Vědomí: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Bot: Odstranění 42 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q7087) |
m uvozovky kolem identifikátoru reference, kosmetické úpravy za použití AWB |
||
Řádek 1:
'''Vědomí''' (od ''věděti'') je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře i dalších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem [[vůle]] a volních aktů, rozhodování a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské [[osoba|osoby]]. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé. V moderním chápání často nahrazuje starší pojem [[duše]], případně i "já". V [[lékařství]] se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, [[Spánek|spánku]] či [[hypnóza|hypnózy]].<ref name="mozek">KOUKOLÍK, František. ''Mozek a jeho duše''. Makropulos. Vydání první, 1995. ISBN 80-901776-1-1</ref>
Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s předmětem: '''vědomí něčeho''' a "být si vědom" něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem [[svoboda|svobody]] ve společnosti je, že všichni "jsou si vědomi" důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé "nepříčetní", kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.
== Významy pojmu ==
Pojem vědomí se postupně oddělil od starší představy svědomí jakožto vědomí mravního. Význam vědomí sebe vyzdvihl francouzský filosof [[René Descartes]] (1596–1650), který v něm nalezl jediný zdroj jistoty [[poznání]]: zatímco i smyslové vjemy mohou být klamné, věta „Myslím, tedy jsem“ ([[Cogito ergo sum]]) je v okamžiku, kdy ji říkám, nutně pravdivá. V průběhu novověku pojem vědomí pozvolna vytlačuje starší pojem duše, protože je určitější a lépe přístupný filosofickému i vědeckému zkoumání. Na druhé straně přispívá k jistému zužování našeho chápání sebe samých, protože navozuje představu, že člověk jen myslí nebo poznává. Současná věda chápe vědomí jako projev mozkové a nervové činnosti, jež zkoumá fyziologickými prostředky.
Výrazy pro vědomí v různých jazycích lze překládat mnohdy jen s obtížemi. V řadě jazyků se pojmy vědomí a svědomí vyjadřují tímtéž slovem (lat. ''conscientia'', fr. ''conscience'', angl. ''consciousness''). Kromě toho je zde řada dalších pojmů s příbuzným významem, například [[duch]] (lat. ''spiritus'', fr. ''esprit'', něm. ''Geist''), [[duše]] (lat. ''anima'', angl. ''soul'', franc. ''ame'',, něm. ''Seele'') nebo [[mysl]] (angl. ''mind''). Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou patrně zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.
=== Vědomí v lékařství ===
V [[lékařství]] se jako vědomí označuje stav, kdy pacient vnímá, plně si uvědomuje sebe sama a kdy na podněty reaguje ze své [[vůle]].<ref>kolektiv autorů brněnských neurologických klinik. ''Učebnice obecné neurologie''. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 198 s. ISBN 80-210-3309-6</ref> V tomto bdělém stavu prožíváme události jinak než ve spánku, bezvědomí a kómatu, neostře či zastřeně pak ve stavech ospalosti, somnolence či soporu (sopor – tvrdý spánek), stejně jako u změněného vědomí během [[hypnóza|hypnózy]] či transu.<ref>BAŠTECKÁ, Bohumila, a GOLDMANN, Petr. ''Základy klinické psychologie''. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 436 s. ISBN 80-7178-550-4.</ref><br /> Z [[fyziologie|fyziologického]] hlediska je vědomí souhrnem funkcí, které umožňují přijímat podněty z vnitřního i vnějšího prostředí ([[percepce]]), vyhodnocovat je a zpracovávat, ukládat je jako ''engramy'' (paměťové stopy) a odpovídat na ně přiměřeným způsobem.<ref>ŠMEJKAL, Václav a BROŽEK, Gustav. ''Základy patofyziologie nervového systému''. 2. LF UK. Praha 1995.</ref> V (neuro)psychologii lze vědomí definovat úžeji jako zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.<ref name="mozek" />
=== Vědomí v psychiatrii a filosofii ===
Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“.
Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegel]]a a [[Arthur Schopenhauer|Schopenhauera]] až po [[Husserl]]ovu [[fenomenologie|fenomenologii]] a [[existencialismus]]. Jak ukázal [[Immanuel Kant]], podílejí se na každé naší zkušenosti „apriorní formy“ vědomí, jako je prostor a čas, bez nichž by se ani smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.
Řádek 18:
== Vědomí, podvědomí a nevědomí ==
Že velkou část toho, co se děje v našem těle, nemůžeme nijak ovládat, ba ani bychom ovládat nedovedli (např. srdeční tep nebo trávení), věděli lidé odjakživa. Německý filosof [[Friedrich Nietzsche|F. Nietzsche]] upozornil na podstatnou omezenost lidského vědomí a na řadu dalších automatismů, jež sami neovládáme. Rakouský psychiatr [[Sigmund Freud]] pak na základě svých zkušeností s pacienty vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“ a zavedl důležité pojmy [[cenzura|cenzury]], [[potlačení]], [[podvědomí]] případně [[nevědomí]].
Téma vědomé a nevědomé činnosti je předmětem zkoumání nejen ve filosofii a psychologii, ale dnes především v neurovědách a [[fyziologie|fyziologii]].
Řádek 45:
=== Literatura ===
* H. Bergson, ''Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí''. Praha: Filosofia, 1994 - 134 s. ISBN 80-7007-065-X
* D. S. Dennett, ''Druhy myslí: k pochopení vědomí''. Bratislava: Archa, 1997 - 178 s. ; 23
* F. Koukolík, ''Já: o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování''. Praha: Karolinum, 2003 - 382 s. : 37 obr. ISBN 80-246-0736-0
* R. Ruyer, ''Paradoxy vědomí; Expresivita''. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994 - 224 s.
| |||