Byzantská kultura: Porovnání verzí

Po zániku západořímské říše převzala [[byzantská říše]] plně postavení nejvýznamnějšího centra nejen politického a hospodářského charakteru, ale také '''centra kultury a vzdělanosti tehdejšího civilizovaného světa'''. Kulturní těžiště antického světa spočívalo na helenizovaném východě, kam se obracel také Řím. Obyvatelstvo východní části [[Starověký Řím|římské říše]] bylo sice po etnické stránce velmi rozmanité, ale jednotícím „nadnárodním“ prvkem se tu stala '''řecká kultura a vzdělanost'''. V posledních staletích římského impéria byla kultura východu i západu ovlivněna formujícím [[křesťanství|křesťanským učením]], jehož kolébkou byl rovněž východ.

Vztah mezi křesťanstvím a řeckou kulturou nebyl jednoznačný. Na jedné straně odmítali křesťané pod vlivem asketických [[mnich]]ů kulturní dědictví antiky a zavrhovali klasické vzdělání, které považovali za projev světské rozmařilosti. Na druhé straně se křesťanským vzdělancům dostávalo vzdělání v tradičním antickém duchu, které pak využívali k šíření a obhajobě svojí víry.

Mísení antických a křesťanských tradic bylo typické pro byzantskou kuturu od samého počátku, aniž by došlo k jejich syntéze a tvůrčímu využití, jako tomu bylo například v západní scholastice. „''Byzantská kultura se proto od samých počátků vyvíjela ve znamení dualismu antických a křesťanských tradic''“, píše ve své knize ''Byzantská vzdělanost'' známá česká byzantoložka [[Růžena Dostálová]]. „''Právě toto trvalé napětí mezi dvěma póly - mezi Homérem školské tradice a biblí - bylo jednou ze základních příčin toho, že byzantská vzdělanost nikdy nevytvořila skutečnou syntézu a těžce hledala cestu vlastního plodného vývoje''.“

Přejímání antické tradice se například v byzantském písemnictví často projevovalo pouze napodobováním dokonalých děl klasické literatury po jazykové a stylistické stránce, uváděním hojných citátů a variací detailů, ne však tvorbou nových celkově originálních prací.

Za nejranější byzantské autory lze považovat tři raněkřesťanské teology, kteří bývají označováni jako [[kapadočtí otcové]], a [[Jan Zlatoústý|Jana Zlatoústého]]. Patří mezi tzv. mladší církevní otce druhého období [[Patristika|patristiky]], pro niž byla typická snaha o zapracování základních křesťanských dogmat, které byly vytvořeny v raném období patristiky, do jednotného systému křesťanského učení.

Tito učenci reprezentují počáteční snahy o prolnutí a splynutí antické vzdělanosti s křesťanskými dogmaty. Předcházely jim polemiky mezi zastánci klasického vzdělání křesťanskými mysliteli, během nichž pozvolna docházelo k seznámení s názory protivníků. Křesťanské myšlení, které původně vycházelo z monoteistického judaismu, se začalo sbližovat s řeckou filozofií (ve fázi patristiky s platónismem, obliba aristotelismu přišla teprve později v období scholastiky).

Kappadočtí otcové [[Basileios Veliký]], [[Řehoř z Nazianzu]] a Basileiův bratr [[Řehoř z Nyssy]] získali klasické vzdělání na athénské akademii, jež zahrnovalo také řečnické dovednosti a díky tomu se výrazně zasloužili o všeobecné prosazení nikájského učení o božské Trojici ve východní církvi, které díky svému klasickému vzdělání zpřístupnili přijatelnější literární a rétorickou formou. Jejich polemiky byly namířeny především proti [[Ariánství|ariánům]], kteří se v té době dostali do převahy i na konstantinopolském dvoře, zatímco pohané pozvolna z života římské společnosti mizeli. Kapadočtí otcové a Jan Zlatoústý byli nejen významnými křesťanskými mysliteli, ale působili také ve vysokých církevních funkcích. Basileios Veliký se stal zakladatelem jediné později na východě uznávané mnišské řehole basiliánů.

