Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí

Ve jmenné deklinaci ([[skloňování]]) dochází ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a principu [[rodJmenný (mluvnice)rod|rodového]] (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který získával na významu. Existovalo trojí mluvnické [[číslo (mluvnice)|číslo]]: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo).

V konjugaci [[sloveso|sloves]] se uplatňuje duál. Minulé děje se vyjadřují [[aorist]]em, [[imperfektum|imperfektem]] a [[perfektum|perfektem]], předminulé [[plusquamperfektum|plusquamperfektem]] ([[antepréteritumplusquamperfektum|antepréteritem]]). [[Futurum (mluvnice)|Futurum]] (budoucí čas) ještě není ustáleno, používá se často přítomný čas. [[Slovesný vid|Vidový]] protiklad dokonavosti a nedokonavosti dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.

Období vyspělého spisovného jazyka v [[16. století|16.]] a na počátku [[17. století]] (většina na našem území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu [[knihtisk]]u se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. '''[[český pravopis|bratrský pravopis]]''' (podle listů vydávaných [[Jednota bratrská|Jednotou bratrskou]]),{{doplňte zdroj}} který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo u ''č, ď, ň, ř, ť, ž''. Písmeno ''š'' se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ''ʃʃ''. Grafém ''ě'' se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ''ů'' vzniklého z původního ''ó''. Dlouhé ''í'' se z technických důvodů nejprve zdvojovalo (''ii''), později se zapisovalo ''ij'', nakonec ''j''. Vyslovované [j] se zapisovalo jako ''g'' nebo ''y'', pro zápis [g] se někdy používal grafém ''ǧ'' (např. slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako ''gegj''). Uchovalo se psaní dvojitého ''w'', jednoduché ''v'' označovalo ''u'' na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval ''au'' („louka“ jako ''lauka'' apod., dnešní zápis „ou“ jako ''ou'' byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po ''c, s, z'' se vždy psalo ''y'' (''cyzý''). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. [[Čárka (interpunkce)|Čárka]] se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začala se používat i [[tečka]], [[dvojtečka]], [[otazník]] a [[vykřičník]]. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.{{Doplňte zdroj}}

Období od poloviny [[17. století]] do druhé třetiny [[18. století]] bylo poznamenáno [[konfiskace]]mi a vynucenou [[emigrace|emigrací]] české nekatolické inteligence po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]]. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] čeština rovnoprávná s [[němčina|němčinou]], předtím byla jediným jednacím jazykem [[Český zemský sněm|zemského sněmu]]). [[Pobělohorská literatura]] je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu české emigrace, tak na domácí půdě především v [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitském]] prostředí. Jedním z vrcholů rozvoje vysokého stylu je tvorba [[Jan Amos Komenský|J. A. Komenského]]. Jistý literární úpadek nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny (ostatně ani němčina nebyla u [[císař]]ského dvora ve [[Vídeň|Vídni]] preferována), ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí v poměrech Obnoveného zřízení zemského. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. České knihy byly vydávány povětšinou jezuity, kteří měli zároveň v rukou [[cenzura|cenzuru]] vydávaných děl. Jejich původním úkolem byla [[Katolictví|rekatolizace]] českého obyvatelstva, ale v průběhu barokní doby vytvořili hlavní českou kulturonosnou vrstvu, z jejíchž řad pocházeli tvůrci literatury náboženské (duchovní poezie, duchovní písně, homiletika) a historické. Z jejich řad také pocházelo mnoho buditelských osobností v závěru 18. století.

Tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí ''l''. Objevuje se [[středník]] jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých [[věta (lingvistika)|souvětí]]. V psaném textu se i nadále používají spřežky s nesoustavně uplatňovanými diakritickými prvky.

</ref> – považuje latinsky psaná Obrana jazyka slovanského, obzvlášť českého (''Dissertatio apologenetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica'') od [[Bohuslav Balbín|Bohuslava Balbína]] ([[1672]]–[[1673]]). Obsáhlou oficiální obranou v pravém slova smyslu je tzv. [[jazykový zákon z roku 1615|jazykový zákon z r. 1615]]. ''Okřik na nedbalého Čecha učiněný'' (1618) [[Pavel Stránský|Pavla Stránského ze Zap]] má mnoho společných rysů s Balbínovou rozpravou.<ref>{{Citace elektronické monografie