Zdeněk Sklenář
Zdeněk Sklenář (15. dubna 1910 Leština (okres Šumperk)[1] – 19. dubna 1986 Praha[2]) byl český malíř, grafik a ilustrátor.
| Prof. Zdeněk Sklenář | |
|---|---|
 Karel Kuklík, portrét Zdeňka Sklenáře, 60. léta | |
| Narození | 15. dubna 1910 Leština  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 19. dubna 1986 (ve věku 76 let) Praha  Československo |
| Povolání | pedagog, malíř, učitel, ilustrátor, grafik, typograf, výtvarník a vysokoškolský učitel |
| Ocenění | zasloužilý umělec (1973) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Byl nejstarší ze tří synů učitele Jana Sklenáře a jeho manželky Boženy, rozené Hájkové. Leština, kde se narodil, byla prvním učitelským místem jeho otce. Středoškolská studia začal Zdeněk Sklenář na gymnáziu v Zábřehu, po roce přestoupil pro neshody s učitelem kreslení na reálku v Šumperku; tu v roce 1929 úspěšně ukončil.[1]
Po maturitě studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Arnošta Hofbauera. Studium, které přerušil v letech 1935–1937 pro nástup na vojenskou základní službu, dokončil u prof. Zdeňka Kratochvíla roku 1939 s vyznamenáním.[3]
Po ukončení studií si otevřel první ateliér v Ostrovní ulici, v té době žil z podpory svého otce. Jeho ilustrace k románu Bubu z Monparnassu nakladatel Antonín Dědourek nevydal. V roce 1940 přemístil svůj ateliér na Smetanovo nábřeží.
Roku 1943 byl totálně nasazen. V roce 1944 zařadilo protektorátní ministerstvo vnitra Zdeňka Sklenáře, spolu s mnoha dalšími[pozn. 1], na seznam českého tzv. zvrhlého umění (Entartete Art) ve skupině zvrhlí malíři – hlavní pracovní činnost.[4]
Po druhé světové válce byl asistentem na UMPRUM, z této školy byl 1. února 1950 propuštěn spolu s Františkem Tichým, se kterým se zastal Emila Filly a jeho surrealistického smýšlení.
Tříměsíční pobyt v Číně (1955, hlavní grafik putovní výstavy o československé kultuře) ovlivnil významně jeho další tvorbu.
Na UMPRUM se vrátil v roce 1968, nejprve jako asistent, téhož roku zde byl jmenován profesorem.[5] Poté, co zemřel Jiří Trnka a do důchdu odešel Karel Svolinský, stal se na této škole vedoucím jejich sloučených ateliérů (ateliér ilustrace a užité grafiky). Pedagogickou činnost ukončil osm let po svém návratu na školu.
V roce 1980, ovlivněn taoistickými mistry, přestal malovat a šest let se věnoval psaní pamětí.[6] Za svého učitele pokory považoval čínského filozofa Lao-c’.[7]
Rodinný život editovat
Na Silvestra 1943 se Zdeněk Sklenář seznámil v Praze se svou budoucí manželkou Miloslavou, se kterou se po půl roce oženil. Manželé Sklenářovi spolu prožili přes 40 let.[8] Synovec Zdeněk Sklenář mladší vede uměleckou galerii.
Přátelé Zdeňka Sklenáře editovat
Na řadu svých přátel, mezi které patřili zejména významní výtvarní umělci dané doby, vzpomínal Zdeněk Sklenář ve své memoárové knize. Mezi nejbližší patřili zejména jeho spolužáci z Umělecko–průmyslové školy Jiří Trnka a Vojmír Vokolek. Dalšími osobnostmi, se kterými se během studia spřátelil, byli např. Antonín Strnadel či dnes méně známý František Ketzek (1906–1978)[1].
Členství ve výtvarných spolcích editovat
V letech 1935–1938 byl členem Skupiny surrealistů v ČSR.[pozn. 2]
Od roku 1943 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Dílo editovat
Jako grafik byl ovlivněn Janem Zrzavým a Amedeo Modiglianim, později zejména surrealismem, na jeho tvorbu měla velký vliv jeho cesta do Číny v roce 1955 a seznámení s čínskou kaligrafií. Písmo se pak často objevuje v jeho grafikách. Inspirovalo ho též dílo Giuseppe Arcimbolda, se kterým se seznámil v letech 1957 a 1958 ve Vídni a k jehož znovuobjevení významně přispěl. Podle slov historika umění a umělcova přítele Josefa Sůvy tvořil jednotlivá díla dlouho, k některým se vracel i po letech, aby je dokončil. Jeho dílo je kvalitativně vyrovnané proto, že nikdy nepustil z ruky slabší obraz. Byl vynikající kreslíř a snad nejlépe z našich umělců uměl zacházet s barvou.[7]
Sklenář významně ovlivnil celou generaci svých žáků, k nimž patřili například Ladislav Kuklík, Karel Demel nebo Eva Hašková.
