Autobiografie: Porovnání verzí

Přidáno 10 bajtů ,  před 8 lety
m
upravit
m (Bot: Odstranění 59 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q4184))
m (upravit)
{{upravit|odstavce, fmt}}
'''Autobiografie''' (z [[řečtina|řeckého]] {{Cizojazyčně|el|auton}} „vlastní“, {{Cizojazyčně|el|bios}} „život“ a {{Cizojazyčně|el|graphein}} „psát“) je [[epika|epický]] [[literatura|literární]] [[žánr]] spočívající v [[autor]]ově vylíčení vlastního života, popřípadě některých jeho úseků. Termín pochází z pozdního [[18. století]], ale forma je mnohem starší. Zatímco [[životopis]]ci se obvykle opírají o širokou sbírku dokumentů a hledisek, autobiografie může být založena pouze na vlastní [[Paměť (psychologie)|paměti]] pisatele.
 
== Termín autobiografie ==
 
Vznik termínu „autobiografie“ souvisí s rozmachem produkce svéživotopisných děl v druhé polovině [[18. století]] a s vlnou kritického zájmu o tato díla (například o „konfese“ J.J. Rousseaua). Nový výraz byl odvozen ze staršího pojmu „[[biografie]]“ (z řec. „bios“ = život, „grafein“ = psát) připojením předpony auto- („autos“ = sám). Původně tak byla označena díla podávající souhrnnou zprávu o životě svého autora. Není bezpečně doloženo, kdo je autorem tohoto termínu. O prvenství vedou nepřímý spor německá a anglická literární věda. Často bývá jako autor označován anglický romantický básník [[Robert Southey]], který v roce [[1809]] slovem „auto-biography“ pojmenoval [[životopis]] portugalského malíře [[Francisco Vierira|Francisca Vieriry]]. Nicméně již předtím, na konci [[18. století]], uvažovali badatelé o zavedení termínu pro vlastní životopisná díla, který by měl motivační souvislost s pojmem „biografie“. Například v roce [[1796]] označil německý profesor Seybold edici životopisů slavných mužů jako „Selbstbiographien“ a v roce [[1797]] se anglický učenec W. Taylor zamýšlel nad [[Stylistika|stylistickými]] vlastnostmi výrazů (a potencionálních [[Neologismus|neologismů]]) „autobiography“ a „self-biography“.
Pojem „autobiografie“ začal postupně pronikat do odborného [[názvosloví]] a prosadil se i v běžném užívání. Bylo jím možné pojmenovat skupinu [[Literatura|literárních]] děl se společným tematickým zaměřením (zpráva o vlastním životě), která dosud patřila k různým literárním druhům ([[apologie]], [[konfese]], [[Memoár|memoáry]]y). Ve vývoji užívání tohoto pojmu lze – navzdory četným výkladům – sledovat dvě základní tendence. Na jedné straně došlo k podstatnému zúžení jeho významu pro pojmenování svéživotopisných děl zaměřujících se na prezentaci dějin autorovy osobnosti (autobiografie v užším smyslu). Na druhé straně se nový pojem v atributivním užití rozšiřoval do jiných [[žánr]]ových oblastí, a to i za hranice slovesného [[umění]]. Dnes hovoříme například o autobiografické [[Poezie|poezii]], autobiografickém [[román]]u, autobiografickém [[film]]u apod. Pro literární žánry svéživotopisného rázu se vžilo souborné označení „autobiografická literatura“ (autobiografie v širším smyslu).
 
== Autobiografie v širším smyslu ==
 
Autobiografií v širším smyslu rozumíme [[umělecké dílo]], v němž jeho [[autor]] nějakým způsobem ztvárňuje události svého života. Literární autobiografie může mít různé formy:
 
