František Ladislav Rieger: Porovnání verzí

Odebráno 504 bajtů ,  před 7 lety
m
oprava opakovaných referencí (data z WP:WCW)
m (oprava opakovaných referencí (data z WP:WCW))
Císař [[František Josef I.]] vydal na podzim 1860 takzvaný [[Říjnový diplom]] ohledně budoucího ústavního uspořádání státu. Diplom měl částečně federalistické vyznění a silnou roli přikládal historickým zemím, jejich [[Zemský sněm (Rakouské císařství)|zemským sněmům]] a privilegiím. Rieger proto narychlo začal oživoval politické styky s českou šlechtou, do té doby spíše lhostejnou k etnickému českému hnutí. Pro šlechtu měla tato aliance příslib modernizace a rozšíření jejího vlivu, pro české liberály zase spolupráce s šlechtou znamenala možnost navazovat na historická práva českých zemí. 6. ledna 1861 jednal Rieger v bytě [[Václav Vladivoj Tomek|Václava Vladivoje Tomka]] s předákem české šlechty [[Jindřich Jaroslav Clam-Martinic|Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem]] a formálně tak uzavřeli spojenectví, jež potom po delší dobu utvářelo podobu české politiky.<ref name="Biographien"/><ref>''Česká společnost 1848-1918''. 162-164</ref>
 
[[Únorová ústava]] v roce 1861 oficiálně zahájila éru parlamentarismu. V této době Rieger formuloval program vznikající [[Národní strana (1848)|Národní (staročeské) strany]] a připravoval ji na první volební klání. V roce 1861 nastoupil Rieger jako poslanec na [[Český zemský sněm]], který ho následně zvolil poslancem [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]] (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých [[Zemský sněm (Rakouské císařství)|zemských sněmů]]), kde reprezentoval [[Kurie (volby)|kurii]] venkovských obcí, obvod Semily, Železný Brod. Zatímco František Palacký byl jmenován do horní komory ([[Panská sněmovna]]), Rieger vystupoval jako český předák ve sněmovně. Již od roku 1861 na zemském sněmu i na Říšské radě protestoval proti volebnímu systému. Neúspěšně žádal o odročení Říšské rady. Kvůli nesouhlasu s ústavním směřováním monarchie k centralismu a potlačování role historických zemí pak přestal na Říšské radě pracovat a zánik jeho mandátu pro absenci byl oznámen na schůzi 14. července 1863. Podobně rezignovala z Říšské rady většina českých poslanců, zůstalo jen několik politiků, převážně z Moravy, kde tamní staročeský lídr [[Alois Pražák]] razil samostatnou politiku.<ref name="rfr1">Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref><ref>''Česká společnost 1848-1918''. 166-173</ref>
 
=== Pasivní rezistence ===
Odmítal [[rakousko-uherské vyrovnání]], tedy rakousko-maďarský dualismus a místo toho nadále prosazoval federalistické řešení státoprávních otázek monarchie. V roce 1865 se pokoušel na jednání s předsedou vlády [[Richard Belcredi|Richardem Belcredim]] v tomto smyslu ovlivnit císaře a předal Belcredimu takzvaný ''Pamětní spis''. V té době totiž císařský takzvaný [[Zářijový manifest]] pozastavil fungování Říšské rady a otevřel cestu k projednání rakousko-uherského poměru. Rieger v té době prezentoval na zemském sněmu české požadavky, obhajoval konzervativní pojetí budování státu, které by mělo respektovat historické entity a postavil to do protikladu k francouzské tradici převratů, nivelizace a centralismu. Tímto se podle historika Otty Urbana Rieger vědomě přiklonil ke konzervativnímu pojetí státu a po několik let tento koncept vtiskl i české politice vůči Vídni jako takové. Místo, aby argumentoval přirozeným právem několika milionů etnických Čechů na samosprávu, prosazoval po vzoru Uherska model odkazující na původní status zemí koruny české. Naděje Čechů na odklon od centralismu vzrostly v roce 1866 poté, co skončila [[prusko-rakouská válka]], kterou byla habsburská monarchie vytlačena z procesu vzniku německého státu, když dominantní roli převzalo [[Prusko]]. Očekávalo se oslabení německého charakteru Rakouska a ústupky neněmeckým národům. Ve Vídni o tom jednal Rieger a Palacký s polskými a chorvatskými politiky. Schůzka s předsedou vlády Belcredim ale žádný jasný posun nepřinesla. V roce 1867 pak skutečně došlo k dualistickému řešení a vzniklo [[Rakousko-Uhersko]], přičemž v jeho ''rakouské'' části ([[Předlitavsko]]) nebyly naplněny autonomistické a státoprávní aspirace neněmeckých národů a historických zemí.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 188, 195-199, 212-215</ref>
 
