Ion Luca Caragiale: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Addbot (diskuse | příspěvky)
m Bot: Odstranění 22 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q315132)
mBez shrnutí editace
Řádek 7:
Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v [[Ploiești|Ploješti]] navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a [[Mimika|mimiky]] na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik [[Costache Caragiale]].
 
V roce [[1870]] nastoupil jako [[Suflér|nápověda]] a opisovač do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satyrickýchsatirických časpopisůčasopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník ''Timpul'', v jehož redakci působil [[Mihai Eminescu]] (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti ''Junimea'' vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu ''Covorbiri literare'' uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě [[Prahova]], soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách [[Sučava]] (Suceava) a [[Neamţ]], potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 - 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu ''Claponul'' a ''Moftul român''.
 
Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce [[1905]] do [[Berlín]]a, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem ''Rok 1907 od jara do podzimu''.
Řádek 15:
'''Kritika rumunské společnosti'''
 
Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťakumaloměšťáku i vysmívají volební a prlamentárníparlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav. V první hře ''Bouřlivá noc'' ([[1879]]) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň. V jednoaktovce ''Pan Leonida proti reakci'' (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest. Fraška ''Když se slaví karneval'' ([[1885]]), plná záměn a pronasledovánípronásledování, se odehraváodehrává na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťakymaloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou ''Ztracený dopis'' ([[1884]]), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vzmezenívymezení daleko přesahuje. Zápletka se týkatýká předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikratněkolikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekavanýchneočekávaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.
 
== Bibliografie ==