'''Oficiální historiografie''' odrážela zájmy konstantinopolského dvora a prostředí vzdělaných vrstev. Vědomě navazovala na antické vzory, jakými byli například významní historikové [[Hérodotos]] a [[Thúkydydés]] v [[Řecko|Řecku]] nebo [[Titus Livius]] v [[Řím]]ě. Na rozdíl od starověkých dějepisců nehledali byzantští kronikáři smysl dějin, ale historii chápali pragmaticky jako „učitelku života“. To znamená, že v ní hledali praktické poučení pro vojenskou strategii, diplomacii, vládu atd. To bylo umožněno tím, že dějiny chápali cyklicky jako opakující se etapy. Konkrétní data pro ně nebyla důležitá, což se občas projevilo na chronologické nepřesnosti. Díla byla psána jazykem vzdělanců, kterým byla [[Řečtina]].

Za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]] byl vytvořen vlastní '''byzantský umělecký sloh''', který stejně jako byzantská duchovní kultura vycházel z raně křesťanského umění, jež bylo ovlivněno orientálními tradicemi Blízkého Východu. Stal typickým znakem byzantské architektury i výtvarného umění po celou dobu existence říše a jeho vliv pronikl z Balkánu a Malé Asie do dalších zemí (Sýrie, Palestiny, Egypta, severní Afriky Arménie na východě, na západ do Itálie, na Sicílii a do jižní Francie a v souvislosti s šířením křesťanství také ke Slovanům na Balkáně, na Moravě a na Rusi).

'''Výtvarná výzdoba chrámu''' se řídila přesnými pravidly, která určovala celkové rozvržení výjevů. V klenuté části bývala umístěna postava Ježíše Krista nebo Matky Boží s Ježíškem v náručí. Kristus byl zobrazován jako vševládný pán světa - Pantokrator. Jeho postava je mohutná, aby zdůrazňovala Ježíšův nejvyšší majestát. Také vzpřímený postoj mu dodával patřičné důstojnosti.

Vedle monumentální nástěnné výzdoby se rozvíjela '''malba na dřevěných deskách'''. Námětem svatých obrazů - '''ikon''' - byl Ježíš Kristus a další biblické osoby, později také svatí a mučedníci křesťanské církve. Postavy se malovaly živými barvami na zlacený sádrový podklad. Byly strnulé a působily plošným dojmem. To je charakteristickým rysem celého byzantského malířství.

Počátky teorie uctívání obrazů jsou spojeny s osobou konstantinopolského [[patriarcha|patriarchy]] [[Germanos I.|Germana]], který se nepodřídil vůli císaře [[Leon III. Syrský|Leona III.]], jenž zahájil boj proti ikonodúlii, a byl proto sesazen. Germanos poukazuje na výchovnou funkci ikony, která má vést věřící k napodobování skutků svatých. Nejvýrazněji se však o zformování ikonodúlské teorie zasloužil mnich [[Jan Damašský]] (psal na počátku 8.století). Obhajoval nejen uctívání obrazů, ale také názor, že císaři nepřísluší zasahovat do záležitostí církve. Na základě prací [[Patristika|církevních otců]] a rozhodnutí [[koncil]]ů systematicky utřídil a vyložil v díle ''Pramen poznání'' dosavadní byzantskou teologii.

Po definitivnímu návratu k uctívání obrazů v roce 843 a zastavení arabské invaze, došlo v Byzanci k politické stabilizaci, v jejímž důsledku došlo k velkému politickému i kulturnímu rozmachu říše, který trval do počátku 11.století. Podle tehdy vládnoucí dynastie bývá toto období nazýváno makedonskou renesancí.

je vynikající jak z hlediska koncepce, tak po stránce stylistické a jazykové a má velkou uměleckou hodnotu. Historikem byl také Annin manžel [[Nikeforos Bryennias]], který vylíčil boje o trůn v době nástupu Komnenovců. Panování a činy císaře [[Manuel I. Komnenos|Manuela I.]] velebí ve svém historickém díle jeho sekretář [[Ioannes Kinamos]]. Později popsal léta 1118 - 1213 také dvořan císaře [[Alexios III. Angelos|Alexia III. Angela]] [[Niketas Choniates]].