Po rakousko-uherském vyrovnání se [[pasivní rezistence]] českých státoprávně orientovaných poslanců stupňovala a Rieger a česká reprezentace bojkotovala dlouhodobě Říšskou radu. Rieger na ni byl zvolen v roce 1867, ale pro nepřevzetí mandátu došlo k zániku mandátu zemského a tudíž i říšského poslance 26. září 1868. Totéž se opakovalo v roce 1870, kdy byl zvolen do Říšské rady opětovně, nedostavil se do sněmovny, proto jeho mandát byl 23. února 1872 prohlášen za zaniklý.<ref>Databáze stenografickýchname="rfr1" protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref>
 
Došlo i k radikalizaci české společnosti. Rieger, Palacký a Brauner se ještě v roce 1867 demonstrativně zúčastnili národopisné výstavy v Moskvě (takzvaná [[pouť na Rus]]), předtím jednali ve Francii a snažili se vcelku bez úspěchu o zmezinárodnění české otázky. Zatímco vídeňskou Říšskou radu ovládala centralistická německorakouská většina a podobně byla orientována i předlitavská [[vláda Karla von Auersperga]], v českých zemích se šířilo [[táborové hnutí]], masové demonstrace, pouliční nepokoje. V roce 1868 Češi odešli i ze zemského sněmu. Neklid panoval i na Moravě, kde ale Alois Pražák odmítal přistoupit na zcela identickou politiku a soukromě kvitoval, že „''opět zachránili alespoň na čas autonomii Moravy, jež byla ohrožena centralizačními choutkami Riegra''.“ Obecně ale táborové hnutí a neklid konce 60. let 19. století podle Otty Urbana fakticky spojoval zájmy Čechů v Čechách a Moravě a dotvářel moderní koncepci sounáležitosti českých zemí.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 227-237</ref>
V roce 1871 se Rieger podílel na dojednání projektu česko-rakouského vyrovnání, které mělo pod názvem [[fundamentální články]] naplnit část českých požadavků. Nová [[vláda Karla von Hohenwarta]] se snažila o seriózní rozhovory s českou opozicí. Od počátku roku 1871 Rieger a Clam-Martinic několikrát jednali ve Vídni, hlavním vládním vyjednavačem byl ministr [[Albert Schäffle]]. Během zbytku roku pak byly osnovy navrhované státoprávní reformy projednány zemským sněmem. Čechy by přijetím fundamentálních článků získaly autonomní statut, byť v menším rozsahu než Uhersko. Předpokládala se i reforma volebního systému do zemského sněmu, kde by se tak vytvořila trvalá většina konzervativní šlechty a českých liberálů. Na podzim začal o fundamentálních článcích jednat i panovník s vládou. Rychle se objevily námitky ze strany německorakouských centralistů ale i představitelů Uherska. Výsledný text tak neměl mít podobu císařského rozhodnutí, ale podléhal schválení Říšské rady (což při silových poměrech na ní panujících znamenalo jisté odmítnutí). 24. října Rieger a Clam-Martinic narychlo dorazili do Vídně a následujícího dne předložili vládě ''Pamětní spis'', ve kterém shrnuli argumenty ve prospěch česko-rakouského vyrovnání a oznámili, že se došlo k porušení dohod a Češi tudíž obnovují svůj bojkot Říšské rady.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 250-256</ref>
 
Česká politická scéna po fiasku fundamentálních článků propadla skepsi a depresi. Rieger se jako pozorovatel zúčastnil na podzim zakládajících schůzí nové [[Strana práva (Předlitavsko)|Strany práva]], kterou mezi německorakouskými konzervativci založil [[Karl Sigmund von Hohenwart]] a která se koncem dekády měla stát jednou z opor budoucí česko-německo-polské konzervativní koalice na Říšské radě. V této chvíli nicméně česká pasivní rezistence trvala. V prvních přímých [[Volby do Říšské rady 1873|volbách do Říšské rady roku 1873]] Rieger získal mandát poslance za městskou kurii, obvod Praha-Nové Město. Z politických důvodů se zase nedostavil do sněmovny, čím byl jeho mandát i přes opakované zvolení v doplňovacích volbách prohlášen za zaniklý.<ref>Databáze stenografickýchname="rfr1" protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref><ref>''Česká společnost 1848-1918''. 260-263, 296</ref>
 
