Polyarchie: Porovnání verzí

Teorie '''polyarchie''' (z [[řečtina|řeckého]] ''poly'' - mnoho a ''arché'' - vláda) je politologická teorie, kterou v padesátých letech 20. století definoval americký politolog [[Robert A. Dahl]]. Jedná se o [[Empirie|empirickou]] [[Teorie demokracie|teorii demokracie]]. Termín polyarchie v Dahlově chápání označuje moderní politickou realitu ideálu [[demokracie]]. Teorie byla vypracována na modelovém příkladu [[Politický systém Spojených států amerických|politického systému Spojených států amerických]].<ref name="richova">ŘÍCHOVÁ, Blanka: ''Přehled moderních politologických teorií''. Praha: Portál, 2006. Kapitola: Teorie Polyarchie, s. 159-175.</ref>

První použití termínu polyarchie se datuje do roku 1914. Termín v roce 1953 znovu oživili a definovali Robert A. Dahl a Charles E. Lindblom v jejich společném díle ''Politics, Economics, and Welfare''. Robert A. Dahl teorii dále rozvinul a zpřesnil ve svých studiích ''A Preface to Democratic Theory'' (1956), ''Pluralist democracy in the United States: conflict and consent'' (1968), ''Polyarchy: Participation and Opposition'' (1971), ''Dilemmas of Pluralist Democracy: Autonomy vs. Control'' (1983) a ''Democracy and Its Critics'' (1989). Samotný termín se však nevžil ani mezi odbornou společností a často je používán jen ve významu Dahlovy definice [[Pluralismus (politická teorie)|pluralitní demokracie]].<ref name="richova" />

Teorie polyarchie poskytuje vysvětlení moderní demokracie, ve kterém Dahl označuje demokracii za nedosažitelný ideál, kterému se v praxi blíží právě polyarchie. Moderní demokracií rozuměl zřízení, ve kterém se zákony vztahují pouze na občany, kteří mají politická práva či reálnou šanci je v budoucnu získat (tedy například děti). Jednotlivec v demokracii je považován za držitele osobní autonomie, tedy stavu, ve kterém je právě on mluvčím svých zájmů, současně ve společnosti existuje vnitřní rovnoprávnost jednotlivců. Tento přístup si vynucuje přiznání, že si lidé jsou schopni vládnout sami, a to ke prospěchu celku.<ref name="richova" />

Pro polyarchie je vhodné, aby byla společnost etnicky či nábožensky homogenní, čím se předejde destabilizujícím konfliktům. Přesto Dahl upzorňuje, že existují země jako [[Švýcarsko]], [[Belgie]] a [[Nizozemsko]], kde je výrazný subkulturní pluralismus a přesto jsou tyto systémy stabilní. Jako vysvětlení udává historický vysoký stupeň rozvinutosti podmínek a rysů polyarchie ve zmíněných státech.<ref name="richova" />

První období je spojené se [[Americká válka za nezávislost|vznikem Spojených států amerických]] a [[Velká francouzská revoluce|Velkou francouzskou revolucí]]. Toto období vedlo k velmi pozvolnému utváření polyarchií, které se zcela vyvinuly až v letech 1870-1930. Mezi období let 1931-1949 je typické dynamickým zrodem a brzkým zánikem nových polyarchií. Padesátá léta jsou roky obrody některých meziválečných polyarchií. V osmdesátých letech dochází ke vzniku nových polyarchií převážně v [[Latinská Amerika|Latinské Americe]].<ref name="richova" />

Čím je stupeň kritérií vyšší, tím se reálná polyarchie více blíží k ideální demokracii. Kritérii jsou:<ref name="richova" />

Základní rysy specifické reálné formy demokratického zřízení (tedy polyarchie) Dahl stanovil v osmdesátých letech 20. století. Jsou následující:<ref name="richova" />

Volení úředíci mají kontrolující roli nad [[Výkonná moc|výkonnou mocí]] [[Vláda|Vlády]], tato jejich role vychází z [[Ústava|Ústavy]]. Tito úředníci jsou voleni v pravidelných a svobodných volbách. Právo volit a být zvolen jsou základními rysy polyarchie, kterými se umožňuje participace. Jediným rozdílem je, že pasivní volební právo má být zabezpečeno vyšším věkem než právo aktivní. V polyarchii musí mít lid rovné podmínky k dosažení informací či práva zakládat spolky a politické strany. V polyarchiích také musí proběhnout proces liberalizace, což se například projeví tolerancí [[Opozice (politika)|opozice]].<ref name="richova" />