V českých zemích byl v průběhu [[středověk]]u i v počátku [[novověk]]u užíván [[český jazyk]] stejně jako [[němčina]], přičemž nebyl znám pojem národního státu. V roce [[1615]] vydal český sněm usnesení, že ten, kdo se přistěhuje do [[Země Koruny české|Zemí Koruny české]], musí se i se svými dětmi učit česky. Nejednalo se však o nacionalismus, ale o stavovsky pojímaný státní zájem. Z něho se však rodily výrazné prvky novodobého národního vědomí. Po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] začala do českých zemí proudit cizí šlechta, která užívala němčinu. Roku [[1627]] bylo vydáno [[Obnovené zřízení zemské]], které zrovnoprávnilo němčinu s češtinou. [[Němčina]] se stále více prosazovala a [[čeština]] byla postupně vytlačována nejen z nejvyšších společenských funkcí a z oblasti elitní kultury, ale také z veškeré státní správy. Němčina se stala také jazykem vědy a vojska. Češtinou však hovořily v polovině 18. století stále ještě více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala vysokou úroveň v jezuitských tiscích. Na univerzitách a gymnáziích, kde z větší části byla výuka svěřena [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitům]], byla hlavním či jedním z vyučovacích jazyků čeština. V češtině vycházely knížky lidového čtení, kramářské písně i náboženské výchovné knihy a učebnice.
Přesto všechno však docházelo ke stále větší [[germanizace|germanizaci]] společnosti. Německý jazyk byl užíván při styku s vrchností, při úředních jednáních, docházelo k poněmčování názvů obcí apod. Jako první se na obranu českého jazyka veřejně postavil jezuita [[Bohuslav Balbín]], který v letech 1672–1673 napsal knihu ''Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého''. Po něm se postupně objevili další autoři duchovní i světské literatury.
