Odpovídající řeckéřecký slovovýraz ''hamartéma'' (αμαρτημα), podobně jako hebrejské slovesoslovo ''chatachet'' (חֵטְא), znamenalo původně zbloudění, omyl, chybu. Ve starších pohanských společnostech se hříchem rozumělo také pochybení ve vztahu k božstvům. Latinské ''peccatum'' (''pecco'' od ''ped-cos'', kulhavý) patrně znamenalo chybu při oběti, zvíře s vadou;<ref>''Langenscheidts Handwörterbuch Lateinisch - Deutsch''. Berlin 1994, S. 454.</ref> „hřešit“ ve starší češtině znamenalo klít, proklínat. Teprve s postupným rozvíjením lidské subjektivity, s posilováním osobní svobody a odpovědnosti a se vznikem [[monoteismus|monoteistických]] náboženství se začal hřích chápat jako osobní a vnitřní provinění a náboženství se začalo spojovat s morálkou v našem smyslu slova.<ref>A. Novotný, ''Biblický slovník''. Heslo "hřích", str. 223nn; Rahner - Vorgrimmler, ''Teologický slovník''. Str. 132n.</ref> Provinění vůči člověku se začalo chápat i jako hřích proti Bohu. Tuto proměnu lze sledovat v Bibli.
