Carl Gustav Jung: Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 8 lety
m
napřímení odkazu
m (napřímení odkazu)
=== Symbolismus nevědomých projekcí ===
[[Soubor:Tour bollingen CGJung.jpg|thumb|upright=1.2|"Bollingenská věž", vila C. G. Junga]]
V roce [[1923]] zahajuje Jung stavbu věže v [[Bollingen]]u, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli [[Bytostné |bytostného Já]]. [[Bollingenská věž]], kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracuje přesně v intencích svého zjištění, že [[projekce|projekcí]] nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.
 
Koncem 20. let začíná Jung studia [[alchymie|alchymistického]] symbolismu, obrací se ke starým filosofickým mistrům ([[Mistr Eckhart]], [[Paracelsus]], [[svatý Augustin|sv. Augustin]] aj.), zkoumá [[křesťanství]], jeho [[hereze|heretická]] hnutí a symbolismus, sám se účastní objevení [[gnóze|gnostických]] svitků z [[egypt|egyptského]] [[Nag Hammádí]]. Na půdě religionistického spolku [[Eranos]] se setkává s [[Mircea Eliade|Mirceou Eliadem]], [[Károl Kerényi|Károlem Kerényim]]. S [[Richard Wilhelm|Richardem Wilhelmem]] pracuje na interpretaci [[Tajemství zlatého květu]], esoterického textu čínského [[taoismus|taoismu]], píše předmluvu k čínské knize proměn [[I-ťing]].
 
=== Bytostné Já ===
Na Basilejské univerzitě se v roce [[1943]] stává řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vrací ke svým textům a přepracovává je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivádí ke koncepci dvojice [[archetyp]]ů [[anima a animus|anima]]/[[anima a animus|animus]], přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve [[vědomé já|vědomém já]] se přesouvá směrem k [[Self]]. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl ([[teleologie]]), který nazval procesem [[individuace]] a ztotožnil s vytvořením psychického středu v [[Bytostné |bytostném Já]]. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil [[aktivní imaginace|aktivní imaginaci]], při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru [[mandala|mandal]] východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.
 
Jung své myšlenky na vývoj lidské [[duše]] neodděluje od biologické [[evoluce]] člověka. Nikdy však samostatně netematizuje evoluční teorii a vždy se drží svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení [[dogma]]tu o nanebevzetí [[Panna Marie|Panny Marie]] papežem [[Pius XII.|Piem XII.]] v listopadu [[1950]] nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o [[Nejsvětější Trojice|Nejsvětější Trojici]]. V souvislosti s pojmem [[synchronicita|synchronicity]] (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažuje, že [[psýché]] nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.
263 821

editací