Virové onemocnění: Porovnání verzí

'''Virové onemocnění''' či '''viróza''' je [[choroba]] způsobená působením patogenních [[virus|virů]]. Viry mohou napadat jak [[živočichové|živočichy]] (včetně [[člověk]]a) tak [[rostliny]], některé napadají i [[bakterie]]. Celá řada virů způsobuje vážná lidská onemocnění: virová onemocnění [[dolní cesty dýchací|dolních cest dýchacích]] ([[chřipka]]), [[AIDS]], virem způsobené [[průjem|průjmy]], ale i [[spalničky]] jsou na čelních místech ve statistikách [[úmrtnost]]i na infekční onemocnění.<ref name="kuby" /> Mnohé způsobují obrovské ekonomické ztráty v zemědělství (namátkou virus [[Tungro]] zničí za jeden rok úrodu rýže za 1,5 mld. dolarů, dle Hull and Davies (1992)<ref name="plantviro" />).

Nákaza způsobená rostlinnými viry se může šířit několika způsoby. V první řadě to je šíření virových částic uvnitř [[semeno|semen]]; jedinci, kteří ze semen vyrostou, onemocní. Vznikají tím ohniska nemocných jedinců, která se následně mohou šířit i jiným způsobem. K šíření virové nákazy může docházet i pomocí [[vegetativní rozmnožování|vegetativního řízkování]] nebo [[roubování]]. Vektorem virů mohou být také různé [[bakterie]], [[houby]], [[hlísti]], různé [[mšice]], [[brouci]] nebo třeba [[roztoči]]. Dalším velmi častým způsobem šíření je mechanická nákaza, např. průnikem skrz [[list]]. Někdy stačí pouhé zrnko prachu nebo písku, které je kontaminováno virem – toto zrnko je větrem naváto na list, dojde k drobnému poranění a virus se dostává dovnitř buněk.<ref name="bytes">{{citace elektronické monografie| titul=Plant Viruses| vydavatel=MicrobiologyBytes.com| datum aktualizace=2009| url = http://www.microbiologybytes.com/virology/Plant.html}}</ref> Na místě, kde tímto způsobem došlo k infekci, se často vzápětí vytvoří různé [[léze]], tvořené buď mrtvými buňkami nebo buňkami bez [[chlorofyl]]u ([[chloróza]]).<ref name="plantviro">{{citace monografie| titul=Comparative Plant Virology| vydání=2| jméno=Roger| příjmení=Hull| vydavatel=Elsevier| isbn=978-0-12-374154-7}}</ref>

Byla vypozorována celá řada typických [[symptom]]ů, jimiž se virové onemocnění projevuje. Často dochází například ke zpomalení [[růst]]u, vzniku skvrn a lézí na listech, žloutnutí a zavinování listů, [[vadnutí]], [[nekróza|nekróze]] či k vývojovým změnám. Pod [[mikroskop]]em je možné pozorovat celou řadu jiných příznaků: může docházet k odumírání malých okrsků tkáně, k [[hypoplázie|hypopláziím]], změnám velikosti buněk, k abnormálnímu [[buněčné dělení|dělení buněk]] či k degenerativním změnám [[organela|buněčných organel]].<ref name="plantviro" />

K vzniku a propuknutí nemoci přispívá celá řada faktorů, které se společně podílí na tzv. [[patogeneze|patogenezi]]. Ke vzniku onemocnění může dojít na místě infekce (tzv. lokální infekce), nebo v jiné tkáni, kam virus doputoval [[krev|krví]], [[lymfa|mízou]] nebo [[neurotropní|nervovou tkání]] (tzv. generalizovaná infekce). Následně dochází k poškozování tkáně, a to buď přímým patogenním působením množícího se viru, nebo kvůli imunitní obraně, která útočí na virem napadenou tkáň. Někdy je virová infekce tak subtilní, že probíhá bez povšimnutí hostitele a sama odezní.<ref>{{citace monografie| titul = Medical Microbiology| příjmení= Kayser| jméno=F. H. et al| vydavatel=Thieme| rok=2005}}</ref>

[[Imunitní reakce]] je přirozená obrana těla před cizorodými částicemi, v tomto případě viry. Vyvinulo se množství mechanismů, jimiž se lidské tělo brání virové infekci, a to jak v oblasti tzv. [[Imunita (biologie)#Vrozená imunita|vrozené imunity]], tak i v [[adaptivní imunita|imunitě adaptivní]]. Na druhou stranu, viry si často vyvíjí způsoby, jak imunitní obranu přelstít či oklamat. Schopnost těla odolat virové infekci je dáno právě tím, kdo pomyslný „souboj“ vyhraje.<ref name="kuby">{{citace monografie| autor=Richard A. Goldsby, Thomas J. Kindt, Barbara A. Osborne| titul=Kuby Immunology| rok=2007 | vydání=6| vydavatel=W.H. Freeman}}</ref>

