Levá opozice: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Bot: Odstranění 11 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q1569985) |
m napřímení odkazu |
||
Řádek 1:
Pojmem '''Levá opozice''' se všeobecně označuje seskupení v [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]], vznklé kolem roku 1923 jako opoziční frakce uvnitř komunistické strany, stavící se odmítavě ke [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]ovým doktrínám a snahám získat výlučnou moc. Mimo skupiny tzv. [[Skupina demokratických centralistů|Demokratických centralisů]] [[Timofej Sapronov|T. V. Sapronova]], jsou k Levé opozici počítáni zejména tzv. trockisté pod vedením [[Lev Davidovič Trockij|L. D. Trockého]], přechodně pak i skupina bolševiků, v jejichž čele stál [[Grigorij Zinovjev|Zinovjev]] a [[Lev Kameněv|Kameněv]].
==Vznik opozice==
Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení [[Kronštadtské povstání|povstání v Kronštadtu]] (na jejímž potlačení se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd [[KSR(b)]], obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii […, která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly…“<ref>Trockij, Zrazená revoluce (viz seznam literatury), str. 96</ref>.
Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“<ref>[[Oskar Anweiler]] v delší předmluvě, in: Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution (viz seznam literatury), str. 74n.</ref>. Opozice se začala formovat i proti [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]]ově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno.
Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako ''Dělnická skupina'' - ''Рабочая группа'' ([[Gavril Mjasnikov]]) nebo ''Dělnická pravda'' - ''Рабочая правда'' ([[Alexandr Bogdanov]]), zejména pak ale ''[[Dělnická opozice]]'' - Рабочая оппозия ([[Alexandr Šljapnikov]], [[Sergej Medveděv]], [[Alexandra Kollontajová]]). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „… jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie … to je … priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků…“<ref>Protokoly X. Sjezdu KSR, Moskva 1921, pův. podle: A. Bilinsky, Sozialismus oder Oligarchie?, zde cit. podle Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion… (viz seznam literatury), str. 37</ref>. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR<ref>Carr, A History of Soviet Russia (viz seznam literatury), str. 80n.</ref>, byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen.
| |||