Letohrádek Kinských: Porovnání verzí

Na jižním svahu vrchu Petřína koncem 18. století ([[1799]]) zakoupila kněžna [[Marie Rosa|Marie Růžena Kinská]], rozená [[Harrachové|Harrachová]], pozemky zpustlých vinic [[Klášter Plasy|plaského kláštera]] s lokalitou zvanou [[Vrabcovna]]. Její vnuk, kníže [[Rudolf Kinský]] je po dosažení plnoletosti od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu Kinských s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem, propojenými smyčkou cest. Knížecí architekt [[Heinrich Koch]] pro jeho rodinu na dominantní místo zahrady s panoramatickým výhledem od Starého Města pražského přes Vyšehrad až po Zlíchov v letech [[1827]]-[[1831]] vyprojektoval letní sídlo Kinských, letohrádek v tehdy módním stylu [[villa suburbana|předměstské vily]]. Osově souměrná a slohově čistá klasicistní stavba o dvou patrech je vně strohá. Hlavní, to jest východní průčelí je trojosé, člení je předložený [[portikus]] s terasou nesenou čtyřmi [[dórský řád|dórskými sloupy]], rizalit členěný čtyřmi pilastry[[pilastr]]y s  kompozitními hlavicemi a trojúhelným [[tympanon|tympanonem]] je prolomen třemi segmentově zaoblenými francouzskými okny.

Široké osové schodiště, od podesty dvojramenné, s horním osvětlením, vede v 1. patře do salónu. Původně schodiště zdobily dvě sochy z bílého carrarského mramoru, [[Psyché]] a  [[Vlasta]]. Psyché vytvořil italský sochař [[Antonio Canova]] a Kinští ji před prodejem vily přemístili do zimní zahrady svého paláce ve [[Vídeň|Vídni]]. Vlasta je dílem českého sochaře [[Emanuel Max|Emanuela Maxe]], vdova Vilemína ji od sochaře zakoupila roku 1842, dnes je ve sbírkách Pražského hradu.

Když byly roku 1891 zbořeny malostranské hradby s Újezdskou bránou a zastavovala se Holečkova ulice, dotkla se Kinského pozemků. Park roku 1860 navrhl rozšířit architekt [[Friedrich Wünsch]], a dále jej kultivoval ještě vídeňský botanik [[Franz Xaver Höhnel]] (1852-1920). K největšímu rozkvětu života v areálu letohrádku s oploceným uzavřeným parkem došlo v letech 1836 - 1871, kdy zde často pobývala vdova po Rudolfu Kinském, kněžna [[Vilemína Alžběta Kinská]] se šesti dětmi, z nichž se dospělosti dožili syn a dědic [[Ferdinand Bonaventura, 7. kníže Kinský|Ferdinand Bonaventura]], a dcery Vilemína a Rudolfína. Hosty u nich bývali [[korunní princ Rudolf]] či arcivévoda [[František Ferdinand d'Este]].

Na Smíchově od 40. let 19. století sílila výstavba továren (kartounka, železárna, porcelánka), jež značně znečištovaly ovzduší, a rychle pokračovala výstavba dělnické čtvrti s &nbsp;činžovními domy. Proto rodina Kinských po smrti babičky Vilemníny (+ 1871) postupně přestávala využívat své letní sídlo jako rezidenci. Syn Ferdinand Bonaventura chtěl pozemky rozprodat na parcely pro činžovní domy, což město Praha odmítlo a roku 1901 zakoupilo areál za 919 500 Kč, zahradu pak zpřístupnilo veřejnosti. Vybavení letohrádku Kinští odvezli na své rodové zámky [[Česká Kamenice]], [[Heřmanův Městec]], [[Choceň]] a do paláce na Freyungu[[Freyung]]u ve [[Vídeň|Vídni]]. V letech 1896-1920 se do parku přestěhovaly některé výstavní objekty z Výstaviště v Holešovicích a v roce [[1902]] byly v letohrádku shromážděny sbírky, zakoupené z [[Jubilejní zemská výstava v Praze 1891|Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891]], a zejména z [[Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895|Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895]]. Téhož roku bylo zřízeno Národopisné muzeum, později začleněné jako oddělení do Národního muzea. Pro lepší přístup návštěvníků byl proražen vchod do [[Hladová_zeď|Hladové zdi]] a Kinského zahrada tak byla spojena s Petřínskými sady. [[3. květen|3.května]] [[1958]] byl objekt vyhlášen Národní kulturní památkou.<ref>http://monumnet.npu.cz/ohr/ohrdetail.php?IdReg=152407&oKodOk=1100&Nem=N&Limit=25</ref> Sbírky zůstaly v &nbsp;letohrádku až do roku [[1986]], kdy byl objekt pro havarijní stav uzavřen. Po roce [[1989]] připadl objekt městu, které však nenalezlo na rekonstrukci potřebné finanční prostředky. Trámy a krovy napadla [[Merulius vastator|dřevomorka]], interiéry byly poškozeny plísní a do základů budovy pronikla spodní voda. Od té doby byla stavba evidována Národním památkovým úřadem v seznamu nejohroženějších nemovitých památek [[Česko|České republiky]].<ref name="rfr1" /><ref>http://www.praha-smichov.cz/view.php?cisloclanku=2007070016</ref><ref>http://www.hrady.cz/index.php?OID=2806</ref>

V roce [[1993]] byla budova předána [[Magistrát|Magistrátu]] hl. města Prahy, který ji nechal z hygienických důvodů vyklidit a zajistil její sanaci a &nbsp;nejnutnější opravy. V&nbsp;roce [[1999]] byl letohrádek opět zaknihován na [[Národní muzeum]]. V roce [[2003]] byla zahájena celková rekonstrukce stavby, která skončila v roce [[2005]]. Před znovuotevřením veřejnosti [[1. říjen|1.října]] [[2005]] byl letohrádku udělen název Musaion (z řeckého, Museion – chrám múz). V budově se, stejně jako před rekonstrukcí, nachází národopisná expozice Národního muzea. Současná expozice je zaměřená na lidovou kulturu krajů České republiky. Zahrnuje památky hmotné i duchovní kultury, lidové umění, zejména sbírky lidového oděvu, obuvi, bydlení (nábytku), hospodářství (nářadí, nástroje, nádobí, náčiní), dokumenty lidových zvyků, liturgické a &nbsp;devoční památky. Expozice je propojená s časovými výstavami a doplněna živým provozováním lidových řemesel a rukodělných technik, edukačními programy, pravidelnou folklorní koncertní činností, odborným a společenským setkáváním příznivců lidové kultury. Expozici doplňují: řemeslnické dílny, folklorní koncerty, výstavy, knihovna a archiv se studovnou, besední sál, prodejna odborných publikací, tradičních rukodělných výrobků a suvenýrů, kavárna-čítárna – v letních měsících s venkovním provozem.<ref>http://www.prazskapetka.cz/node/1136</ref><ref>http://www.nm.cz/sluzby-detail.php?f_id=19</ref>