|
děják je chujovina
== Dějiny historiografie ==
=== Obecné dějiny historiografie ===
* [[Škola Annales]]
* [[Mladší historická škola národního hospodářství]]
* [[Německá historická škola]]
* [[Nové hospodářské dějiny]]
{{pahýl část}}
=== Česká historiografie ===
[[Soubor:Jan Vilímek - František Palacký.jpg|thumb|upright|František Palacký]]
{{podrobně|Česká historiografie}}
V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku [[České knížectví|českého knížectví]] v [[9. století]]. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od [[12. století]] uceleně shrnout [[kronika|kroniky]] ([[Kosmova kronika]], ''[[Zbraslavská kronika]]'', tzv. ''[[Dalimilova kronika]]'', husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období [[humanismus|humanismu]], autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o [[Jednota bratrská|Jednotě bratrské]] [[Jan Blahoslav]]), nebo o dějinách svého [[stav (sociální skupina)|stavu]] (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na [[bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] museli [[protestantismus|protestanté]] české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v [[exil]]u. Domácí [[římskokatolická církev|katolická]] historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kutnar|jméno=František|odkaz na autora=František Kutnar|příjmení2=Marek|jméno2=Jaroslav|odkaz na autora2=Jaroslav Marek|titul=Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století|vydání=2|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=1997|isbn=80-7106-252-9|poznámka=Dále jen Kutnar – Marek (1997)|strany=19–129|jazyk=}}</ref>
Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem [[osvícenství]], které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich [[edice|edici]]. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů ([[Gelasius Dobner|Dobner]] zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin ([[František Martin Pelcl|Pelcl]] pozitivně ohodnotil [[Jan Hus|Husovu]] činnost, [[Josef Dobrovský|Dobrovský]] přehodnotil pohled na [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]]). Po roce 1820 ovšem začal [[romantismus]] osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit [[nacionalismus|nacionálním]] zájmům. Největší dílo sepsal [[František Palacký|Palacký]], který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 133–264.</ref>
Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině [[19. století]] s příchodem [[pozitivismus|pozitivismu]], který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ([[Václav Vladivoj Tomek|Tomek]], [[Antonín Gindely|Gindely]]), [[Jaroslav Goll]] ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 273–462.</ref>
[[Soubor:GollJ.JPG|thumb|upright|left|Jaroslav Goll]]
Goll také vychoval na oddělené české [[Univerzita Karlova|pražské univerzitě]] skupinu žáků, které se začalo říkat [[Gollova škola|„Gollova škola“]]. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil [[Josef Pekař|Pekař]], [[Josef Šusta|Šusta]], [[Václav Novotný|Novotný]], [[Kamil Krofta|Krofta]] a [[Zdeněk Nejedlý|Nejedlý]]. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat [[pomocné vědy historické]] ([[Josef Emler|Emler]], [[Gustav Friedrich|Friedrich]]) a [[archeologie]] ([[Josef Ladislav Píč|Píč]], [[Lubor Niederle|Niederle]]). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu ([[Adolf Bachmann|Bachmann]], [[Bertold Bretholz|Bretholz]]).<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 469–677.</ref>
V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie ([[Jaroslav Werstadt|Werstadt]], [[Jan Slavík|Slavík]]). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny ([[Bedřich Mendl|Mendl]]), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval [[Zdeněk Kalista|Kalista]], jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 683–969.</ref>
Přeryv v české historiografii znamenala [[Protektorát Čechy a Morava|nacistická okupace]] a [[únor 1948|nastolení komunistického režimu]]. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s [[marxismus|marxistickou ideologií]]. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až [[sametová revoluce]] roku [[1989]].
== Literatura ==
| 