Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 55 bajtů ,  před 6 lety
m
Jakmile si Alexios zajistil vládu, vyvstaly před ním naléhavé problémy říše nalézající se v žalostném stavu. Avšak dříve, než se mohl plně věnovat stabilizaci ohroženého státu, došlo mezi ním a jeho stoupenci z řad Duků k vážné roztržce, jejíž příčiny tkvěly ve vztahu Alexia a Marie z Alanie. Alexios dovolil bývalé císařovně, aby setrvala v císařském paláci Bukoleon, zatímco jeho patnáctiletá manželka Irena byla spolu se svými příbuznými umístěna do menšího a nížeji položeného paláce, což mezi Duky vyvolalo pobouření. Georgios Palaiologos, Irenin švagr, se v tomto okamžiku vzepřel proti císaři a žádal, aby Irenino jméno bylo vojáky vyvoláváno před Alexiovým. Konstantinopolí se navíc šířily řeči o tom, že se Alexios hodlá s Irenou rozvést a uzavřít sňatek s Marií, jež by se tak stala manželkou již třetího císaře. Za tímto záměrem nepochybně stála císařova matka Anna Dalassena, která Duky nenáviděla a snažila se je zbavit jejich moci.
 
[[1. květen|1. května]] 1081 korunoval konstantinopolský [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarcha]] [[Kosmas I.|Kosmas]] pouze Alexia, jenž odmítl účast své manželky na korunovační ceremonii. Když však Anna vyzvala patriarchu k odstoupení, postavil se Kosmas na stranu Duků. Za těchto okolností musela Anna Dalassena svým soupeřům ustoupit. Sedm dnů po Alexiovi byla Irena korunována císařovnou, čímž byly snahy Anny Dalasseny ohledně možné svatby Marie a Alexia zmařeny. Císařova matka si ale i nadále uchovávala značný vliv na chod dvora, jelikož Alexios se bezvýhradně řídil jejím míněním a radami. Během dlouhých období císařovy nepřítomnosti z důvodu válečných tažení pak vykonávala skutečnou vládu nad říší. Protože titul caesara byl přislíben Nikeforu Melissenovi, byl císařův bratr Izák obdařen nově vytvořenou hodností ''sebastokrator''.
 
Marie z Alanie nakonec opustila císařský palác, nicméně ještě před tím si vymínila, aby Konstantin Dukas, její syn z manželství s Michaelem VII., byl ustaven Alexiovým spolucísařem. Alexios později Konstantina Duku zasnoubil se svojí prvorozenou dcerou [[Anna Komnena|Annou]] a tím bylo zaručeno Konstantinovo postavení císařova nástupce. Ovšem po narození Alexiova syna [[Jan II. Komnenos|Jana]] v roce [[1087]] bylo Annino zasnoubení s Konstantinem zrušeno. Alexios se poté odvrátil od Marie, která byla přinucena odejít do kláštera. Zároveň byl Konstantin Dukas zbaven titulu spolucísaře, přesto i potom udržoval s císařskou rodinou dobré vztahy.
Alexiova politika se vyznačovala silným [[Nepotismus|nepotismem]]. Vzhledem k okolnostem jeho nástupu na trůn se ale ani jiným způsobem než s podporou své rodiny a příbuzných nemohl udržet u moci. Alexios se nespokojil jen s tím, že členům komnenovského rodu a spřízněným magnátům propůjčoval vysoké státní úřady a nově vytvářené, vznešeně znějící tituly, nýbrž jim přenechával rovněž kontrolu nad určitými regiony. Jako odměnu za jejich loajalitu a poskytování vojenských služeb svěřoval příslušníkům byzantské aristokracie správu vybraných oblastí a tím i daňových příjmů. Tato praxe udělování [[Pronie|pronií]] (''pronoiai'') byla ještě více uplatňována Alexiovými nástupci, třebaže z dlouhodobého hlediska nevyhnutelně přispěla ke snížení císařské autority a poklesu státních příjmů.
 
V [[Náboženství|náboženských]] záležitostech se Alexios snažil vyhýbat konfliktům. Některými svými nařízeními si přesto přinejmenším dočasně znepřátelil [[církev]], když svěřil správu klášterních majetků světským činitelům a v roce 1082 [[Konfiskace|zkonfiskoval]] církevní poklady, jež posloužily k uhrazení vysokých válečných nákladů. V [[Teologie|teologických]] otázkách vystupoval jako nekompromisní obránce [[Pravoslaví|ortodoxie]] a v souladu s tím tvrdě potíral heretická hnutí paulikiánů a bogomilů, šířící se na Balkáně.
 
== Hodnocení ==
 
Alexios přestál sérii vážných krizí ohrožujících další trvání byzantské říše a nepochybně zastavil politický a morální rozklad, jenž nastal po smrti [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileia II.]] v roce [[1025]]. Konsolidací říše přispěl k zahájení téměř sto let trvajícího období rozmachu byzantské moci. Moderní historikové však Alexiovi a jeho dvěma nástupcům vytýkají, že uskutečnili spíše dočasná a provizorní opatření. Stabilizace zahraničněpolitických i vnitřních poměrů říše byla vykoupena oslabením [[CentralizaceCentralismus|centralizované]] moci, zvýšením daňového zatížení, stejně jako rostoucí hospodářskou závislostí na italských republikách. Dále nedokázal zajistit zotavení byzantské ekonomiky, ani zamezit prohloubení vzájemného odcizení mezi Římem a Konstantinopolí. Alexiova pozice byla podkopávána fenoménem křižáckých tažení, majícím zásadní vliv na zhoršení vztahů mezi [[Křesťané|křesťany]] a muslimy. Některé z někdejších význačných byzantských držav, jako byla Antiochie, přešly do rukou západních rytířů a staly se trvalým zdrojem napětí mezi Byzantinci a Latiny. Při posuzování Alexia je ovšem nutné brát zřetel na rozsah úpadku byzantského státu v době, kdy se chopil vlády. Navíc jen málokterý byzantský císař prokázal při obraně svých poddaných takovou míru bojovnosti a rozhodnosti proti tak velkému množství nepřátel. Alexios dbal o obnovu císařské vojenské a námořní moci a mnohokrát vedl osobně byzantské vojsko do pole, což souviselo i s jeho snahou předejít možnému riziku vzpoury. Velice obratně si poradil s masami křižáků procházejícími byzantským územím, které mohly přivodit zánik říše.
 
Závažnou osobní slabinu Alexia představovalo jeho podléhání ženám, jež ho obklopovaly. Výrazný vliv si nad ním po jistý čas udržovaly Marie z Alanie a Anna Dalassena. Po nepříliš dobrovolném odchodu Anny Dalasseny do kláštera zaujala výraznou roli na císařském dvoře Irena Dukaina, jejíž vůli se Alexios nebyl schopen otevřeně vzepřít v mimořádně důležité otázce následnictví. Udržováním úzkých kontaktů s mocnými byzantskými aristokratickými rody, které prostřednictvím manželských svazků začlenil do své rozvětvené rodiny a pověřil je účastí na řízení státu, narušil tradici výlučnosti vládnoucí dynastie. Tato politika se sice setkala s určitým úspěchem, nicméně v budoucnu vedla k pozvolnému podkopávání efektivity císařské [[byrokracie]]. V důsledku Alexiovy politiky integrace aristokracie byli takřka všichni pozdější byzantští císaři spřízněni s rodem [[Komnenovci|Komnenovců]].
973

editací