Pasivní rezistenci ale nadále odmítli moravští staročeši, které stále vedl [[Alois Pražák]]. On a několik jeho kolegů po volbách přijali mandáty na Říšské radě. Vstup Moravanů na Říšskou radu pod Pražákovým vedením byl ovšem staročechy i mladočechy v Čechách ostře kritizován. [[Národní listy]] mluvily o „''citelné, ba osudové ráně''.“ Ještě v roce 1876 F. L. Rieger znovu apeloval na Pražáka, aby moravští Češi z Říšské rady odešli. Pražák ale v soukromém dopise toto odmítl („''Je nynější situace jak vnitřní, tak zevnější skutečně skoro zoufanlivá a bude ještě mnoho bojů a práce zapotřeby, abychom sobě vydobyli postavení slušné. Že na cestě, na které jste Vy již 15 let, nepřijdeme dále, je jasné''.“) Tendence k opuštění pasivního přístupu k uplatňování politické moci ale sílily i v Čechách mezi mladočechy. Jasným zastáncem pasivní rezistence nicméně zůstával nejvýznamnější český politický představitel, [[František Palacký]]. V praktické politice ale jeho politiku a názory dlouhodobě prováděli František Ladislav Rieger a tehdy také ještě [[Jan Stanislav Skrejšovský]]. Když Palacký roku 1876 zemřel, utkali se Rieger a Skrejšovský o pozici ve vedení staročeské strany. Otevřeně konflikt vypukl počátkem roku 1878, oba ho vedli prostřednictvím svých periodik. Skrejšovský se nakonec zapletl do fyzické potyčky s předsedou tiskového družstva, kterého těžce zranil. Byl pak vyobcován z české společnosti. Rieger formálně potvrdil svou pozici předsedy staročeské strany.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 298-299, 305, 315-317</ref>
V roce 1878 staročeši i mladočeši oznámili utvoření společného klubu s tím, že vstoupí na Český zemský sněm. Tam pak přednesl [[František August Brauner]] formální státoprávní ohrazení, že vstupem na sněm neuznávají ústavní parametry předlitavského vládního systému. Rieger se této schůze neúčastnil. Českým vstupem do aktivní politiky se proměnily i politické aliance. Oslabilo spojenectví s historickou českou šlechtou, která nadále trvala na historických právech koruny české. Zároveň se otevřela možnost zapojení českých liberálů do celostátních politických koalic. Rieger, jehož nacionalismus podle historika Otty Urbana nikdy neměl primitivní nenávistný rozměr, v tuto dobu zvažoval možnost dohody s představiteli německých liberálů (takzvaný ''Staroněmců'' z [[Deutsche Verfassungspartei|Ústavní strany]]). Pro špatné osobní vztahy sice jeho partnerem na německé straně nemohl být [[Eduard Herbst]], ale jednání s ním zahájil [[Adolf Fischhof]], liberální politik z alpských zemí. Výsledkem rozhovorů bylo takzvané [[Emmersdorfské memorandum]]. Nastínila se v nich možná spolupráce německorakouských a českých liberálů a splnění některých českých autonomistických požadavků. Zamýšlená koalice nakonec nebyla uzavřena. Na početní sílu potenciální česko-německé liberální aliance se s podezřením díval císař a nepodařilo se ji dotáhnout do finální podoby. V téže době o potenciál českých hlasů projevil zájem i [[Eduard Taaffe]], tedy naopak představitel konzervativního německorakouského tábora. Ještě v květnu [[Český klub]] (střechová organizace českých poslanců zemského sněmu) odhlasoval, že na Říšskou radu není stále důvod ke vstupu a pro opačný názor z klubu odešli [[Eduard Grégr]] a [[Karel Klaudy]]. Jenže pak se Taaffemu podařilo na svou stranu získat českou historickou šlechtu včetně Clam-Martinice. Ve [[Volby do Říšské rady 1879|volbách do Říšské rady roku 1879]] se pak podařilo výrazně oslabit pozice německorakouských centralistických liberálů a k moci nastoupila [[Vláda Eduarda Taaffeho]]. V září dostali emisaři českých liberálních politiků včetně Riegra pozvání na jednání do Vídně a dohodli se na vládní spolupráci. Pasivní rezistence skončila.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 322-326</ref>
 