 
== Autobiografie v užším smyslu ==
 
Autobiografie v užším smyslu, tzv. pravá autobiografie má specifické rysy, jimiž se odlišuje od jiných druhů autobiografických a memoárových děl. Francouzský literární teoretik Phillipe Lejeune definuje pravou autobiografii jako „retrospektivní prozaickou zprávu, kterou vytvořila skutečná osoba o své existenci, kladouc hlavní důraz na svůj individuální život, zejména na dějiny osobnosti“. Hlavní rysy tohoto žánru definuje ve čtyřech kategoriích. Jsou to: forma [[řeč]]i, obsah, vztah autora a [[vypravěč]]e, pozice vypravěče:
Zvláštností autobiografických děl obecně je závislost jejich tematického zaměření na věku autora. V případě autobiografie má stáří autora navíc povahu objektivního stylotvorného činitele. Autorem tzv. pravé autobiografie musí být člověk, který je schopen komplexního hodnocení své dosavadní existence. Autobiografie tedy píší lidé středního a staršího věku, zpravidla ti, kteří již mají za sebou nějaký celoživotní [[úkol]]. Schopnost širší bilance patří k základním předpokladům tohoto žánru, umělecky hodnotné vlastní životopisy z pera mladších literátů bývají spíše výjimkami. Věk autora navíc ovlivňuje nejen tematický rozsah práce, ale i způsob prezentace daných [[skutečnost]]í, neboť celkový smysl i jednotlivé události svého života hodnotí člověk v různých fázích života různým způsobem. Pascal uvádí příklady autorů, jejichž životní filozofie se po napsání autobiografie natolik změnila, že je možné předpokládat, že by na konci života hodnotili některé důležité události výrazně jiným způsobem. Jmenuje také autory, kteří po sobě zanechali více autobiografických zpráv. Autobiografii je v každém případě nutné chápat pouze jako jeden z možných úhlů pohledu na uplynulý život. Skutečnost, že daná hodnocení mají [[čas]]ově podmíněnou platnost, však nelze posuzovat jako nedostatek tohoto literárního druhu, naopak, jedná se o jeho konstitutivní rys.
Nároky na konkrétní tematické zaměření autobiografie se v různých pojetích liší. Společný je však požadavek, aby tyto texty zachycovaly současně vnitřní vývoj individua, proces jeho myšlenkového a [[cit]]ového zrání, i vnější okolnosti jeho života. Zdůrazněny by měly být především stěžejní momenty, body zvratu a [[událost]]i, jež autor v okamžiku psaní považuje za mezníky svého života, respektive skutečnosti, jimž přikládá z nějakého důvodu [[Symbolika|symbolický]] význam. V popisu vnějšího světa by měly být zahrnuty zejména události bezprostředně související s vývojovým procesem jedince, méně již charakteristiky osob a dobových reálií.
Pisatel autobiografie by měl usilovat o to, aby podával pravdivý obraz svého života. Pro autory vynikajících děl tohoto typu byla touha po pravdě nejvlastnější motivací, tzv. autobiografickým [[podnět]]em. Jaké jsou ale možnosti a hranice autobiografie v tomto směru? Autobiografie jako kterýkoli jiný písemný [[text]] nemůže reprodukovat skutečnost v celé její složitosti, například různé současně probíhající [[děj]]e, vnější [[událost]]i, myšlenkové [[proces]]y a [[cit]]ová hnutí, apod., lineární způsob zachycování faktů tuto možnost předem výrazně limituje. Ostatně jakákoli reprodukce je vždy jen ztvárněním určité představy o skutečnosti, nikoli skutečností samotnou. Zobrazování složitějších úseků [[Realitaskutečnost|reality]] navíc předpokládá určitý výběr. Autor je na jedné straně omezován schopností paměti, respektive obsahem dokumentárního materiálu, který má k dispozici, na druhé straně je nucen s ohledem na rozsah práce vyřazovat [[fakta]], která se zdají být z různých důvodů nepodstatná nebo marginální. Jsou však tyto deformace v rozporu s historickou pravdou? Badatelé se shodují v tom, že samotná eliminace druhořadých skutečností neohrožuje věrohodnost autobiografie (platí to rovněž o biografii a historiografických dílech), naopak, je jedním z nutných předpokladů pro její tematickou výstavbu. [[Názor]]y se ovšem liší v tom, do jaké míry může autobiografické vyprávění zkreslit úmyslné zamlčování těch skutečností, které hrály v životě autora důležitou roli.
Pravdivost autobiografického obrazu je ohrožována – více než vynecháváním určitých skutečností – zejména vkládáním neexistujících prvků. Může přitom jít o bezděčný [[omyl]], [[lež]] nebo [[umělec]]kou [[Fikce|fikci]]. Ve všech těchto případech dochází k narušení dokumentární věrohodnosti daného textu. Zatímco však drobné omyly a nepřesnosti jsou v autobiografii akceptovatelné (možná i předpokládané), lži a záměrně budované fikce pro ni představují vážné nebezpečí, zpochybňují totiž autorovu vůli po pravdě resp. jeho osobní hodnověrnost (která je sama o sobě ztělesněním pravdivosti autobiografického díla) a/nebo narušují žánrovou podstatu autobiografie.
S otázkami zkreslování skutečnosti souvisí i takzvaná „teleologická tendence“ autobiografie. Jde o to, že autor prezentuje svůj život jako logicko-kauzální sled událostí původně živelných, navzájem nesouvisejících, nahodilých, často své činy dodatečně motivuje, apod. Tato zpětná racionalizace vychází z představy o integritě osobnosti. Jednotící pohled však zřejmě neohrožuje pravdivost autobiografie, naopak, je chápán jako její nutná součást. Dobrá autobiografie ovšem zároveň vyžaduje rekonstrukci prvotních zkušeností, původní interpretaci daných událostí bez ohledu na konečné hodnocení jejich významu, respektive v konfrontaci s ním.
* [[Autobiografický román]]
* [[Biografie]]
* [[Memoár|Memoáry]]
* [[Osobní deník]]