'''Koncert''' je [[hudební skladba]] pro jeden nebo několik sólových [[Hudební nástroj|nástrojů]] s doprovodem [[orchestr]]u. Od [[18. století]] má obvykle [[Sonátová forma|sonátovou formu]] a do třetí nebo čtvrté [[Věta (hudba)|věty]] se často vkládá tzv. [[Kadence (hudba)|kadence]], původně [[improvizace]], v níž [[interpret]] předvedl svoji virtuozitu.
== Historie ==
Slovo koncert je převzato z italštiny a odvozuje se od [[Latina|latinského]] ''concertare'', přít se, zápasit. Název poprvé použil italský skladatel [[Lodovico Grossi da Viadana]] (1560–1627) pro sborové církevní[[církev]]ní skladby s basovým[[bas]]ovým doprovodem. Také [[Johann Sebastian Bach]] nazýval své [[kantáta|kantáty]] „koncerty“. Italští barokní skladatelé [[Alessandro Stradella]] (1639-1682), [[Giuseppe Torelli]] (1658-1709) a [[Arcangelo Corelli]] (1653-1713) vypracovali hudební formu, kde proti sobě stojí několik sólových nástrojů (''concertino'', nejčastěji dvoje [[housle]] a [[violoncello]]), smyčcový orchestr a ''basso continuo'' ([[varhany]]). Rychlé věty (''allegro'') se střídaly s pomalými (''adagio'', ''andante''). Podle velikosti orchestru se rozlišoval komorní koncert (''concerto da camera'') a ''[[concerto grosso]]''. Formu dále rozvíjel například [[Antonio Vivaldi]], [[Georg Friedrich Händel]], který do orchestru zařadil i dechové nástroje, a klasickou třívětou formu s kadencí dal koncertu [[Wolfgang Amadeus Mozart]] (1756-1791), který psal koncerty pro [[klavír]] i pro [[dechové nástroje]]. Koncert o třech nebo později čtyřech větách, obvykle pro jeden sólový nástroj (nejčastěji klavír) pak psali téměř všichni skladatelé [[19. století]].<ref>''Ottův slovník naučný'', sv. 14, str. 668, heslo Koncert.</ref> Ve [[20. století]] se forma koncertu rozvolnila, pěstuje se však i v současnosti[[současnost]]i.
