Nico: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m typos a gramatika, stylistika, min. časy, opakované slovo, čárka |
|||
Řádek 93:
| vydavatel = Indiana Public Media
| jazyk = anglicky
}}</ref> Rovněž si zahrála ve filmu [[Jacques Poitrenaud]]a nazvaném ''[[Strip-tease]]''. V následujícím období se několikrát objevila v televizních reklamách a občas její fotografie vyšly v různých časopisech. V březnu 1965 se v Londýně setkala s členy skupiny [[The Rolling Stones]] včetně jejich manažera [[Andrew Loog Oldham
| titul = Nico (3) – I'm Not Sayin / The Last Mile
| url = http://www.discogs.com/Nico-Im-Not-Sayin-The-Last-Mile/release/1171100
Řádek 114:
}}</ref> Ještě přibližně v červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i s Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak [[Edie Sedgwick]].
Hrála v celkem osmi Warholových nebo Morriseyových experimentálních filmech. V roce 1966 to byl přibližně tříapůlhodinový film ''[[Chelsea Girls]]'', kde si mimo
=== Sólová kariéra (1967−1970) ===
Řádek 128:
Během roku 1973 Nico v londýnském studiu [[Sound Techniques]] nahrála své další album. Krom Calea, který album produkuje a hraje zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i hráč na syntezátory [[Brian Eno]] a kytarista [[Phil Manzanera]], oba ze skupiny [[Roxy Music]].<ref name=Witts329>Witts, s. 329</ref> Ty ještě doplnili dvě dcery zvukového inženýra [[John Wood (producent)|Johna Wooda]], které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v roce 1974 u vydavatelství [[Island Records]], což Nico umožnil Cale, který s vydavatelstvím měl také smlouvu.<ref name=Witts327>Witts, s. 327</ref> Album dostalo název ''[[The End...|The End…]]'' a opět jde o její jedinou desku, vydanou u tohoto vydavatelství. Svůj název dostalo podle písně „[[The End (The Doors)|The End]]“,<ref name=Witts327 /> která je na albu sedmá v pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina [[The Doors]] v roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace [[Německá hymna|Německé hymny]], kterou složili [[August Heinrich Hoffmann von Fallersleben|Hoffmann von Fallersleben]] a [[Joseph Haydn]]. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počet teroristy [[Andreas Baader|Andrease Baadera]].<ref name=Witts328>Witts, s. 328</ref> První černový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o Briana Eno a [[Kevin Ayers|Kevina Ayerse]] odehráli společný koncert v londýnské [[Rainbow Hall]].<ref name=Witts332>Witts, s. 332</ref><ref name="unterberger329">Unterberger, s. 329</ref> Záznam z koncertu později 28. června 1974 vyšel pod názvem ''[[June 1, 1974]]''. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i když při koncertě hrála i „Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu ''[[The Confessions of Dr. Dream and Other Stories]]''.<ref name=Witts333>Witts, s. 333</ref> Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.<ref name=Witts333 />
V roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i v dalším Garrelově filmu ''[[Les Hautes solitudes]]''.<ref name=Witts334>Witts, s. 334</ref> V prosinci 1974 odehrála koncert v remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina [[Tangerine Dream]], která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.<ref name=Witts337>Witts, s. 337</ref> Přibližně ve stejné době začala známost s kytaristou [[Lutz Ulbrich|Lutzem Ulbrichem]]<ref name="Witts329
=== Posledních deset let (1978−1988) ===
Řádek 165:
Roku 1962 se jí narodil syn [[Christian Aaron Boulogne|Ari]], jehož otcem byl režisér [[Alain Delon]]. Během různých obdobích Ari žil u Delonových rodičů a někdy také s Nico v New Yorku. V roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.<ref name=Witts343>Witts, s. 343</ref>
Když Cale produkoval album skupiny [[The Stooges]], Nico za ním přišla a byla spolu s ním v producentské kabině.<ref name=Witts297>Witts, s. 297</ref> Zde se poprvé setkala s [[Iggy Pop]]em, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v Michiganu.<ref name=Witts299>Witts, s. 299</ref> Na album ''[[The Stooges (album)|The Stooges]]'' Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“.<ref name="Witts300
Její matka zemřela v únoru 1970.<ref name=Witts301>Witts, s. 301</ref> Od sedmdesátých let byla závislá na heroinu.<ref name=Witts337 /><ref name=Witts344>Witts, s. 344</ref> V následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o to, aby postupně přešla od heroinu přešla na [[metadon]].<ref name=Witts360>Witts, s. 360</ref> Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.<ref name=Witts362>Witts, s. 362</ref> Byla vegetariánka<ref name=Witts248>Witts, s. 248</ref> a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá.<ref name=Witts191>Witts, s. 191</ref> V sedmdesátých letech žila s Garrelem a v pozdní části vztahu k němu přibrala ještě Ulbricha.<ref name="Witts343
Nico se viděla jako součást tradice [[Bohémství|bohémských]] umělců. Vedla kočovný život, žila v různých zemích. Mimo Německo, kde se narodila, a Ibizy, kde zemřela, v padesátých letech žila v Itálii a ve Francii, po většinu šedesátých let žila ve Spojených státech, v 80. letech žila v Anglii. Přes své hudební nadání a zpěv byla hluchá na jedno ucho a bylo pro ni těžké porozumět tomu, co ostatní říkají. Nico byla [[Vegetariánství|vegetariánka]].
Řádek 181:
== Pocty ==
Již v sedmdesátých letech ji za svůj vzor označily zpěvačky [[Patti Smith]] a [[Siouxsie Sioux]].<ref name="Witts346
| titul = VH1: '100 Greatest Women of Rock & Roll'
| url = http://www.rockonthenet.com/archive/1999/vh1women.htm
| |||