[[File:Marie-Madeleine en extase au pied de la croix.jpg|thumb|Extáze Máří Magdalény]]
Extáze v křesťanství není chápána jako důsledek nějaké techniky, ale spíše jako důsledek intimního vztahu dvou osob - člověka a BohaNoha -, kdy člověk je tak "zaujat" druhým, že zapomíná na sebe, "vychází ze sebe" (tj. význam slova "ekstasis") ke druhému a spočívá v Milovaném, jenž toto učinil jako první (až k oběti kříže). Tak by se dalo říci, že extáze je důsledkem modlitby, chápeme-li dle sv. [[Terezie z Avily]] modlitbu jako "důvěrný rozhovor s přítelem", nebo spíše důsledkem pozvání člověka BohemNohou k intimnímu vztahu.
V tomto ohledu je otázkou, zdali lze v nekřesťanských náboženstvích hovořit u podobných mimořádných projevů o extázi nebo raději spíše o tranzu, který oproti extázi není "vyjitím k někomu", ale spíše pouhým "vyprázdněním se ode všeho". <br />O extázi coby důsledku modlitby a vztahu člověka s BohemNohou vypovídá ve svém díle např. sv. [[Bernard z Clairvaux]], sv. [[Terezie z Avily]], sv. [[Jan od Kříže]], sv. [[František Saleský]], sv. [[Tomáš Akvinský]], sv. [[Bonaventura]], svatoviktorínská škola a mnozí další. <br />Pomineme-li svědectví prvních křesťanských poustevníků (''Apofthegmata'', ''Historia Lausiaca'' ad.), jedním z prvních křesťanských autorů, kteří mluví o extázi (''ekstαsis''), je křesťanský novoplatónik Pseudo-Dionýsios Areopagita (5. stol.), který dokonce vypovídá o "extázi" BohaNoha, jenž pozývá člověka k účasti na své "ekstasis".