Vedle těchto učených historických prací, které se blížily momirům, vznikaly dále kroniky, jejichž autoři se pokoušeli zachytit delší dějinné období. Patřil mezi ně [[Ioannes Skylitzes]], který napsal přehledné dílo o letech 811-1057. Jeho cílem bylo navázat na Theofanovu kroniku, ale zbavit se jeho stranickosti a odstranit rozpornost a neúplnost jeho výkladu. Velké množství antických a starších byzantských pramenů, dnes již mnohdy ztracených, použil pro svoji světovou kroniku, dovedenou od stvoření světa až do roku 1118 [[Ioannes Zonaras]]. Lidovou veršovanou kroniku a veršovaný román napsal [[Konstantinos Manasses]], metropolita z Naupaktu. V tomto období také s největší pravděpodobností vznikl jeden z nejvýznamnějších byzantských eposů ''[[Digenis Akritas]]''.

Pád Konstantinopole v roce 1204 do rukou křižáků ukončil prvenství Konstantinopole jako kulturního centra byzantské říše. Významnými středisky kultury se poté stala [[Nikáia]], [[Soluň]], [[Mystra]], [[trapezuntské císařství]], kde se v kontaktu s perskou vědou rozvíjely přírodní vědy. Původní postavení Konstantinopole v byzantském kulturním životě s již neobnovilo ani po roce 1261.

Od 14.století rozdělil vyšší kruhy byzantské společnosti poslední velký spor náboženské povahy, v němž šlo o [[hésychasmus]] a následně o přijetí [[církevní unie]]. Hésychasmus bylo iracionální [[Mystika|mystické]] hnutí, jež se ve 14.století zrodilo v [[Kontemplace|kontemplativním]] prostředí klášterů na hoře [[Athos]]. Neustálou modlitbou a naprostým vnitřním soustředěním usilovalo o [[Emoce|emotivní]] spojení s Bohem a dosažení duševního klidu, jež je řecky označován jako ''hésychia''. Na stranu hésychastů se přiklonil mocný magnát [[Jan VI. Kantakuzenos|Ióannés Kantakuzenos]] a ze sporu duchovní povahy učinil politickou záležitost. Zároveň ovšem probíhala složitá [[Teologie|teologicko]]-[[Filosofie|filozofická]] diskuse mezi vyznavači hésychasmu a jeho odpůrci, do níž se promítal protiklad mezi západním [[Racionalismus|racionalismem]], usilujícím o logický výklad církevních dogmat, a východním mysticismem, založeným na [[Intuice|intuici]]. V letech [[1347]] - [[1354]] byl Kantakuzenos uznán za spolucísaře a zasadil se o přijetí hésychasmu jako oficiálního dogmatu ortodoxní církve. Hésychamus získal v Byzanci mnoho přívrženců v různých společenských vrstvách a šířil se odtud do dalších pravoslavných zemí, především na [[Rusko|Rus]].

Vliv vyspělé byzantské kultury se projevil ve velké části Evropy. Její šíření bylo spojeno především s přijetím křesťanství. Pokřtěni byzantskými duchovními byli Slované v Bulharsku, na Rusi a zčásti i na Moravě. Misionáři s sebou přinášeli potřebné bohoslužebné texty a části Bible přeložené do slovanského jazyka. Pod jejich vlivem se začala rozvíjet vlastní slovanská literatura. Zpočátku nesla zjevné stopy byzantského stylu stejně jako první chrámové stavby Slovanů. Podle byzantských vzorů se stavělo také v západní Evropě.

* [[Dějiny Řecka]]

* [[Byzantská říše]]

* [[Byzantská architektura]]

* {{Citace monografie | příjmení = Macůrek | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Macůrek | titul = Dějepisectví evropského východu | vydavatel = Historický klub | místo = Praha | rok = 1946 | počet stran = 349 | isbn = }}