František Ladislav Rieger: Porovnání verzí

m
typo
m (typo)
m (typo)
|datum_úmrtí = [[3. březen|3. března]] [[1903]]
|místo_úmrtí = [[Praha]]<br />{{Vlajka a název|Rakousko-Uhersko}}
| strana = [[Národní strana (1848)|Národní str. (Staročešistaročeši)]]
| manžel/ka = [[Marie Riegrová-Palacká]]
| děti = [[Marie Červinková-Riegrová]]<br />[[Bohuslav Rieger]]<br />[[Libuše Bráfová]]
| podpis =
}}
'''František Ladislav Rieger''' ([[10. prosinec|10. prosince]] [[1818]] [[Semily]] – [[3. březen|3. března]] [[1903]] [[Praha]]) byl [[Česko|český]] [[politik]], [[Publicistika|publicista]],a spoluzakladatel a předseda [[Národní strana (1848)|Národní (staročeské) strany]]. Během [[Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství|revolučního roku 1848]] jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec [[Kroměřížský sněm|Říšského sněmu]] ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil po obnově ústavnosti v roce 1860 jako hlavní spolupracovník [[František Palacký|Františka Palackého]], kterého později vystřídal na pozici předsedy Staročeskéstaročeské strany. V 60. a 70. letech 19. století zastánce politiky [[pasivní rezistence]] českých politiků ve snaze docílit státoprávních ústupků od vídeňské vlády. Od roku 1879 po obratu v české politice směrem k aktivní provládní politice poslanec vídeňské [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]], později člen [[Panská sněmovna|Panské sněmovny]]. Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic Staročeskéstaročeské strany v důsledku takzvaných [[Punktace|punktací]].
 
== Biografie ==
Česká politická scéna po fiasku fundamentálních článků propadla skepsi a depresi. Rieger se jako pozorovatel zúčastnil na podzim zakládajících schůzí nové [[Strana práva (Předlitavsko)|Strany práva]], kterou mezi německorakouskými konzervativci založil [[Karl Sigmund von Hohenwart]] a která se koncem dekády měla stát jednou z opor budoucí česko-německo-polské konzervativní koalice na Říšské radě. V této chvíli nicméně česká pasivní rezistence trvala. V prvních přímých [[Volby do Říšské rady 1873|volbách do Říšské rady roku 1873]] Rieger získal mandát poslance za městskou kurii, obvod Praha-Nové Město. Z politických důvodů se zase nedostavil do sněmovny, čím byl jeho mandát i přes opakované zvolení v doplňovacích volbách prohlášen za zaniklý.<ref>Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref><ref>''Česká společnost 1848-1918''. 260-263, 296</ref>
 
Pasivní rezistenci ale nadále odmítli moravští Staročešistaročeši, které stále vedl [[Alois Pražák]]. On a několik jeho kolegů po volbách přijali mandáty na Říšské radě. Vstup Moravanů na Říšskou radu pod Pražákovým vedením byl ovšem Staročechystaročechy i Mladočechymladočechy v Čechách ostře kritizován. [[Národní listy]] mluvily o „''citelné, ba osudové ráně''.“ Ještě v roce 1876 F. L. Rieger znovu apeloval na Pražáka, aby moravští Češi z Říšské rady odešli. Pražák ale v soukromém dopise toto odmítl („''Je nynější situace jak vnitřní, tak zevnější skutečně skoro zoufanlivá a bude ještě mnoho bojů a práce zapotřeby, abychom sobě vydobyli postavení slušné. Že na cestě, na které jste Vy již 15 let, nepřijdeme dále, je jasné''.“) Tendence k opuštění pasivního přístupu k uplatňování politické moci ale sílily i v Čechách mezi Mladočechymladočechy. Jasným zastáncem pasivní rezistence nicméně zůstával nejvýznamnější český politický představitel, [[František Palacký]]. V praktické politice ale jeho politiku a názory dlouhodobě prováděli František Ladislav Rieger a tehdy také ještě [[Jan Stanislav Skrejšovský]]. Když Palacký roku 1876 zemřel, utkali se Rieger a Skrejšovský o pozici ve vedení Staročeskéstaročeské strany. Otevřeně konflikt vypukl počátkem roku 1878, oba ho vedli prostřednictvím svých periodik. Skrejšovský se nakonec zapletl do fyzické potyčky s předsedou tiskového družstva, kterého těžce zranil. Byl pak vyobcován z české společnosti. Rieger formálně potvrdil svou pozici předsedy Staročeskéstaročeské strany.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 298-299, 305, 315-317</ref>
 
