Wettinové: Porovnání verzí

Příslušníci rodu se sňatky spojovali s významnými panovnickými rody, [[Babenberkové|Babenberky]], [[Přemyslovci]] (královna [[Adléta Míšeňská]], manželka [[Přemysl Otakar I.|Přemysla Otakara I.]].), [[Štaufové|Štaufy]]. Postupně bylo sformovánozformováno velké rodové panství s centrem v Míšni, která zažila ve středověku velký hospodářský i stavební rozmach.

Roku [[1423]] udělil císař [[Zikmund Lucemburský]] svému spojenci proti husitům z roku [[1421]] [[Fridrich IV. Míšeňský|Fridrichu IV. Bojovnému]] ([[1370]]-[[1428]]) sasko-wittenberské vévodství, kde tehdy vymřela vládnoucí dynastie, a současně mu předal také kurfiřstskoukurfiřtskou hodnost. V důsledku toho byl pojem Sasko přenesen na Míšeňsko. Tím byl dovršen vzestup Wettinů mezi říšská knížata, vládnoucí elitu země. Poté se novopečený saský kurfiřt účastnil ještě dalších neúspěšných křižáckých tažení proti husitům v roce [[1426]] (bitva u Ústí) a [[1427]] (bitva u Tachova).

Roku [[1464]] se vlády ujali společně bratři [[Arnošt Saský|Arnošt]] ([[1441]]-[[1486]]) a [[Albrecht III. Saský|Albrecht Statečný]] ([[1443]]-[[1500]]). V roce [[1483]] získali po smrti svého strýce [[Vilém III. Saský|Viléma]] ještě durynské lankrabstvílandkrabství a rozhodli se, že se o rozsáhlý rodový majetek podělí. Lipskou smlouvou v roce [[1485]] se Wettinové rozdělili na dvě větve: ernestinskou, jež získala Wittenbersko, část Durynska a kurfiřtský hlas (sídlo ve Wittenbergu) a albertinskou, která vládla v míšeňském markrabství a druhé části Durynska (sídlo bylo přeneseno z Míšně do Drážďan). Vládci albertinské větve se titulovali jako saští vévodové.

V 16. století se Wettinové stali významnými příznivci [[Martin Luther|Luthera]] a jeho učení. Arnoštův syn [[kurfiřt]] [[Fridrich III. Saský|Fridrich Moudrý]] (vládl [[1486]]-[[1525]]) založil roku [[1502]] univerzitu ve Wittenbergu, na níž později Martin Luther působil. Stal se spolehlivým ochráncem reformátora, který byl dán do klatby a skrýval ho na svém hradě [[Wartburg]]u u [[Eisenach]]u. Horlivě hájil proti císaři práva německých knížat na náboženskou svobodu a suverénní vládu v jejich teritoriálních knížectvích. Roku [[1519]] mu byla nabídnuta koruna německého krále, kterou však odmítl. Jeho syn [[Jan Fridrich I. Saský|Jan Fridrich]] (vládl [[1525]]-[[1547]]) se postavil do čela protestantské [[šmalkaldská jednota|šmalkaldské jednoty]]. Po její porážce u [[Bitva u Mühlberka|Mühlberk]]a ho císař [[Karel V.]] zajal, odebral mu kurfiřtský hlas a řadu držav (například Wittenbersko) a přenesl je na albertinskou větev v osobě Albrechtova vnuka [[Mořic Saský|Mořice Saského]]. Mořic byl sice rovněž luteránem, ale zpočátku císaře podporoval. Wittenbersko připadlo Mořicovi, ostatní državy ernestinské větve rodu v Durynsku se postupně rozpadly na menší vévodství. Albertinská větev rodů Wettinů držela poté kurfiřstskýkurfiřtský hlas až do zániku Svaté říše římské roku [[1806]].

S osudy Saska a Durynska byli Wettinové spojeni až do roku [[1918]]. Vládli nejen v saském kurfiřstvíkurfiřtství (od [[1806]] království), ale vedlejší větve rodu také v drobnějších vévodstvích, která vznikla na historickém území Durynska: [[Sasko-Kobursko a Gothsko]], [[Sasko-Meiningensko]] (později [[Sasko-Meiningensko-Hildburghausensko]]), [[Sasko-Výmarsko]] (od [[1671]] [[Sasko-Výmarsko-Eisenašsko]], od [[1815]] velkovévodství).