První souboj s virem obvykle obstarává tzv. [[Imunita (biologie)#Vrozená imunita|vrozená imunita]], především [[interferon]]ová odpověď a dále také [[NK buňka|NK buňky]]. Pro viry je typické, že v určitých fázích jejich životních cyklů dochází ke vzniku [[dvouvláknová RNA|dvouvláknových RNA]] molekul. Ty jsou v buňce rozpoznány a dochází k tvorbě interferonů I. typu ([[IFN-α]], [[IFN-β]]). Tyto signální látky šíří do okolní tkáně poplašný signál, že došlo k napadení virem. Interferony se váží na povrchové receptory a v důsledku tohoto dochází k aktivaci tzv. [[RNáza L|RNázy L]], která rozkládá virovou RNA. Podobným mechanismem se aktivuje třeba [[proteinkináza R]], která blokuje výrobu bílkovin v buňce. Díky interferonům dochází rovněž k stimulaci [[NK buňka|NK buněk]]: tento typ [[bílá krvinka|bílých krvinek]] je schopen rozpoznat virem napadené buňky a usmrtit je.<ref name="kuby" />

Záhy po propuknutí virové infekce dochází také k celé řadě procesů spadajících do tzv. [[adaptivní imunita|adaptivní imunity]]. Celá řada [[protilátka|protilátek]] (imunoglobulinů) například může blokovat navázání virových částic na buňky, nebo zamezovat jejich průniku dovnitř, některé imunoglobuliny stimulují [[aglutinace|shlukování]] virových částic a podobně. Důležitější roli však při boji s virem hraje tzv. [[buněčná imunita]] zprostředkovaná různými [[T-lymfocyt]]y. [[Pomocný T-lymfocyt|Pomocné T-lymfocyty]] typu [[TH1|T_H1]] produkují – při styku s viry – důležité [[cytokin]]y. Dochází tím k aktivaci NK buněk a hlavně [[cytotoxický T-lymfocyt|cytotoxických T-lymfocytů]]. Druhý zmíněný typ bílých krvinek se objevuje v krvi asi 3-4 dny po infekci a jejich hladina v krvi vrcholí kolem sedmého až desátého dne. Cytotoxické T-lymfocyty se váží na virem napadené buňky a usmrcují je, čímž zamezují šíření infekce.<ref name="kuby" />

Ve srovnání s [[bakteriální onemocnění|bakteriálními nemocemi]], která jsou velice často léčitelná pomocí [[antibiotikum|antibiotik]], existuje stále jen poměrně málo léků zaměřených proti virům. Virus je velmi jednoduchý, takže je obtížné hledat zacílení léčby.<ref name="fields">{{citace monografie| titul = Fields Virology| vydání=5| příjmení = Knipe| jméno=David M.| příjmení2=Howley|jméno2=Peter M.| rok=2007 |vydavatel= Lippincott Williams & Wilkins }}</ref> Viry ve většině svých procesů využívají hostitelské bílkoviny, a tak se často stává, že [[antivirotika]] jsou škodlivá i pro samotného hostitele. V souvislosti zejména s hledáním léků proti [[HIV]]/[[AIDS]] došlo k jistému pokroku.<ref name="brock">{{citace monografie |titul=Brock Biology of Microorganisms | rok=2011| autor=Madigan, M. T., Martino, J. M., et al | vydání=13 |vydavatel=Pearson | isbn=978-0-321-64963-8}}</ref>

K nejúspěšnějším lékům proti virům patří tzv. [[analogy nukleosidů]] (např. [[acyclovir]], [[azidothymidin]]), používané zejména k léčbě nemocí způsobených [[herpesviry]] a virem [[HIV]]. K dalším významným typům antivirotik patří namátkou [[inhibitory proteázy]], [[inhibitory fúze]], [[inhibitory reverzní transkriptázy]] (zejména proti HIV), [[inhibitory neuraminidázy]] (proti [[virus chřipky|virům chřipky]]) [[inhibitory RNA polymerázy]] (zejména proti [[poxviry|poxvirům]]), [[analogy pyrofosfátu]] či [[syntetické aminy]]. Speciální kategorií jsou [[interferon]]y (alfa, beta, gama), které často účinkují obecně na všechny viry.<ref name="brock" />

;Ptáci<br />