[[Soubor:Vatutin.jpg|right|thumb|300px|Nikolaj Fjodorovič Vatutin, velitel Prvního ukrajinského frontu, leden 1944]]
'''Nikolaj Fjodorovič Vatutin''' ([[16. prosinec|16. prosince]] [[1901]], Čepuchino ve [[Voroněžká gubernie|Voroněžské gubernii]] – [[14. duben|14. dubna]] [[1944]]) byl sovětský důstojník, od roku [[1943]] v hodnosti [[Armádní generál|armádního generála]]. Roku [[1965]] posmrtně vyznamenán titulem [[Hrdina Sovětského svazu]]. Během [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]] byl náčelníkem štábu [[Severozápadní front|Severozápadního frontu]], zástupce náčelníka generálního štábu, od roku [[1942]] velícívelel vojskům [[Voroněžský front|Voronežského]], [[Jihozápadní front|Jihozápadního]] a [[První ukrajinský front|1. ukrajinského frontu]]. Vyznamenal se jako velitel na mnohých bojištích, zejména u [[Bitva u Stalingradu|Stalingradu]] a [[Bitva v Kurském oblouku|Kursku]], nebo později při dobývaní [[Ukrajina|Ukrajiny]]. Zahynul během přepadu zorganizovaném [[Ukrajinská povstalecká armáda|Ukrajinskou povstaleckou armádou]].
Nikolaj Fjodorovič Vatutin jeJe považován za jednoho z nejlepších velících generálů[[generál]]ů [[Rudá armáda|Rudé armády]] v době celé [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]]. Narodil se ve vesničce Čepuchino ve [[Voroněž|Voroněžské gubernii]] v chudé venkovské rodině jako jedno ze čtyř dětí. Absolvoval čtyřletou obchodní školu. V roce [[1920]] se stal vojákem 11. záložního střeleckého pluku [[Rudá armáda|Rudé armády]]. Účastnil se bojů proti [[Nestor Machno|Nestoru Machnovi]] a války s [[Polsko|Polskem]]. V roce [[1922]] absolvoval velitelskou školu v [[Poltava|Poltavě]]. Od roku [[1921]] byl členem [[Komunistická strana Sovětského svazu|komunistické strany SSSR]]. Stal se velitelem roty, později i praporu. V květnu [[1926]] přijat na [[Frunze]]ho akademii generálního štábu Rudé armády. Absolvoval ji s vynikajícím prospěchem a hodnocením. Od roku [[1929]] působil v řadě štábních funkcí. Od roku [[1934]] následovalo další postgraduální studium na [[Frunzeho akademie|Frunzeho akademii]]. V roce [[1939]] se zúčastnil operací ve východním [[Polsko|Polsku]]. Stejného roku byl povýšen na [[generálporučík]]a a pověřen funkcí velitele operačního oddělení Rudé armády. V roce [[1940]] byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu Rudé armády. V roce [[1941]] byl vyznamenán [[Leninův řád|Leninovým řádem]].
Po napadení [[Sovětský svaz|SSSR]] [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]] působil na řadě bojišť často jako muž poslední naděje a to velmi úspěšně. Setrvával přitom ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu, zřejmě s vyhlídkami na post budoucího náčelníka. V červenci [[1942]] odešel na vlastní žádost do funkce [[velitel]]e [[Voroněžský front|Voroněžského frontu]]. V listopadu [[1942]] vedl jako velitel [[Jihozápadní front|Jihozápadního frontu]] hlavní protiúder [[Bitva u Stalingradu|u Stalingradu]] vedoucí k obklíčení [[Friedrich Paulus|Paulusovy]] 6. německé armády. Na jaře [[1943]] obsadil Donbaskou[[Donbas]]kou oblast. Při pokusu o dosažení [[Dněpr]]u utrpěl jedinou vážnou porážku své kariéry při Mannsteinově bočním úderu, nicméně stabilizoval frontu v jižní části Kurského oblouku. V [[Bitva u Kurska|Bitvě u Kurska]] úspěšně odrazil německou ofenzívu proti jižnímu úseku fronty a počátkem srpna přešel do protiútoku. Po vyčerpávajících bojích v srpnu-září [[1943]] se rozhodující měrou podílel na vyčištění východní [[Ukrajina|Ukrajiny]] od německých oddílů a vytvořil dněperská předmostí na západním břehu řeky. Z Ljutěžského předmostí pak [[6. listopad]]u [[1943]] (už v hodnosti armádního generála a velitele Prvního ukrajinského frontu) osvobodil [[Kyjev]]. V prosinci [[1943]] a lednu [[1944]] provedl své dvě poslední úspěšné operace-žitomirskou a rovenskou a současně se podílel s [[Ivan Stěpanovič Koněv|I. S. Koněvem]] na úspěšné obkličovací [[Korsuň-ševčenkovská operace|korsuň-ševčenkovské operaci]].
Při inspekční cestě byl [[29. únor]]a [[1944]] postřelen ze zálohy vojáky [[Organizace ukrajinských nacionalistů|Ukrajinské povstalecké armády]] a zemřel na [[sepse|sepsi]] [[15. duben|15. dubna]] [[1944]]. Jeho poslední naplánovanou operaci, která skončila faktickým „vyčištěním“ [[Ukrajina|Ukrajiny]] provedl maršál SSSR [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukov]]. Byl respektován svými podřízenými stejně jako německou generalitou, která uznale hodnotila jeho agresivitu a originalitu způsobu vedení boje. V [[Sovětský svaz|SSSR]] dlouho byl nezaslouženě poněkud podceňován. BylŠlo too jedenjednoho z mála sovětských důstojníků, kteří unikli [[stalin]]ským represím 30. let.
