Evžen Plocek: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění oddílu
Bez shrnutí editace
Řádek 3:
 
== Život ==
Pocházel z dělnické rodiny. Od roku 1943 proto takése začal učit nástrojařem u firmy Lineol-Werke. Po svém vyučení začalnalezl pracovatnalezl profesní uplatnění jako nástrojař v tehdy nově založeném národním podniku Motorpal v Jihlavě, ve kterém zůstal zaměstnán až do své tragické smrti. V roce 1953 byl zvolen za člena závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ZV ROH). Roku 1955 se stal členem jeho Ústředního výboru (ÚV). V témže roce odešel z nářaďovny a ujal se řízení ZV ROH jako jeho předseda. V této funkci byl také přijat do Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1958 začal také dálkově studovat obor zahraniční obchod při Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze. Po jejím ukončení zanechal činnosti předsedy ZV ROH. Začal pracovat jako referent obchodně technické služby a zanedlouho se stal vedoucím tohoto oddělení. V roce 1967 byl zvolen členem celozávodního výboru KSČ. Den po sovětské okupaci se spolu s dalšími dvanácti delegáty z Jihlavy zúčastnil XIV. mimořádného sjezdu KSČ v Praze -Vysočanech. Tehdy byl reformním komunistou a vášnivým stoupencem Pražského jara. Stále ještě věřil, že se situace zlepší. ZlomSvoje pocity tehdy vyjádřil v dopise napsaném krátce po Vysočanském sjezdu, který nazval „Nevytrhneš, nespálíš“! Vyjadřil v něm naději, že násilí pouze dočasně zvítězilo.Pocit zklamání a rezignace v jeho uvažování nastal v březnu 1969 po útoku rozvášněného davu, vedeného provokatéry z StB, na kancelář Aeroflotu v Praze a následném utužení normalizace. Z těchto důvodů se rozhodl pro svůj demonstrativní čin.
 
Než se [[4. duben|4. dubna]] [[1969]] zapálil před sídlem jihlavského OV KSČ, zanechal na pultě střelnice - ve městě právě probíhala pouť - letáky s nápisy: ''Pravda je revoluční – [[Antonio Gramsci]]'' a ''Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit – Evžen''. Pohřbu se účastnilo kolem 5000 lidí, ovšem nastupující normalizační cenzuře se povedlo jeho čin v rámci Československa ututlat. Povědomí o jeho oběti se mimo Jihlavu dostalo až koncem osmdesátých let, když reportáž o něm v samizdatové revue [[Alternativa]] publikovala spisovatelka [[Eva Kantůrková]].