Stejně jako Schoenberg byl i Webern často svědkem toho, jak je jeho hudba zesměšňována, jako například když kritik časopisu ''New York Times'', píše, že WebernováWebernova v té době právě dokončená symfonie op. 21 je „jednou z těch sípavých maličkostí, které Webern složil, když odřezával drobné a nicotné myšlenky, dokud nedosáhl dokonalé nicotnosti a nenapsal zhola nic… Výbuch smíchu, který se ozval celým sálem, téměř přerušil zvuky Webernova ukňouraného orchestru.“<ref>Časopis ''New York Times'', str. 25 z roku 1929. Autor úryvku: Olin Downes</ref>
Pravého úspěchu dosáhl Webern až deset let po své smrti, kdy ho začali mladí skladatelé oslavovat jako významného rakouského skladatele. Skutečností však zůstává, že se WebernováWebernova hudba ani po více než půl století, ač velice vážená, nestala populární způsobem tvorby, kterýmjako se to podařilo ostatní podnětné hudbě jeho doby - jako například dílům [[Igor Fjodorovič Stravinskij|Stravinského]] nebo [[Béla Bartók|Bartóka]]. Zamilovat si Weberna a především ocenit jeho umění, pomáhá chápat celý typ hudby, který se pokoušel vytvářet. Ačkoli byl celoživotním propagátorem Schönbergových metod seriální hudby a zřejmě jim byl i věrnější než sám Schönberg, byl dalek k tomu, být pouhým intelektuálním teoretikem nebo spekulantem.
Webern nebyl plodný skladatel; za jeho život se vydalo jen jedenatřicet jeho děl, ale zato jsou to díla jedinečná a mezi milovníky vážné hudby většinou oblíbená.
