Římská zahrada: Porovnání verzí

Římské zahrady byly ovlivněny perskými, a řeckými zahradami, jejich architekturou a jejich způsoby, což souvisí s prolínáním kultur i válečnými výpravami. [[John Claudius Loudon]] (1783 – 1843) v rozsáhlé publikaci zabývající se i historií zahradnictví píše : Římané se naučili zahradnictví od Řeků a Řekové od Peršanů a tak postupovalo jako každé další umění od civilizací východu na západ. Z dalších informací v encyklopedii vyplývá, že je tím míněno jak využití zahrad jako míst odpočinku ale zejména jako míst sloužící k reprezentaci.<ref name="Loud" group="L">{{Citace monografie

Poprvé se o zahradě v Římské historii podle Loudona zmínil [[Tarquinius Superbus]], (534 př.n.l), v souvislosti s Livy a [[Dionýsios z Halikarnassu|Dionysiusem z Halicarnassu]]. Z toho co píše, může být vyvozeno, že sousedily s královským palácem, a byly plné květin, především růží a máků. Další v časovém sledu jsou zmínky o zahradách [[Lucullus|Lucullových]], jenž byly umístěny v [[Neapol]]ském zálivu. Byly velkolepé a výdaji soupeřily se zahradami východních panovníků. Podle Plutarcha Xerxesovy zahrady sestávaly obrovských ploch, teras vysoko nad mořským břehem, na místech, kde předtím byly kopce. Rozsáhlé vodní plochy, které byly jejich součástí, nesly jména jako Nill, nebo Neuripus. Lucullus udělal několik výprav do východní části Asie, a je pravděpodobné, že právě zde si vzal vzor pro tento druh nádhery. Varro se vysmívá těmto zahradám pro jejich ohromující přepych a [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] srovnává ty velkolepé vodní díla s přírodním proudem řeky Fibrenius, v níž leží malý ostrov. Lucullus, ať už byl jakkoliv bláznivý, nebo extravagantní, introdukoval do římských zahrad třešně, broskve a meruňky z Orientu, což je výhoda, která dodnes zůstává lidstvu. ([[Plútarchos]] ve Vita Luculli; Sallustus a Varro de Re Rustica.)<ref name="Loud" group="L" />

Virgil a Propertius se zmiňuje o pěstování borovice jak milované od boha Pana, ochranného boha zahrad. upozorňuje, že stín platanu, z tloušťky jeho listí, je zvláště příjemný, a dobře přizpůsobený k společnému stolování. Myrta a vavřín popisují v hluboké úctě pro jejich vůni. Římané dospěli k studiu složení nebo mísení vonných stromů, studovali jak vysadit je navzájem aby se vůně přizpůsobily. Od Cicera a Pliny staršího, se dozvídáme že pěstování v [[spon|trojsponu]] bylo v římských zahradách obecně používáno. Také způsob řezu (stříhání) stromů byl poprvé představen Cneusem Matiusem, přítelem Augustuse.<ref name="Loud" group="L" />

Smysl pro nepravidelný styl je obyčejně přisuzován modernímu věku, avšak některé římské zahrady císaře Nera, například u Villa Adriana Tiburtina a Domus Aurea Nera, podle popisu od [[Suetonius|Suetonia]] musí být považován za prvním prototyp zahradního slohu, které dnes nazýváme anglické zahradnictví. Nero zemřel 68 n.l a jmenované zahrady lze tak datovat do 1.&nbsp;století&nbsp;n.&nbsp;l.<ref name="Loud" group="L" />

Některé vzory městských zahrad Římanů, ze začátku našeho letopočtu, je možné získat z obrazů zachráněných z trosek Herculanea a Pompejí, jenž byly pohřbeny pod proudy lávy z Vesuvu roku 79 nl. Zahrady na obrazech zde jsou reprezentovány jako malé plochy pozemků před domy, uzavřené mřížovím, osázené živými ploty a ozdobené vodotrysky, vázami a jinými ozdobami. Rostliny v květináčích se objevují někdy na chodnících a postavené v oknech. Na dveřích může být někdy zpozorována popínavá rostlina. Stěny kterými jsou obklopeny dvory lze vidět v Pompejích, ale největší zahrada nemá více než čtvrt akru.<ref name="Loud" group="L" />