V roce 1878 byl Rieger na pokraji rezignace. Politika pasivní rezistence nepřinášela politické zisky, Předlitavsko se stabilizovalo a ani politické napětí na Balkánu, které ukončil [[Berlínský kongres]], neznamenalo pro ústavní systém dualistické monarchie žádný velký otřes. Historická šlechta ho sice nadále tlačila k zásadovému postoji ohledně státoprávních nároků koruny české, ale sílící část českých liberálních politiků už požadovala aktivní politiku.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 318-319</ref>
 
=== Český vstup do Říšské rady ===
V roce 1878 Staročešistaročeši i Mladočešimladočeši oznámili utvoření společného klubu s tím, že vstoupí na Český zemský sněm. Tam pak přednesl [[František August Brauner]] formální státoprávní ohrazení, že vstupem na sněm neuznávají ústavní parametry předlitavského vládního systému. Rieger se této schůze neúčastnil. Českým vstupem do aktivní politiky se proměnily i politické aliance. Oslabilo spojenectví s historickou českou šlechtou, která nadále trvala na historických právech koruny české. Zároveň se otevřela možnost zapojení českých liberálů do celostátních politických koalic. Rieger, jehož nacionalismus podle historika Otty Urbana nikdy neměl primitivní nenávistný rozměr, v tuto dobu zvažoval možnost dohody s představiteli německých liberálů (takzvaný ''Staroněmců'' z [[Deutsche Verfassungspartei|Ústavní strany]]). Pro špatné osobní vztahy sice jeho partnerem na německé straně nemohl být [[Eduard Herbst]], ale jednání s ním zahájil [[Adolf Fischhof]], liberální politik z alpských zemí. Výsledkem rozhovorů bylo takzvané [[Emmersdorfské memorandum]]. Nastínila se v nich možná spolupráce německorakouských a českých liberálů a splnění některých českých autonomistických požadavků. Zamýšlená koalice nakonec nebyla uzavřena. Na početní sílu potenciální česko-německé liberální aliance se s podezřením díval císař a nepodařilo se ji dotáhnout do finální podoby. V téže době o potenciál českých hlasů projevil zájem i [[Eduard Taaffe]], tedy naopak představitel konzervativního německorakouského tábora. Ještě v květnu [[Český klub]] (střechová organizace českých poslanců zemského sněmu) odhlasoval, že na Říšskou radu není stále důvod ke vstupu a pro opačný názor z klubu odešli [[Eduard Grégr]] a [[Karel Klaudy]]. Jenže pak se Taaffemu podařilo na svou stranu získat českou historickou šlechtu včetně Clam-Martinice. Ve [[Volby do Říšské rady 1879|volbách do Říšské rady roku 1879]] se pak podařilo výrazně oslabit pozice německorakouských centralistických liberálů a k moci nastoupila [[Vláda Eduarda Taaffeho]]. V září dostali emisaři českých liberálních politiků včetně Riegra pozvání na jednání do Vídně a dohodli se na vládní spolupráci. Pasivní rezistence skončila.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 322-326</ref>
 
