Trubka: Porovnání verzí

Základ trubky tvoří [[mosaz]]ná trubice ohnutá do tvaru připomínající spirálu. Její první část (směrem od nátrubku) je válcového tvaru (64 cm), druhá část je kónická (67,5 cm),<ref name="rfr1">ULRICH, M.: ''Encyklopedický atlas hudby''. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51</ref> trubice celkově neměří více než 132 cm.<ref>HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:''Kniha o hudbě''. Praha : Orbis, 1962, s. 208</ref> Zvuk vzniká foukáním vzduchu do nátrubku přes sevřené rty, které mají podobnou funkci jako plátek u dřevěných nástrojů – rozechvívají sloupec vzduchu v nástroji, čímž vzniká zvuková vlna šířící se dále do nástroje fungujícího jako rezonátor. Tón nástroje se mění primárně změnou nátisku (změnou napětí rtů a tlaku vzduchu) – takto lze na trubku zahrát řadu alikvotních tónů (viz sekce [[#Prstoklad|prstoklad]]).

Systém '''otočných ventilů''' patentoval [[Josef Riedl]] ve [[Vídeň|Vídni]] v roce [[1832]].<ref>ULRICH, M.:name="rfr1" ''Encyklopedický atlas hudby''. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51</ref> Tento nástroj se někdy nazývá jako ''německá trubka'', používá se především v [[Německo|Německu]] a [[Rakousko|Rakousku]] (obrázek viz vpravo dole). Zmáčkne-li se klapka, pootočí se také otvor a zapojí tak další trubici do okruhu výdechového proudu. Německá trubka je celkově kóničtější, což má určitý vliv na barvu tónu. Tento typ trubky s oblibou obsazovali do svých [[symfonie|symfonických děl]] němečtí skladatelé 19. století, pro věrné ztvárnění těchto kompozic je tedy vhodné obsadit žesťovou sekci právě těmito nástroji.

Systém '''pístových ventilů''' vznikl v roce [[1814]] a v roce [[1839]] jej v [[Paříž]]i vylepšil [[François Périnet]].<ref>ULRICH, M.:name="rfr1" ''Encyklopedický atlas hudby''. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51</ref> Tento systém je mechanicky jednodušší než otočné ventily a je celosvětově více používaný (včetně českých zemí). Nástroj je někdy označován jako ''jazztrubka'' – tento název vznikl v oblastech, kde byl běžněji používán systém otočných ventilů a posluchači se s nástrojem opatřeným svislými ventily setkali prvně až v tanečních a jazzových orchestrech. Je si však třeba uvědomit, že tento typ nástroje je starší než jazz samotný.<ref name="rfr2">[http://www.volny.cz/rejlek/historie.htm Moderní historie trubky]</ref> Fotografie viz infobox vpravo nahoře.

* '''[[Barokní trubka]]''' má délku trubice asi 224 cm, jejíž válcový průměr asi 1,2 cm. Nástroj je bez jakéhokoliv zařízení, které by umožnilo hraní jiných tónů, než je přirozená alikvotní řada.<ref>[http://www.volny.cz/rejlek/historie.htm Moderní historiename="rfr2" trubky]</ref>

* '''[[Aida trubka]] (aidovka)''' byla zhotovená poprvé podle návrhů skladatele [[Giuseppe Verdi]]ho, který ji nechal zkonstruovat pro [[Triumfální pochod]] ve své opeře [[Aida]]. Aidovky jsou laděné in H a in As, 127 a 152 cm dlouhé<ref> MODR, A.: ''Hudební nástroje''. Praha : Supraphon, 1982, s. 125</ref> a opatřené pouze jedním ventilem, který základní ladění snižuje o celý tón (dnes jsou již také osazovány třemi ventily). Mají tvar úzké trubice, která se na konci kuželovitě rozšiřuje. Notový zápis níže (notovaný in C) je slavná fanfára z opery Aida, včetně prstokladů. Řádek pod ním znázorňuje všechny možné dosažitelné tóny pro tento nástroj (též notace in C), tóny v závorkách jsou příliš odlišné od [[rovnoměrně temperované ladění|rovnoměrně temperovaného ladění]] a nepoužívají se.

Trubka, podobně jako ostatní [[žesťový nástroj|žesťové nástroje]], má svůj původ v hraní na zvířecí rohy či duté zvířecí kosti. Primitivní trubky se objevily již ve [[starověk]]u, původně měly spíše jiné funkce než čistě hudebně-estetické: povzbuzovaly odvahu útočících vojsk či doprovázely slavnostní okamžiky jako příchod panovníka. Tyto trubky se již vyráběly uměle z [[měď|mědi]], [[stříbro|stříbra]] a též ze dřeva.<ref> name="rfr3">MODR, A.: ''Hudební nástroje''. Praha : Supraphon, 1982, s. 120</ref> Příkladem starověkého předchůdce moderní trubky je [[římská tuba]].

Ve [[středověk]]u měla trubka důležitou úlohu při zahajování rytířských turnajů, oslavách vítězů apod. Od 17. století má své místo i v orchestrální hudbě, nejvýznamněji se uplatnila v dílech [[Johann Sebastian Bach|J. S. Bacha]] a [[Georg Friedrich Händel|G. F. Händela]]. Trubky měly původně rovnou trubici, která byla však kvůli své délce nepraktická; v 15. století měla trubka esovitě zahnutou trubici a od počátku 16. století má již smyčkový tvar.<ref> MODR, A.: ''Hudební nástroje''. Praha : Supraphon, 1982, s. 121</ref> V tomto období byly trubky nejčastěji laděny in D a zejména u vojska in Es. Hluboké trubky se nazývaly ''principali'', vyšší ''clarini''.<ref>ULRICH, M.:name="rfr1" ''Encyklopedický atlas hudby''. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51</ref> Po této době slávy však nastává doba jistého úpadku, kdy trubka sloužila především k rytmickým akcentům a harmonickým výplním.<ref> MODR,name="rfr3" A.: ''Hudební nástroje''. Praha : Supraphon, 1982, s. 120</ref>