V časech Plinia mělo každé venkovské sídlo svoji zahradu. Římané však považovali své zahrady za méně dokonalé než své domy. Římané projevovali pozornost každé věci, která budila dojem velikosti a nádhery. Z toho plynulo nadšení pro stavbu lázní, cirků, soch, nádrží a dalších objektů, jež jsou nápadné. Tato potřeba byla snadněji uspokojena než smysl pro výsadby, které vyžadovaly čas a trpělivost.<ref name="Loud" group="L" />

Římská záliba v zahradách byla některými moderními architekty v 19.&nbsp;stol.&nbsp;n.&nbsp;l. označena jako zvrácená, pro jejich umělost. Římské zahrady však byly považované za scény umění, a vytvořené právě jako pravidelné a umělé, je zjevné, že vlastníci projevovali cit pro přírodní scenérii. Ale tam, kde všude kolem je příroda, umělé scény a dokonce ty nejvíce pravidelné a formální potěší. To může být v souladu s oprávněnou zálibou jejich novoty a kontrastu, tvrdí John Claudius Loudon. Jestliže veškerá starověká Itálie byla pokryta roztroušenými lesy, starověcí Římané obdivovali přírodní scenérii s ohromným nadšením, jako moderní. To je evidentní ze spisů jejich vynikajících básníků a filozofů.<ref name="Loud" group="L" />

Úpadek Římské říše začal vládou císařů. Věk, jak poznamenává Hirschfield, který následoval po pádu republiky, násilí spáchané císaři, invaze barbarů a dravosti byl úvodem problémové doby, uhasil chuť pro život na venkově. Následoval pád nejlepších provincií Římského impéria, jedné po druhé, což brzy zničilo venkovská sídla a zahrady. Barbarství triumfovalo nad člověkem a uměním, armáda se znovu stala nejdůležitějším zaměstnavatelem a pověry se spojily se sklony k válečnictví a šířila Evropou způsob myšlení jenž byl dalek od vznešenosti přírody. Architektura byla používána pouze v kaplích a kostelech, nebo u válečných pevností a hradů. Za církevní vlády papežů od osmého do konce dvanáctého století, bylo mnišstvo téměř jedinou třídou v Evropě který se zabýval zemědělstvím. V těchto dobách umění zahradního designu, místo toho, aby bylo velmi všeobecně rozšířeno, bylo ztraceno pro větší část Evropy. Další úsvit se objevil až se znalostí [[knihtisk]]u, [[Luther]]em, v období Jindřicha VIII, kdy obchod začal kvést v Itálii a Holandsku, kdy umění míru začalo převládat a Evropa část od toho, co bylo původně Římské impérium postupně převzala a většinou ještě udržuje. Požehnání míru a obchodu, zbytky přežívající starověké velikosti a svoboda, kterou některá města získala skrze velkorysost a nádheru nějakých papežů a knížat, spolu s ostatními příčinami, způsobila že obrození umění zahradní architektury nastalo v Itálii, dříve než v jiné zemi.<ref name="Loud" group="L" />

Styl římské zahrady dal tón k evropskému vkusu a stylu úprav zahrad až do konce 17. století, což je dostatečně zřejmé. Je skoro přebytečné podotknout cokoliv k pozoruhodné podobě kterou Pliniovým zahradám ukazují zahrady francouzského nebo holandského stylu. Terasy vedlejšího domu, trávník rozprostírající se odtud, malá květinová zahrada s fontánou ve středu, chodníky lemované zimostrázem, stromy ostříhané do vrtošivých umělých forem, společně s fontánami, výklenky, a besídkami, tvořit podobnost příliš překvapující k tomu, aby strpěla jakýkoliv spor. „''Ve věku''“, poznamenává [[Horace Walpole|Lord Walpole]]„'', kdy architektura ukázala všechnu svoji velikost, všechnu svoji čistotu a všechen svůj vkus, v době, kdy byl vystavěn Vespasianův amfiteátr, Domitianovy lázně,… a [[Hadriánova vila]], římský konzul, uhlazený císařův přítel, sečtělý muž s vytříbeným vkusem, nachází potěchu v tom, co chátra nyní stěží obdivuje v univerzitní zahradě.''“ Všechny části Plinyovy zahrady se shodují přesně s nejlepšími zahradami v Londýně a Wise založenými podle [[holandská zahrada|holandského stylu]] (dutch garden), píše John Claudius Loudon v roce 1835.<ref name="Loud" group="L" />