Obrat české politiky v roce 1879 směrem k aktivnímu podílu na práci parlamentu znamenal i Riegrův faktický návrat do Říšské rady. Byl do ni zvolen ve [[Volby do Říšské rady 1879|volbách roku 1879]] za městskou kurii v obvodu Praha-Nové Město.<ref>Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref> Na Říšské radě vznikl Český klub zahrnující Staročechystaročechy, Mladočechymladočechy, českou šlechtu a české poslance z Moravy. Předsedou klubu se stal Rieger. S 54 poslanci šlo o jednu z nesilnějších sněmovních frakcí. Moravský předák [[Alois Pražák]] se stal ministrem v Taaffeho vládě (což ovšem Rieger přijal s jistou hořkostí a historik Otto Urban uvádí, že Riegrův dopis chyběl mezi velkým množství gratulací, přičemž Rieger stěží potlačoval osobní zklamání). Ve velkém projevu ve sněmovně se Rieger přihlásil k aktivní, nerevoluční politice. V soukromí mluvil jasně o tom, že „''musíme si jako Poláci zvyknouti politice oportunitářské''.“ Během následujících let česká strana coby součást konzervativní koalice ([[Železný kruh pravice]]) skutečně docílila některých konkrétních úspěchů. Šlo o takzvaná [[Stremayrova jazyková nařízení]], která zaváděla ve vnějším úředním styku češtinu jako plnohodnotný úřední jazyk. V roce 1882 se podařilo prosadit rozdělení [[Univerzita Karlova|pražské univerzity]] na dvě jazykové části, čímž byla dotvořena českojazyčná vzdělávací soustava. [[Zemské volby v Čechách 1883]] pak na zemském sněmu po deseti letech daly sněmu českou federalistickou většinu. Rieger se opětovně snažil docílit změny volebního systému, ale českoněmecká a centralistická blokační menšina to neumožnila. Rieger zároveň musel po celá 80. léta 19. století odrážet kritiku od Mladočechůmladočechů na malé výsledky provládní politiky. S mladočeskými odsudky se například setkaly jeho názory na němčinu, když na stížnosti českých studentů práv na nutnost skládat zkoušku v němčině prohlásil „''dovozuji toho potřebu, aby každý vzdělanec náš byl dokonale mocen jazyka německého''.“ Eduard Grégr Riegra otevřeně kritizoval. Problémy také působil fakt, že Rieger obhajoval vládní spolupráci Čechů i v otázkách, které byly českému liberálnímu voličstvu cizí. Češi na Říšské radě tak například pomohli schválit revizi školského zákona, jež oslabovala liberální pojetí výuky a vracela vliv církvi.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 328-329, 333-334, 359, 366-370</ref>
 
Mandát obhájil ve [[Volby do Říšské rady 1885|volbách roku 1885]] opět za stejný volební okrsek jako v roce 1879.<ref>Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.</ref> V následujících letech ale jeho vliv a vliv Staročeskéstaročeské strany jako takové upadal. Mladočeši se úspěšně profilovali na některých citlivých tématech a byli daleko méně vázáni loajalitou k Taaffeho vládě. Kritizovali například [[Gautschovy ordonance]] z roku 1887, tedy reformu rozmístění středních škol, která neměla apriori protičeský motiv, ale fakticky mohla poškodit úroveň školství v některých českých regionech. V této době [[Národní listy]] v rámci politického boje otiskly Riegrův údajný výrok o tom, že „''Když se nám nepodařilo vymoci svá práva jedním rázem, pasivním odporem, musíme je nyní sbírati po drobtech, a kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem''.“ Takzvaná [[Drobečková aféra]] už byla ze strany Mladočechůmladočechů cíleně mířena proti Riegrovi a zpochybňovala jeho autoritu. Skupina Mladočechůmladočechů opustila Český klub na Říšské radě a začala praktikovat samostatnou politiku. Rieger sám cítil ztrátu vlivu. V listopadu 1887 požádal o audienci u císaře a žádal ho o větší ústupky Čechům tak, aby Mladočešimladočeši nemohli stupňovat svou agitaci. Císař ovšem věc označil za vnitřní záležitost české politiky. [[Zemské volby v Čechách 1889]] sice Staročešistaročeši ještě vyhráli, ale výrazně posílila Mladočeskámladočeská strana.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 328-329, 333-334, 359, 366-370, 386-389</ref><ref name="Kdo byl kdo"/>
 
