Bekasina otavní: Porovnání verzí

'''Bekasina otavní''' (''Gallinago gallinago'') je středně velkým druhem [[bahňáci|bahňáka]] z čeledi [[slukovití|slukovitých]] (Scolopacidae).

Velikosti kosa, podsaditá, s nápadně dlouhým rovným zobákem a krátkýma nohama. Dorůstá délky 25-28 25–28 cm, v rozpětí křídel měří 44-47 44–47 cm a váží 80-140 g. Svrchu je hnědá, tmavě skvrnitá, se světlými podélnými pruhy na hlavě a hřbetě a kaštanově hnědým, černě pruhovaným ocasem s bílým okrajem. Břicho a zadní okraj křídla má bílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Je velice podobná [[bekasina větší|bekasině větší]] (''G. media''), která se liší o málo větší velikostí, tmavě pruhovaným břichem a více bíle pruhovanými křídly, avšak bez bílého zadního okraje.<ref name="dierschke">{{Citace monografie|příjmení=Dierschke|jméno=Volker|titul=Ptáci|vydavatel=Euromedia Group, k. s.|místo=Praha|rok=2009|isbn=978-80-242-2193-9|stránky=183}}</ref><ref name="atlas">{{Citace monografie|příjmení=Dungel|jméno=Jan|příjmení2=Hudec|jméno2=Karel|titul=Atlas ptáků České a Slovenské republiky|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2001|isbn=978-80-200-0927-2|stránky=108}}</ref>

Žije skrytě, při vyplašení vyletuje nízkým klikatým letem a často se opakovaně ozývá nosovým „keč“. Typickým zvukovým projevem jsou mekavé zvuky vydávané samci chvěním ocasních per zejména v ranních a podvečerních hodinách při střemhlavém letu, který předvádí během obletování teritoria. Na zemi se ozývá také rytmickým, často dlouze opakovaným „tik ke tik ke“.<ref name="atlas" /><ref name="BÁRTOVÁ">{{Citace elektronické monografie

Hnízdí na rozsáhlém území [[Eurasie]] a - v závislosti na počtu uznávaných poddruhů - i v [[Severní Amerika|Severní Americe]]. Převážně tažný druh, evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě, Africe (jižně po [[Zemský rovník|rovník]]) a na [[Britské ostrovy|Britských ostrovech]] (viz kapitolu Systematika).<ref name="hoyo">{{Citace monografie|příjmení=Hoyo|jméno=J. del, et al., eds.|titul=Handbook of the Birds of the World, vol. 3|vydavatel=Lynx Edicions|místo=Barcelona|rok=1996|isbn=84-87334-20-2|stránky=496}}</ref> Podzimní tah vrcholí v srpnu a září, zpět na hnízdiště přilétá hlavně v březnu až dubnu.

Evropská populace je odhadována na 930 tisíc až 1,9 milionu hnízdících párů, z nichž ve střední Evropě hnízdí asi 24-25 tisíc. Nejvyšších populačních hustot přitom dosahuje v [[Rusko|Rusku]], [[Skandinávie|Skandinávii]] a na východě [[střední Evropa|střední Evropy]].<ref name="bauer">{{Citace monografie|příjmení=Bauer|jméno=Hans-Günther|příjmení2=Bezzel|jméno2=Einhard|příjmení3=Fiedler|jméno3=Wolfgang|titul=Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 1: Nonpasseriformes – Nichtsperlingsvögel|vydavatel=Aula-Verlag Wiebelsheim|místo=Wiesbaden|rok=2005|isbn=3-89104-647-2|stránky=485-487}}</ref> Její stavy v mnohých oblastech výrazně klesají; hlavním důvodem je ztráta přirozeného [[biotop]]u spojená zejména s odvodňováním mokřadů a intenzifikací zemědělství.<ref name="birdlife">{{Citace elektronické monografie|vydavatel=BirdLife International|titul=Common Snipe Gallinago gallinago|url=http://www.birdlife.org/datazone/speciesfactsheet.php?id=31051|datum přístupu=2011-08-29}}</ref>