Plinyova Tusoulanská vila (nyní [[Frascati]]), byla situována v přírodní scenérii Apenin, jejíž velebné vrcholy byly, korunovány dubovými lesy. Plinyův popis tohoto útočiště ukazuje, co bylo vážené jako dobrý vkus v zahradách velmi uznávaného římského šlechtice a filozofa, ke konci prvního století, pod vládou císaře [[Traján]]a. Zahrada byla tři až čtyři [[akr]]y velká (1&nbsp;akr&nbsp;= 4&nbsp;046,873&nbsp;m²). Hlavní cesta začíná v krytém sloupoví, nebo na terase. Blízké okolí domu pokrývá trávník a jsou zde jako ozdoby postavy zvířat ze zimostrázu. V jiné části domu, byl malý prostor země, zastíněný čtyřmi platany s fontánou ve středu, která, proudem vody přetékajícím z mramorového bazénu, zalévá stromy a zeleň pod nimi. Na opačné části byly vysazeny stromy ve tvaru arény. Tvořil ji zimostráz a [[platan]]y, střídavě zasazeny, a spojeny společně [[břečťan]]em. Za nimi byly umístěny vavříny a konce polokruhové arény byly vytvořeny cypřiši. Vnitřní chodníky byly lemovány růžovými keři v točitém směru. Zimostrázy byly k ohromného uspokojení majitele ostříhány do různorodosti tvarů a písmen, asi vyjadřující jméno pána, tu a tam byly umístěny malé obelisky, smíšené s ovocnými dřevinami.Na další cestě, zdobené stříhanými stromy, podobně jak bylo výše popisováno, byl jakýsi výklenek z bílého mramoru zastíněného vinnou révou a podepřený pilířem z mramoru. Bylo zde odpočívadlo, v jehož zákoutí vytékalo několik proudů vody, jenž se jevily jako kdyby byly vytlačený váhou toho kdo spočívala na sedadle. Voda se znovu vracela v bazénu takže se zdálo vždy plné bez přetékání. Nacházela se zde fontána, tryskající vodu do značné výše. Kolem cestiček byly roztroušené sedadla mramoru, blízko každé z nich byly malé fontány a malými praménky byla voda uměle vedena mezi chodníky, jenž sloužily k pobavení ucha jejich mumláním a k zalévání zahrady.<ref name="Loud" group="L" />

Květiny byly vzácné v římských zahradách v období králů a během prvních věků republiky. Ale jak vzrůstala potřeba luxusu u nobility a jak byly napodobeny její zvyky u nižších vrstev, nakonec zvítězila v ohromnému rozšíření vášeň pro květiny se stala tak ohromnou že byla seznána nezbytnost potlačit vášeň pro květiny zákony proti přepychu. Použití korun z květin byla zakázána , pokud neměl nositel právo k jejímu užívání, buď z postavení své osoby, nebo díky zvláštního povolení úředníků. Lidé ve vysokém postavení neváhali vystavit svůj úspěch v eleganci oblečení a ozdob, což však bylo proti představě Římanů jako válečníků. Cicero kritizuje prokonzul který udělal turné po Sicílii v nosítkách, sedíce na růžích s korunou z květin na své hlavě, a s věncem na zádech.<ref name="Loud" group="L" />

