Pro renesanční naturalismus je příznačný obecný, celkový dojem věrnosti skutečné podobě. Tohoto účinku se dosahuje zachycením světla, struktury, barvy a odstínů v celé její různorodosti, ale s naprostou důsledností.
Naturalismus skýtal renesančním umělcům přiležitostpříležitost znovu znázornit, co je umění, a zvýšit jeho kulturní význam. Vyvinutí prostorové perspektivy Leonardem Da Vinci bylo například pokusem dosáhnout přesvědčivě naturalističtějšího stylu malování, v němž byla striktní pravidla kompozice, jako lineární perspektiva, méně zřetelná oku toho, kdo se na obraz díval. Nejlepší renesanční umělci se snažili aplikovat perspektivu nenápadně a záhy začali kritizovat umělce, u nichž bylo užití perspektivy příliš zřetelné, takže se naše vnímání uměleckého díla narušilo tím, že pozornost upoutal jeden aspekt jeho kompozice.
Rozhodující pro rozvoj naturalismu byly další dva příspěvky. Jan van Eyck docítildocílil pozoruhodné úrovně naturalistických detailů v zobrazování světla a struktury, čímž se proslavil po celé Evropě. Umělci působící v Benátkách kladli větší důraz na barvu na atmosféru díla než na linii a formu, čemuž naopak dávali přednost florentští umělci. K benátským koloristům, jak se jim někdy říká, patří Belliny, Tintoretto, Veronese, Giorgione a Tizian. Giorgionemu se přičítá zásluha za zavedení krajiny s atmosférou jakožto prostředku k ztvárnění lidských nálad a pocitů. Naturalismus vedl v následujících letech k rozvoji malování krajinek a zátiší, jež byly za renesance dosud vzácné.
