frankové]] však přísahu nedodrželi a počínali si v [[křižácké státy|křižáckých státech]] jako suverénní vládci. Alexiův syn Jan II. proto přišel s byzantskou armádou do [[Sýrie]] uplatňovat svá práva a antiochijskému knížeti připomenout jeho závazky. Raimond byl donucen složit císaři lenní hold a zavázal se platit obvyklý lenní [[tribut]]. Císař se zase zavázal chránit území Antiochijského knížectví před muslimskými státy. Následně císař s Raimondem roku 1138 vytáhl vytáhl na turecké mocenské centrum [[Aleppo]]. Když však útočníci spatřili mohutné hradby Aleppa, které bylo plně obsazené [[Núr ad-Dín]]ovou posádkou, rozhodli se vytáhnout na nedaleké město [[Šajzar]]. Raimond však s útokem váhal, neboť se obával, že v případě dobytí Šajzaru a dalších území na východě jej císař vyžene z Antiochie, kde dosadí svého místodržícího a odškodní nejistým, nově dobytým územím. Císař si toho všiml a pochyboval o loajalitě křižáků. Nakonec znechuceně ukončil obléhání a vrátil se do Konstantinopole. Raimond se odebral do Antiochie.
 
Řádek 22:
Poté následoval spor mezi knížetem Raimondem a antiochijským patriarchou. Raimond byl roztrpčený, protože byl kvůli svému slibu věrnosti z roku [[1135]] nucen patriarchovi platit tribut. Ale roku [[1139]] kníže triumfoval a [[patriarcha]] byl z úřadu sesazen. O tři roky později se císař Jan II. do [[Sýrie]] vrátil, ale Raimond se odmítl nyní znát ke svému poddanství vůči císaři. Jan II., ačkoliv se vypořádal se sousedními Armény, byl neschopný vůči Raimondovi cokoliv podniknout. Když však Raimond požadoval od Janova nástupce na byzantský trůn [[Manuel I. Komnenos|Manuela]] podsoupení některých měst v arménské [[Kilíkie|Kilíkii]], došlo k boji. Řekové boj vyhráli a císař Manuel Raimonda donutil k ponižující návštěvě [[Konstantinopol]]e, během které Raimond obnovil svou přísahu lenní závislosti a souhlasil s dosazením řeckého ortodoxního patriarchy do Antiochie.
 
{{Citát - rámeček|«... důvěrné chování knížete ke královně, jejich neúnavné a skoro nepřetržité rozhovory, vzbudily u krále podezření...«|<small>''[[Jan ze Salisbury]]''<ref name="Rytíř158">{{Citace monografie | příjmení = Duby | jméno = Georges | odkaz na autora = Georges Duby | titul = Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu | vydavatel = Garamond | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 238 | isbn = 80-86379-44-2 | strany = 158}}</ref></small>}}
V roce [[1148]] do Antiochie dorazila [[druhá křížová výprava]] v čele s římsko-německým králem [[Konrád III. Štaufský|Konrádem III.]] a [[francie|francouzským]] králem [[Ludvík VII. Francouzský|Ludvíkem VII.]] S ním dorazila také jeho žena a Raimondova neteř [[Eleonora Akvitánská]]. Raimond se snažil Ludvíka přesvědčit, aby mu pomohl dobýt muslimské centrum [[Aleppo]] a ztracená území na východ od řeky [[Orontes]].<ref name="kvo83">{{Citace monografie | jméno=Georges | příjmení=Tate | titul=Křižáci v Orientu |vydavatel=Slovart | místo= Praha | rok=1996 | jazyk = |strany=83}}</ref> Ludvík však váhal a spíše s nelibostí sledoval, jak si jeho žena Eleonora rozumí se svým strýcem. Francouzský král se nakonec rozhodl táhnout do [[Jeruzalém]]a, ale Eleonora odmítla jít s ním. Ludvík ji musel odvést s sebou násilím, čímž se navždy rozkmotřil s antiochijským knížetem.
 
Řádek 28:
[[Soubor:BattleOfInab.jpg|thumb|upright|left|Bitva u Inabu, v níž byl kníže Raimond zabit]]
[[Soubor:RecoveryOfRaymondOfPoitiersBody.jpg|thumb|upright|left|Raimondovo mrtvé tělo po bitvě]]
{{Citát - rámeček|«Tělo tohoto prokletého knížete bylo nalezeno ležící uprostřed mrtvých těl nejstatečnějších z jeho družiny. Uřízli mu hlavu a odevzdali Núr ad-Dínovi.«|<small>''Ibn Kvalansi''<ref name="kvo85"/></small>}}
Poté, co roku [[1148]] [[druhá křížová výprava]] skončila nezdarem, rozhodl se [[sultán]] [[Núr ad-Dín]] zaútočit na oslabené křižácké státy. Na jaře [[1149]] sultán vytáhl proti Antiochijskému knížectví. Muslimské síly čítaly až 6&nbsp;000 jezdců. Raimond měl k dispozici kolem 1&nbsp;000 pěších vojáků, avšak existují rozpory, kolik mohl postavit do boje rytířů na koních, mohlo to být 400<ref name="kvo85">{{Citace monografie | jméno=Georges | příjmení=Tate | titul=Křižáci v Orientu |vydavatel=Slovart | místo= Praha | rok=1996 | jazyk = |strany=85}}</ref> až dokonce 4&nbsp;000<ref name="s120">{{Citace monografie | jméno=Antony | příjmení=Bridge | titul=The Crusades |vydavatel=Panther Books | místo= Londýn | rok=1980 | jazyk =anglicky |strany=120}}</ref> Kromě toho se s křižáky spojila mocná muslimská sekta [[Assassíni|Assassínů]].