Floralia (Florifertum, Ludi Florales), byl festival, který se konal v posledních čtyřech dnech dubna a byl doprovázen velkými obscénnostmi a podle Plinia (Plinius, XIII. 29.; Tertulliani Opera.) se zde ukazovalo, že i obyčejné lidi vede láska ke květinám až ke krajnosti. Luxus květin v období Augusta vedl od extrému k bláhovosti. Heliogabalus přikázal, aby postele, jeho pokoje a kryté sloupoví jeho palace bylo posypáno květinami. Mezi nimi byly použity převážně růže. Je předpokládáno, že záliba k této květině přišla do Říma z Egypta, kde, jak píše Athenaeus, Kleopatra zaplatila talent na růže vydané při jediné večeři. Podlaha apartmá ve kterém se bavila byla posypána do výšky jednoho loktu. Nero, podle Suetonia utratil více než čtyři miliony sesterciů, nebo nad třiceti tisíce liber, při jediné večeři za tyto květiny. Podle Horace byly růže pěstované v záhonech, ale existují i o růžích mimo sezónu, rychlených,což byl jeden z největších luxusů těch dob a jevil se velkým rozmarem. Mezi květinami římských zahrada jsou zmiňovány růže, lilie, hyacinty, a karafiáty, jako květiny které mohou okrášlit zelinářské zahrady. je zmíněno odlišné pěstování pozdně kvetoucích růží. Plinius popisuje metodu kterou růže mohou být přirychleny, kropení teplou vodou v období rašení.<ref name="Loud" group="L" />

Vědecké sbírky rostlin, nebo botanické zahrady byly Římanům neznámé. Nevytvořili také žádné pravidelné pojmenování pro druhy zeleniny. Plinius píše, že Anthony Castor, jeden z prvních lékařů v Římě shromáždil řadu léčivých rostlin ve své zahradě. Ale tyto zde byly, nejspíše, za účelem jeho profese. Asi 200 a 300 rostlin bylo zmíněno v Plinyově historii, jako používaných v zemědělství, zahradách, lékařství , aranžování, nebo k dalším účelům. Zdá se, že jsou to všechno druhy, které byly známy nebo měla jména všeobecně užívané. Terminus Hortus v zákonech Decemviri, o kterých se předpokládá, že jsou tak staré jako instituce Římanů jako národa, je používá jen výraz zahrada, ale později byla zelinářská zahrada charakteristická názvem ''Hortus Pinguis''. Plinius tvrdí, že hospodář nazývá zelinářskou zahradu druhým moučníkem, nebo plátem slaniny, která je vždy připravena k nakrojení, nebo salát, který je snadno uvařit a jenž je lehký k trávení. Označena musí být jako špatná, ta hospodyně (zahrada je její povinnost) v domě kde zahrada byla v špatném pořádku. Nejdůležitější plodiny přinesli podle Hirschfielda (Theorie des Jardins, sv. i. p.&nbsp;27.) a Sickler (Geschichte, 1 Pand.) Itálii Římané. Fíky ze Sýrie, citroníky z Médie, broskve z Persie, granátové jablko z Afriky, meruňky z Epirusu, jablka, hrušky, a švestky z Arménie a třešně z Pontu. Zahrady, které se staly nerozumně nazdobenými mnoha cizokrajnými druhy ovoce pěstovaného Římany, popisuje Plinus. S výjimkou pomerančů, ananasu, angreštu, rybízu, a malin, zahrnuje ovoce pěstvané Římany téměř všechno ovoce, které bylo do poloviny 20.&nbsp;století v Evropě pěstováno.<ref name="Loud" group="L" />

Římané pěstovali různé druhy ovoce, z jádrového ovoce především jablka. Sladká jablka (melimala) sloužily k jídlu, a další druhy jablek byly používány pro kuchařské umění.Měli druhy bez semen. Hrušek pěstovali nějméně třicet šest odrůd. Jak letní, tak zimní druhy ovoce. Měkké a tvrdé. Některé sloužily k přímému pojídání, jiné byly nazývány "''libralia''". Kdoulí měli tři druhy, jednu nazývali "''chrysomela''" podle žluté slupky, vařila se s medem, tak, jak se dělá marmeláda. Vyšlechtili [[Jeřáb (strom)|jeřáby]] s plody jako jablka a jako hrušky. Jiné druhy byly drobné, pravděpodobně jako divoké jeřáby. <ref name="Loud" group="L" /> [[Mišpule]] jsou pěstovány dvě odrůdy, větší a menší.<ref name="Loud" group="L" />

