Svrchovanost: Porovnání verzí

'''Svrchovanost''' (též '''suverenita''') je právo vykonávat neomezeně [[státní moc|moc]] na území [[stát]]u, které náleží každému nezávislému státu.<ref name="boczek">{{Citace monografie

V [[Zastupitelská demokracie|reprezentativních demokraciích]] propůjčují [[Občanství|občané]] toto své právo k vykonáváním svým reprezentantům na dobu jejich [[mandát (politika)|mandátu]].

Myšlenka suverenity byla vyjádřena již ve [[13. století]] ve [[Francie|Francii]] větou „král je vládcem svého vlastního království“, tzn. stojí nad všemi pány a šlechtici v rámci své země. Tato myšlenka začala hrát roli v debatách ohledně královské moci a stala se nejen předstupněm rozkvětu [[Absolutní monarchie|absolutistické monarchie]] v [[Evropa|Evropě]], ale také etapou na cestě ke vzniku moderního státu.<ref name="brown">{{Citace monografie

V [[16. století]] vyvstala nutnost lokalizovat moc v komunitě kvůli náboženským rozepřím. Zdrojem moci v raně moderní Evropě byla právě suverenita. Stát se stal teritoriální organizací subjektů podřízených panovníkovi.

Tehdejším významným teoretikem suverenity byl [[Jean Bodin]], který se zabýval definováním kritérií suverenity. Suverenita je podle něho typem [[Autorita|autority]], která je absolutní. Absolutní suverénní autorita znamená autoritu neomezenou mocí, působením ani časem. Ten, kdo tuto suverenitu drží nepodléhá nikomu, ani zákonům. Suverén zákony vytváří, ale nepodléhá jim a může si je podle potřeby změnit. Panovník je tedy někdo, kdo dává zákony jiným. „Zákon není nic jiného, než příkaz suveréna“<ref name="bodin">{{Citace monografie

Stejně jako vnitřní suverenita v rámci daného teritoriálního společenství (státu) existuje i myšlenka vnější suverenity, což je představa, že stát nepodléhá autoritě cizího státu. Princip vnější suverenity byl rozporuplný zejména během [[středověk]]u, kdy existovala nevyjasněná role mezi [[císař]]em a [[papež]]em. [[Vestfálský mír]] z roku [[1648]] však dal jednotlivým subjektům v rámci říše právo řídit své zahraniční záležitosti, čímž byl posílen princip suverenity jako základní kámen mezinárodního uspořádání. Od [[17. století]] se tak ustálila myšlenka, že svět je rozdělen mezi nezávislé státy, jejichž suverén má absolutní autoritu v rámci svého [[království]] a zároveň nulovou autoritu v jiném království, a to jak v politickém myšlení tak v praxi.<ref name="brown><" /ref>

Tradiční chápání suverenity pochází od [[Emmerich de Vattel|Emmericha de Vattel]] (1714-1767), který upevnil významy ústředních termínů moderního mezinárodního myšlení. Tvrdí, že státy mají v [[Mezinárodní právo|mezinárodním právu]] rovné postavení bez ohledu na to, jak jsou slabé či mocné. Naopak [[Heinrich von Treitschke]] (1834-1896), obránce [[Prusko|pruského]] expansionismu, tvrdí, že stát je a musí být suverénní. Měl by být maximálně soběstačný. Opravdu suverénní podle něho mohou být ale jen velké státy. Treitschke je jeden z nejčistších obhájců suverénního státu jakožto [[instituce]] založené na síle, která je nevyhnutelně vedena do konfliktu s ostatními státy a která nesnese žádná omezení. Treitschke vyjadřuje to, co si mnoho lidí v jeho době myslelo, ale neodvážili se to vyslovit. Velmi dobře vystihl tehdejší diplomatickou realitu.<ref name="brown><" /ref>

Objevily se však i výzvy tradičnímu systému chápání vznikajícího systému států, především od představitelů evropského [[osvícenství]]. Např. [[Immanuel Kant]] (1724-1804) předpovídal vytvoření mezinárodní [[federace]] států založené na [[Republikanismus|republikanismu]], která by umožnila věčný mír. V takové federaci by zvítězil rozum jako nejvyšší morální zákonodárná moc, která by odsoudila válku. Všeobecné zavedení republikánského principu by vedlo k ukončení válečných akcí. Tato [[Pacifismus|pacifistická]] federace není světovou vládou ani světovým státem. Každý národ federace zůstává suverénním a svobodným od vnější regulace domácích záležitostí.<ref name="behr1">{{Citace monografie

Tzv. [[Mezinárodní vztahy#Velké debaty|realistickou]] interpretaci suverenity založenou na suverénních státech, národním zájmu a použití vojenské síly jako legitimního prostředku politického boje nabourala v druhé polovině [[20. století]] teorie vzájemné závislosti. [[Robert Keohane]] tvrdí, že globalizace a prohlubující se mezinárodní institucionalizace - internacionalizace s sebou přinesly proměnu státní suverenity. Suverenita již neumožňuje státům vykonávat efektivní nadvládu nad tím, co se děje na jejich teritoriích. Firemní rozhodnutí jsou činěna na globální úrovni a politiky jiných států mají významný vliv v rámci jejich vlastních hranic.<ref name="keohane">{{Citace monografie

[[Mezinárodní organizace]] a [[Mezinárodní režim|režimy]] již nejsou upozaděny, ale stávají se důležitou [[Platforma|platformou]]. Jejich působení může mít dopad na zájmy států, které v nich participují. To si vynucuje proměnu chápání suverenity. Státy přijaly omezení jejich dříve suverénní autority, které je výsledkem přistoupení k mnohostranným režimům.<ref name="keohane><" /ref>

Ani [[anarchie]] mezi suverénními státy, ani globální [[kapitalismus]] však nejsou podle ''teorie interdependence'' dané jednou provždy - jsou proměnlivými uspořádáními, která jsou nastolována a udržována institucionálně.<ref name="barsa">{{Citace monografie