Na území ČR je pravidelně, avšak řídce hnízdícím druhem; celková populace je zde odhadována na 500-1000 hnízdících párů a silně klesá.<ref name="atlas" /><ref>{{Citace elektronické monografie|vydavatel=Česká společnost ornitologická|url=http://jpsp.birds.cz/vysledky.php?taxon=534|titul=Jednotný program sčítání ptáků|datum přístupu=2011-08-29}}</ref> Přes naše území také početně protahuje a nepravidelně v počtu 30-70 jedinců i zimuje.<ref name="atlas" /> [[Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v Česku|Zvláště chráněná]] jako silně ohrožený druh.<ref>{{Citace elektronické monografie|vydavatel=Česká společnost ornitologická|titul=Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR|url=http://www.cso.cz/index.php?ID=10|datum přístupu=2011-08-29}}</ref>

Žije na [[rašeliniště|rašeliništích]], [[slatiniště|slatiništích]], vlhkých a podmáčených loukách a okrajích [[rybník]]ů.

Živí se hlavně [[červ]]y a hmyzem, dále měkkýši, korýši, pavouky a občas i semeny. Po potravě pátrá na bahnech a v mělké vodě, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem. Je jím přitom schopna malou kořist chytit a polknout bez toho, aniž by jej musela vytáhnout ze země. Při hledání potravy je ve vodě často ponořená až po břicho, do měkké půdy pak zobák mnohdy zapichuje až po kořen.

[[File:Gallinago gallinago MHNT.jpg|thumb|''Gallinago gallinago'' ]]

Hnízdí jednou ročně v dubnu až červenci. Hnízdiště vybírá samec, místo k zahnízdění samice. [[Ptačí hnízdo|Hnízdo]] je na zemi v travinách, vystlané suchým rostlinným materiálem. Samice snáší většinou 4 (3-5)<ref name="atlas" /> hruškovitá, olivově zelená, tmavě skvrnitá, 39,2 x 28,3 &nbsp;mm velká<ref name="atlas" /> vejce, na kterých sedí sama po dobu 19-21 dnů, zatímco samec střeží teritorium. Mláďata hnízdo opouští krátce po vylíhnutí a rodiči jsou doprovázená dalších 19-20 dnů, kdy začínají létat. Plné vzletnosti pak dosahují ve věku 4-5 týdnů.<ref name="bauer" />

* ''G. g. gallinago'' - většina eurasijského areálu, od Britských ostrovů východně až po [[Kamčatka|Kamčatku]] a západní část [[Aleutské ostrovy|Aleutských ostrovů]]. Tvoří 2 populace. První hnízdí západně od [[Ural]]u a zimuje hlavně v jižní a západní Evropě a severní a západní Africe. Druhá populace hnízdí východně od Uralu a na západní Sibiři a zimuje především v jihozápadní Asii a Africe jižně od [[Sahara|Sahary]].<ref name="hoyo" /><ref>{{Citace monografie|příjmení=Delany|jméno=Simon|příjmení2=Scott|jméno2=Derek|příjmení3=Dodman|jméno3=Tim|editoři=David Stroud|titul=An Atlas of Wader Populations in Afrika and Western Eurasia|vydavatel= Wetlands International|místo=Wageningen|rok=2009|isbn=978-90-5882-047-1|stránky=275}}</ref>

* ''G. g. faeroensis'' - hnízdí na [[Island]]u, [[Faerské ostrovy|Faerských ostrovech]], [[Orkneje|Orkenejích]] a [[Shetlandy|Shetlandech]]; zimuje na Britských ostrovech.<ref name="hoyo" />

* Jako další z poddruhů byla v minulosti popsána i bekasina otavní americká (''G. g. delicata''), lišící se hlavně větším počtem ocasních per. Po zpochybnění této klasifikace Banksem ''et. al.'' jej American Ornithologists' Union (2002) a South American Classification Committee (2005) uznali za samostatný druh - bekasinu americkou (''G. delicata''). BirdLife Taxonomic Working Group však tento krok odmítla učinit s tím, že [[morfologie (biologie)|morfologické]] rozdíly mezi oběma [[taxon]]y spočívají pouze na šířce a počtu ocasních per a mnohdy se i překrývají. Klasifikace tohoto taxonu je proto zatím nejistá.<ref name="birdlife" />