Z peckovin měli čtyři odrůdy broskví a také nektarinky, meruňky a mandloně.Ze švestek pěstovali nesčíselně odrůd, včetně bílých, černých a z obou smísených. Jedna odrůda byla nazývaná "asinia" protože byla levná, jiná zase "''damascena''", protože měla velkou pecku a méně dužniny. Sem můžeme zařadit všechny druhy, které souhrnně nazýváme slivoně. třešní pěstovali osum odrůd, červené a černé. Jednu odrůdu tak jemnou, že nesnesl aby jeho plody byly přepravovány. Jiná odrůda měla duhou dužninu ("''duracina''"), jako 'Bigarreau', ale byla menší. Další odrůda měla hořkou příchuť ("''laurea''“), jako malé černé divoké třešně. Také měli nějaké malé odrůdy, trpasličí, ne víc než tři stopy vysoké. Také pěstovali několik odrůd oliv.<ref name="Loud" group="L" />

Z bobulovin pěstovali hrozny, měli nesčíselně odrůd, od odrůd s tvrdou slupkou ("''duracina''"), po odrůdy s tenkou slupkou. Jedna réva pěstovaná v Římě nesla až 12 amfor šťávy, což je 84 [[galon]]ů (1 galon = 4,546 090 litrů). Měli hrozny s kulatými, ale i podlouhlými bobulemi. Jedna z odrůd měla tak podlouhlé bobule, že byla nazývána "dactylides", její bobule byly jako prsty na ruce. Martial hovoří o oblíbených hroznech s tuhou slupkou. Z fíků bylo pěstováno mnoho odrůd, od bílých po černé, od malých po velké. Jedna odrůda dosahovala velikosti hrušek a jiná neměla plody větší, než oliva. Moruší pěstovali z černých sort jednu menší a druhou větší. Plinius hovoří o moruších pěstovaných (naroubovaných) na šípkové podnoži, ale možná tím snad míní [[ostružiník]], nebo prostě jen menší druh [[moruše]], není jasné. Jahodník Římané znali, ale nezdá se, že by byl nějak ceněn. Klima zde bylo příliš teplé na to, aby ovoce bylo dostatečně dokonalé, s výjimkou kopců. Z ořechů měli lískové ořechy (''Corylus avelana'') a lískové ořechy z ''Corylus maxima'', které opékají. Také pěstovali pro plody buky, mast (všeobecný název, je to "plod lesních dřevin, jako žaludy a jiné ořechy"), [[pistácie]] a podobné. Z [[Ořešák královský|vlašských ořech]]ů pěstovali ořechy s křehkou a jiné s tvrdou skořápkou, papíráky a kameňáky, jako u nás. V zlatých časech, když lidé žili pod žaludy a bohové pod vlašskými ořechy, od té doby vzniklo jméno "''[[Ořešák|Juglans]]''", Diův žalud (Jovis Glans). Jedlých kaštanů pěstovali šest odrůd, u některých odrůd šla slupka lépe oddělit, než u jiných. Z bobovitých byl pěstován pro plody a okrasu [[rohovník obecný]] ''Ceratonia siliqua''. Z dalšího ovoce byly používány například piniová semena (semena borovice). Olivy a hrozny byly pěstovány s velkou péčí, jak píšou románští autoři v dílech o zemědělství a pěstitelství. Některé plantáže zmíněné Pliniem ještě mají existovat, olivy v [[Terni]] a réva ve [[Fiesole]]. Obě vykazují znaky vysokého věku. Římané rozmnožovali stromy metodami nyní běžně používanými v našich školkách (ovocných a okrasných). Ovocné stromy byly běžně roubované a naočkované. Réva, fíky a olivy byly rozmnožovány řízky, kříženci, nebo výhonky, a lesní stromy byly běžně rozmnožovány generativně i vegetativně.<ref name="Loud" group="L" />