Obrat české politiky v roce 1879 směrem k aktivnímu podílu na práci parlamentu znamenal i Riegrův faktický návrat do Říšské rady. Byl do ni zvolen ve [[Volby do Říšské rady 1879|volbách roku 1879]] za městskou kurii v obvodu Praha-Nové Město.<ref>Databáze stenografickýchname="rfr1" protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref> Na Říšské radě vznikl Český klub zahrnující staročechy, mladočechy, českou šlechtu a české poslance z Moravy. Předsedou klubu se stal Rieger. S 54 poslanci šlo o jednu z nesilnějších sněmovních frakcí. Moravský předák [[Alois Pražák]] se stal ministrem v Taaffeho vládě (což ovšem Rieger přijal s jistou hořkostí a historik Otto Urban uvádí, že Riegrův dopis chyběl mezi velkým množství gratulací, přičemž Rieger stěží potlačoval osobní zklamání). Ve velkém projevu ve sněmovně se Rieger přihlásil k aktivní, nerevoluční politice. V soukromí mluvil jasně o tom, že „''musíme si jako Poláci zvyknouti politice oportunitářské''.“ Během následujících let česká strana coby součást konzervativní koalice ([[Železný kruh pravice]]) skutečně docílila některých konkrétních úspěchů. Šlo o takzvaná [[Stremayrova jazyková nařízení]], která zaváděla ve vnějším úředním styku češtinu jako plnohodnotný úřední jazyk. V roce 1882 se podařilo prosadit rozdělení [[Univerzita Karlova|pražské univerzity]] na dvě jazykové části, čímž byla dotvořena českojazyčná vzdělávací soustava. [[Zemské volby v Čechách 1883]] pak na zemském sněmu po deseti letech daly sněmu českou federalistickou většinu. Rieger se opětovně snažil docílit změny volebního systému, ale českoněmecká a centralistická blokační menšina to neumožnila. Rieger zároveň musel po celá 80. léta 19. století odrážet kritiku od mladočechů na malé výsledky provládní politiky. S mladočeskými odsudky se například setkaly jeho názory na němčinu, když na stížnosti českých studentů práv na nutnost skládat zkoušku v němčině prohlásil „''dovozuji toho potřebu, aby každý vzdělanec náš byl dokonale mocen jazyka německého''.“ Eduard Grégr Riegra otevřeně kritizoval. Problémy také působil fakt, že Rieger obhajoval vládní spolupráci Čechů i v otázkách, které byly českému liberálnímu voličstvu cizí. Češi na Říšské radě tak například pomohli schválit revizi školského zákona, jež oslabovala liberální pojetí výuky a vracela vliv církvi.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 328-329, 333-334, 359, 366-370</ref>
 
Mandát obhájil ve [[Volby do Říšské rady 1885|volbách roku 1885]] opět za stejný volební okrsek jako v roce 1879.<ref>Databáze stenografickýchname="rfr1" protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref> V následujících letech ale jeho vliv a vliv staročeské strany jako takové upadal. Mladočeši se úspěšně profilovali na některých citlivých tématech a byli daleko méně vázáni loajalitou k Taaffeho vládě. Kritizovali například [[Gautschovy ordonance]] z roku 1887, tedy reformu rozmístění středních škol, která neměla apriori protičeský motiv, ale fakticky mohla poškodit úroveň školství v některých českých regionech. V této době [[Národní listy]] v rámci politického boje otiskly Riegrův údajný výrok o tom, že „''Když se nám nepodařilo vymoci svá práva jedním rázem, pasivním odporem, musíme je nyní sbírati po drobtech, a kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem''.“ Takzvaná [[Drobečková aféra]] už byla ze strany mladočechů cíleně mířena proti Riegrovi a zpochybňovala jeho autoritu. Skupina mladočechů opustila Český klub na Říšské radě a začala praktikovat samostatnou politiku. Rieger sám cítil ztrátu vlivu. V listopadu 1887 požádal o audienci u císaře a žádal ho o větší ústupky Čechům tak, aby mladočeši nemohli stupňovat svou agitaci. Císař ovšem věc označil za vnitřní záležitost české politiky. [[Zemské volby v Čechách 1889]] sice staročeši ještě vyhráli, ale výrazně posílila mladočeská strana.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 328-329, 333-334, 359, 366-370, 386-389</ref><ref name="Kdo byl kdo"/>
 
=== Punktace a ústup ze scény ===
138 738

editací