Opozice (politika): Porovnání verzí

'''Opozice''' v [[politika|politickém životě]] jsou [[Politická strana|politické strany]] a jejich představitelé nebo skupiny obyvatel, kteří se nepodílejí na [[vláda|vládě]]. Opozice plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády. Dále funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit.

V [[Nedemokratické politické systémy|nedemokratickém systému]] se opozice označuje jako [[Legalizace|nelegalizovaná]] nebo také neuznaná. Většinou ji není možné definovat jako nelegální, protože vládní režim ji často nezakáže, ale přesto pronásleduje.<ref>Kubát, str. 27.</ref> Do opozice v nedemokracii se zahrnuje široká škála činností, např. i takové, které mohou vypadat jako [[Kriminalita|kriminální]] jednání, ale ve skutečnosti jím nejsou. Konkrétně je to třeba ukrývání obilí či neplacení daní v některých bývalých komunistických režimech. I v tomto konání může být skrytý politický protest.<ref>Kubát, str. 28–30.</ref> Co se týče vnitrostranické opozice, fungující v rámci vládní struktury v nedemokracii, tak i ta může být za jistých okolností do opozičního hnutí zahrnuta, protože její aktivity mohou v konečném důsledku rozvrátit vládní režim. Názory odborníků na tuto problematiku se ale liší.<ref>Kubát, str. 31–33.</ref>

První oficiální, organizovanou a historicky doloženou opozicí byli zřejmě [[Starověký Řím|římští]] [[Tribun lidu|tribunové lidu]]. Na rozdíl od dnešní opozice však tribunové neměli možnost nahradit vládu, mohli na ni pouze dohlížet a do jisté míry upravovat její rozhodnutí. V době, kdy bylo umožněn vrstvě kterou hájili, [[Plebej|plebejům]], vstup do vyšších funkcí, začala jejich opoziční role ztrácet význam.<ref name="rfr1">Kubát, str. 43–44.</ref>

Ve [[středověk]]u měli panovníci často opozici v [[církev|církvi]] a jejích institucích. V [[18. století]] začala být opozice součástí státní moci a to prostřednictvím parlamentu, který měl možnost podílet se na některých vládních rozhodnutích. Později začala opozice existovat v podobě dvou navzájem si konkurujících složkách státní moci, např. mezi dvěma komorami parlamentu. Podnět k tomu dala i vláda [[Jakobíni|jakobínů]] v [[Národní konvent|Konventu]], kteří zde za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] soustředili velkou část moci do svých rukou. V [[19. století]] začala institucionalizovaná opozice ve větším měřítku fungovat nezávisle na státní moci, a to ve formě politických stran.<ref name="rfr1" />

* '''poslanecké interpelace''' – umožňují členům parlamentu pokládat otázky [[ministr|ministrům]]ům a [[Předseda vlády|předsedovi vlády]]

* '''parlamentní vyšetřovací komise''' – slouží k vyšetřování případných vládních [[Skandál|afér]]

* '''votum nedůvěry''' – umožňuje opozici pomocí hlasování v parlamentu vyslovit vládě nedůvěru

'''Míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti opozice''' souvisí s předchozím hlediskem ''místo setkání mezi opozicí a vládou''. Střídají-li se u moci dvě politické strany, ve kterých jsou politici jednotní je rozlišitelnost nejsnadnější, je to např. ve [[Spojené království|Velké Británii]]. Úplným opakem jsou např. [[Spojené státy americké]], kde v důsledku rozptýlení státní moci, většinového volebního systému, politického [[individualismus|individualismu]] a větší důležitosti [[region|regionální]]ální politiky je obtížnější přesněji rozlišit politickou opozici.

Pojem [[antisystémová strana|antisystémové opozice]] je úzce spjat s italským politologem [[Giovanni Sartori]]m, který sice tento pojem nevymyslel, ale přesto je považován v podstatě za jeho autora.<ref>Kubát, str. 71–72.</ref> Podle Sartoriho tzv. užší definice zahrnujeme do antisystémové opozice takové politické strany, které se nesnaží jenom změnit vládu, ale politické uspořádání jako celek. Tyto strany vyznávají [[ideologie]] neslučitelné s hodnotami daného politického systému a snaží se o soustavné a intenzivní narušení tohoto systému. V České republice mezi antisystémové strany někteří politologové, jako např. [[Michal Kubát]], zařazují [[Komunistická strana Čech a Moravy|Komunistickou stranu Čech a Moravy]].<ref>Kubát, str. 118.</ref><ref name="Fiala">{{Citace monografie

Pokud použijeme kritéria, podle kterých definuje opozici politolog Robert Dahl, je možné obecně říci, že česká opozice je tvořena větším počtem politických stran, které se v některých případech stále ještě vyvíjejí, je tedy ''méně soudržná a koncentrovaná''. V parlamentu a ve volbách spolu politici ''spolupracují a zároveň soutěží'', nutí je k tomu poměrný volební systém, v rámci kterého uzavírají různé [[koalice]]. Podle dalšího Dahlova hlediska je ''místem setkání mezi vládou a politickou opozicí parlament''. Právě tam se (během často dlouhých jednání) rozhoduje, kdo sestaví vládu a kdo jí bude v budoucnosti oponovat. Čtvrté kritérium amerického politologa v případě České republiky znamená, že opozice je ''dobře rozlišitelná'', je tedy jasné, které strany jsou vládní a které opoziční. Výjimkou v tomto případě bylo v českém státě období, kdy zde platila tzv. [[opoziční smlouva]], podepsaná zástupci [[Občanská demokratická strana|Občanské demokratické strany]] (ODS) a [[Česká strana sociálně demokratická|České strany sociálně demokratické]] (ČSSD). Za páté, ''cílem opozice je změna členů vlády a některých prvků její politiky'', pouze někdy se jí jedná o změnu sociálně ekonomické struktury společnosti, snaha o změnu podstaty politického uspořádání je v případě české opozice spíše výjimečný. A nakonec strategií českých opozičních stran je hlavně ''parlamentní vyjednávání'', které rozhodne o jejich budoucnosti.<ref>Kubát, str. 102–103.</ref>

Opozice obecně má ve Velké Británii několik práv a výsad. Její vůdce má nárok na plat a jsou mu hrazeny provozní výdaje jeho kanceláře. Stát také částečně financuje opozici ze svého rozpočtu a dále mají největší opoziční strany v dolní sněmovně parlamentu nárok na tzv. „opoziční dny“. Těchto „opozičních dnů" je celkem dvacet a během nich jsou v parlamentu přednostně projednávány návrhy předložené opozičními stranami. Sedmnáct dnů je vyhrazeno největší opoziční straně a zbylé tři jsou určeny pro druhou největší stranu v opozici.

* {{Citace monografie | příjmení = Ionescu | jméno = Ghita | odkaz na autora = Ghita Ionescu | titul = The Politics of European Communist States | vydavatel = Weidenfeld and Nicolson | místo = Londýn | rok = 1967 | isbn = }}

* {{Citace monografie | příjmení = Aron | jméno = Raymond | odkaz na autora = Raymond Aron | titul = Widz i Uczestnik | vydavatel = Czytelnik | místo = Varšava | rok = 2005 | isbn = 83-07-02277-0}}