Zelenina kultivovaná Římany byla hlavně následující. Čeleď brukvovité byla pěstována v několik variantách. Zelí, podle Columella bylo pokrmem otroků i králů. Z čeledi bobovité byl pěstován [[hrách]], [[fazole]] a [[fazol šarlatový]]. Římané pěstovali také několik kultivarů [[cibule]] a [[česnek]]u. Z kořenové zeleniny byly často pěstovány [[tuřín]], [[mrkev obecná|mrkev]], [[pastinák]], [[řepa]], [[sevlák cukrový]] (''Sium sisarum''), ředkvička. Z listové zeleniny je známo používání [[šťovík]]u (''Rumex acetosa''). Byl pěstován chřest, ze salátové zeleniny [[endivie]], [[salát]], [[čekanka]], hořčice (listy ''Brassica juncea'') a jiné. V květináčích bylo pěstováno koření jako [[petržel]], pelyněk, [[tromín zelný]] (''Smyrnium olusatrum'' L.), „orach“ (''[[Atriplex hortensis]]'' ), [[Lepidium latifolium]], [[oman pravý]], [[fenykl obecný]], [[kerblík třebule]] a jejich kultivary. Římané ke kulinářským účelům pěstovali i houby, ale v zahradách sbírali, pěstovali a používali jako přísady i hlemýždě a včely. Z tykvovitých byla pěstována velká škála druhů tykví, [[meloun]]ů a okurek.<ref name="Loud" group="L" />

Nejpoužívanější okrasné rostliny byly [[cypřiš]]e, [[citroník]]y, [[fíkovník]]y, [[pomerančovník]]y, [[oliva|olivy]], [[myrta|myrty]], [[vavřín]]y. Časté bylo pěstování [[platan]]ů a jilmů. Živé ploty tvarovali ze stálezelených [[dub]]ů a podél cest vysazovali [[alej]]e stromů. Vrby byly pěstovány k popínání révy, aby je podporovala. Také byly používány pro živé ploty. Do živých plotů byly používány různé druhy dřevin, živé ploty obklopovaly hlavně vinice a zahrady. Jilmy a topoly byly pěstovány na palivové dřevo. Stromy byly skáceny pro topivo a znovu pěstovány poté, co obrazily z pařezů.<ref name="Loud" group="L" />

Přepych rychlené rostlinné výroby se jeví jako široce používaný Římany. "''Specularia''", nebo "''lapis specularis''", jsou známy ze spisů [[Seneca|Seneky]] a Plinia. Tiberius, který měl rád okurky, měl je ve své zahradě, díky pěstování ve spekuláriích, po celý rok. Pěstoval je bednách, nebo koších hnoje a zeminy, umístěné pod tabulemi, které dal odstraňovat v pěkných dnech, a vracel je v noci. Sir Joseph Banks (Hort. Tr. i. 148.) se domýšlet, z epigramů Martial, že hroznová vína a broskve byly rychlené a Daines Barrington předpokládá, že Římané nejen že měli skleníky, ale používali i zahřívací stěny k rychlení svých produktů. Sir Joseph Banks sleduje (Hort. Tr. i. 147), že Římané byli dobře obeznámeni s kouřovody. Nepoužívali otevřený oheň ve svých domech, ale přinejmenším v chladnějších zemích, vždy měli kouřové tahy pod podlahou svých pokojů. Lysons našel kouřové tahy, a ohniště odkud získávali teplo, v římské vile, kterou popsal v Gloucestershire. Podobné kouřové tahy a krby byly také nalezeny v rozsáhlé vile nedávno objeveny v Blenheim v Oxfordshire. V Itálii Římané používali kouřové tahy hlavně v lázních nebo v potní lázni. V některých z těchto kouřových tahů byly nalezeny ve vykopávkách ve městě Pompeje, zdi kolem apartmá byly vyhřívány kouřovými tahy, nebo dutinami pro oběh horkého vzduchu a kouře.<ref name="Loud" group="L" /> Vyhřívání speculárií lze považovat za pravděpodobné. Daines Barrington (1727 – 14 March 1800) si povšimnul pozoruhodné souvislosti, že luxus ledu v chlazených nápojích byl objeven Římany v době, kdy začali rychlit ovoce.