=== Punktace a ústup ze scény ===
V roce 1890 Rieger patřil mezi hlavní stoupence takzvaných [[Punktace|punktací]], tedy česko-německých usmiřovacích rozhovorů. Upřímně věřil v jejich prospěšnost. Jenže punktační jednání nakonec zkrachovala, respektive jejich podoba a postup zavádění vyvolal ostrou mladočeskou opozici, zatímco čeští Němci je ostentativně oslavovali jako svůj úspěch. Rieger naléhal na Pražáka, ať u Taaffeho intervenuje ohledně jistých výrazných ústupků tak, aby mohl odrazit mladočeský nápor. Zmiňoval možnost alespoň částečného zavedení češtiny coby i vnitřního úředního jazyka. Pražák tlumočil vzkaz Taaffemu, který ale kontroval tím, že Staročešistaročeši si musí sami vyřešit své problémy a vnitřní české úřadování jim nepomůže. Mladočeši razili heslo ''Pryč s punktátory''. Poslanec Jan Vašatý dokonce na zemském sněmu na Riegra zaútočil se slovy „''bídný zrádče''“. Rieger musel čelit otevřeným polemikám od Eduarda Grégra a dalších českých liberálů na Říšské radě i zemském sněmu. Ze staročeského klubu začaly odcházet některé významné politické osobnosti.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 392-400</ref>
 
V této situaci nastoupila Staročeskástaročeská strana do [[Volby do Říšské rady 1891|voleb do Říšské rady roku 1891]]. Zaznamenala drtivou porážku, když získala jen jeden mandát. Samotného předsedu strany Riegra porazil v jeho volebním obvodě Mladočechmladočech [[Alois Pravoslav Trojan]] (mimochodem, o čtyři roky starší než Rieger). Rieger odjel na soukromou cestu do Říma a fakticky vyklidil českou aktivní politickou scénu. Riegrovu pozici v české politice nikdo naplno nezaujal a následné mladočeské období již nemělo takto autoritativní osobu.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 399-400, 410-411</ref>
 
I v následujících letech do politiky nicméně promlouval coby stále respektovaný předseda zmenšené staročeské platformy (reálnou staročeskou politiku ale už prováděli jiní, zejména [[Albín Bráf]]). Odmítal návrhy Taaffeho vlády z roku 1893 na volební reformu a zavedení všeobecného volebního práva. Historik Otto Urban upozorňuje, že [[Tomáš Garrigue Masaryk|Tomáš Masaryk]] se ve svém spise [[Česká otázka]] z roku 1895 o Riegrovi ani jednou nezmínil a Staročeskoustaročeskou stranu označil za reakční negaci původního Palackého programu (později ale Masaryk napsal, že „''před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost''.“<ref name="Kdo byl kdo"/>). Pozice Staročechůstaročechů byla nyní natolik slabá, že Mladočešimladočeši odmítli staročeský návrh podaný výkonným výborem v čele s Riegrem na utvoření společné kandidátní listiny do [[Volby do Říšské rady 1897|voleb do Říšské rady roku 1897]]. V roce 1897 byl Rieger jmenován členem [[Panská sněmovna|Panské sněmovny]] a povýšen do šlechtického stavu. V Panské sněmovně se příležitostně vyjadřoval k aktuálním ústavním otázkám státu.<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 425, 443, 456, 479, 506, 684</ref>
 
Oslav jeho 80. narozenin v roce 1898 se zúčastnila široká škála českých veřejných činitelů, včetně bývalých politických odpůrců.<ref name="Kdo byl kdo"/> Den po jeho smrti v březnu 1903 mu [[Národní listy]] věnovaly obsáhlý, několikastránkový materiál a v úvodníku o něm napsaly: „''V okamžicích, jako jest nynější, bezděčně ustupují stranou a do pozadí vzpomínky na potyčky a zápasy různících se politických názorů''.“<ref>{{Citace periodika