Zahradničení Římanů bylo zcela založeno na zkušenosti. Bylo praktikováno se všemi pověrčivými rituály diktovanými náboženstvím, založenými na [[Polyteismus| mnohobožství]]. <ref group=P>Podobné rituály tak jak je známé na počátku prvního století, avšak založené na křesťanském monoteismu u zemědělců, zbožné motlitby, rituály žehnání polních plodin, však Loudon popisuje i v 18.&nbsp;století v Itálii.</ref> Téměř každá zahradnická operace měla svého boha, který byl vyvoláván nebo usmířován při všech příležitostech. Zemědělských bohů u starých Římanů bylo nejméně dvacet. Zbožňovaná [[Venuše (mytologie)|Venuše]] jako protektorka zahrady tak nabízí svoji přímluvu bohyni čerstvé vody, kterou je [[Lympha]], protože pěstování v suché půdě je bídné. Římané sledovali [[Měsíční fáze|měsíční cyklus]] a také šťastné a nešťastné dny, podle popisu od [[Hésiodos|Hesioda]].<ref group=P>Naučná báseň Práce a dni, jejíž součástí je sbírka praktických rad pro rolníky, uspořádaná podle kalendáře: kdy se co a jak má dělat.</ref> V některých dnech bylo tak podle Římanů vhodné provádět úkony na polích, když Měsíc dorůstá . Jiné lze dobře provádět pouze když Měsíc ubývá, například kosení obilí. „''Sleduji tyto věci,''“ říká Agrasius, (jeden z padesáti autorů kteří psali o hospodářství, ale jehož spisy jsou nyní ztraceny) „''nejen při stříhání mých ovcí, ale při stříhání mých vlasů, protože bych se mohl stát holohlavým, pokud bych tak nečinil, když Měsíc ubývá (pokud by si stříhal vlasy jindy).''“ Náboženství a magie také sloužila při pomoci zemědělcům. Lucius Junius Moderatus Columella říká, že zemědělci jsou více zbožní než je běžné. Když vysejí [[tuřín]]y, vždy se modlí, aby rostly. Pokud na tuříny útočí housenky, je nejlépe, jak potvrzuje [[Démokritos]], aby žena která muže doprovází, rozpustila své vlasy, a bosonohá, třikrát okolo každého záhonu procházela, zabíjejíce housenky. Ženy však mohly zřídkakdy vstoupit tam, kde byly vysázeny okurky, nebo tykve, protože by tyto obvykle zelené věci mohly umdlévat, pokud by je ženy kontrolovaly v jejich růstu a zacházely s nimi.<ref name="Loud" group="L" />

Žádný římský autor nepíše výlučně o zahradničení, ale touto oblastí se více nebo méně, zabývá Kato, Varro, Virgil, Plinius a Columella. Pliniova Naturalis historia byla napsána v prvním století našeho letopočtu. Plinius se narodil blízko Říma a žil především u dvora. Některé z 37 svazků (20–26) zahrnují hlavně tématiku hospodářství, zahradnictví, [[dendrologie]] a léčivých rostlin. Venkovská ekonomika od Columella je shrnuta ve dvanácti knihách, z nichž jedenáctá je o zahradnictví a je veršovaná.<ref name="Loud" group="L" />

* Na střechách domů bývaly někdy zakládány menší zahrady – tzv. ''solária''.<ref name="K" group="L"/>

<ref name="K" group="L">{{Citace monografie

[[Soubor:CasaSaloneNero.jpg|thumb|peristyl (Casa Salone Nero v Herculaneum) ]].

[[Soubor:Sallustiano - Horti sallustiani 1857st.JPG|thumb|Sallustiano – Horti sallustiani ]]

{{Commonscat|Roman gardens}}