Knižní ilustrace a obálky editovat
Po 2. světové válce a v 50. letech 20. století byl autorem obálek a grafické úpravy publikací (např. Michail Zoščenko: Navrácené mládí; Praha, vydavatelství Cíl, 1946[9])
Mezi nejvýznamnější ilustrace Zdeňka Sklenáře patří:
- Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních (Třebechovice pod Orebem, Ant. Dědourek, 1942)
- Zpěvy staré Číny (překlad B. Mathesius, Praha, Odeon, 1967; Československý spisovatel, 1988; Argo, 2017)
- Pocta Arcimboldovi (5 litografií na ručním papíru, 300 číslovaných výtisků; Mladá fronta, Praha, 1969)
- Příběhy Odysseovy (Praha, Albatros, 1969)
- Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti (Praha, Albatros, 1969, 1986)
- Opičí král: jak slavný český malíř a Opičí král společně porazili všechny démony (autor Zdeněk Sklenář; Praha, Kancelář generálního komisaře účasti České republiky na Všeobecné světové výstavě Expo, 2010)
- Wu Čcheng-en: Opičí král (upravil Jan Jiráň; Praha, Albatros/Galerie Zdeněk Sklenář, 2016
Knižní obálky (výběr):
- Olga Barényi Píseň lásky (Praha, Českomoravský Kompas, 1942)
- Olga Barényi (Praha, Českomoravský Kompas, 1943)
Obrazy editovat
Vedle množství ilustrací, knižních obálek atd. vytvořil například obrazy:[5]
- Baletka, 1935
- Herečka, 1939
- Ladožské jezero, 1942
- Akt, 1943
- Park v noci, 1943
- Válka, 1943
- Někde na Žluté řece, 1955–56
- Čínské hory, 1956
- Římské versálky, 1958
- Archaický čínský znak, 1960
Divadlo editovat
- Bratři Mrštíkové: Maryša (návrh scény a kostýmů, Národní divadlo 1943)[10][pozn. 3]
- Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán (Národní divadlo, 1944)[11]
Poštovní známky editovat
Zdeněk Sklenář byl autorem osmi emisí československých poštovních známek včetně obálek prvního dne.[12]
Paměti editovat
Paměti Zdeňka Sklenáře vyšly pod titulem Vzpomínání (2010, Galerie Zdeněk Sklenář, doslov Jiří Šetlík, ISBN 978-80-904315-9-1)
Výstavy (výběr) editovat
- 1940 – Divadlo D 40 – první výstava Zdeňka Slenáře, vystaveny byly ilustrace k nevydané povídce Charlese Louise Philippa Bubu z Montparnassu[13]
- 1940 – Mansarda Melantricha – první veřejná prezentace obrazu Zdeňka Sklenáře (Nábřeží k ránu), spolu s dalšími mladými umělci[14]
- 1946 – Topičův salon[15]
- 2009 – Zdeněk Sklenář – Zpěvy staré Číny (Praha, 2009)[16]
- 2010 – Deset tisíc věcí – deset tisíc let (vystava maleb ke stému výročí narození, Praha, galerie U Zvonu)[6]
- 2017 – Zdeněk Sklenář – Staré řecké báje a pověsti (Litomyšl)[17]
Ocenění (výběr) editovat
- 1967 – výroční cena nakladatelství Odeon za ilustrace ke Zpěvům staré Číny[18]
- 1973 – Zasloužilý umělec
Zajímavost editovat
Když Václav Havel po zvolení presidentem republiky nechal upravit svou kancelář na Pražském hradě a v Lánech obrazy českých autorů, blízkých jeho cítění, bylo mezi nimi i dílo Zdeňka Sklenáře.[7]
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ Na seznamu byli ze známějších umělců např. František Hudeček, František Ketzek, Quido R. Kocian, Miroslav Kouřil, Kamil Lhoták, František Muzika, Arnošt Paderlík, Zdenek Seydl, František Tröster, Václav Špála, Adolf Zábranský, Jan Zrzavý
- ↑ Zakladatel Skupiny, Vítězslav Nezval, ji 11. března 1938 rozpustil.
- ↑ Scéna shořela při náletu na Prahu v únoru 1945
Reference editovat
- ↑ a b c SKLENÁŘ, Zdeněk. Vzpomínání. Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2010 (dotisk 2015). ISBN 978-80-904315-9-1.
- ↑ Světem kultury. S. 2. Rudé právo [online]. 1986-04-24. S. 2. Dostupné online.
- ↑ TOMEŠ, Jan. Zdeněk Sklenář. S. 315–320. Výtvarné umění (dostupné online v NK ČR) [online]. Čís. 7/1960, s. 315–320. Dostupné online.
- ↑ PECH, Milan. Výtvarná kultura Protektorátu Čechy a Morava. Praha, 2012. Dizertační práce. Univerzita Karlova, FF. Vedoucí práce Petr Wittlich. s. 89. Dostupné online.
- ↑ a b KDO je KDO, heslo Sklenář, Zdeněk. libri.cz [online]. [cit. 2016-07-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-04.
- ↑ a b SEDLÁČKOVÁ, Barbora. Zdeněk Sklenář: čínská malba v českém provedení. Radio Wawe [online]. 2010-03-25. Dostupné online.
- ↑ a b c SŮVA, Josef. Můj přítel Zdeněk Sklenář (přednáška Zdeněk Sklenář, Arcimboldo a Čína). Lanškroun: [s.n.], 2016-05-26. Autorizovaný text v majetku Galerie Sklenář.
- ↑ NYKLOVÁ, Milena. Začátek a konec (rozhovor s Miloslavou Sklenářovou). S. 12–13. Naše rodina [online]. 1991-06-26. S. 12–13. Dostupné po registraci. Dostupné online.
- ↑ ZOŠČENKO, Vladimír. Navrácené mládí (dostupné online v NK ČR). Praha: Cíl, 1946. Dostupné online.
- ↑ Maryša (1943-1945) [online]. Národní divadlo [cit. 2022-07-25]. Dostupné online.
- ↑ Rozbitý džbán (1944) [online]. Národní divadlo [cit. 2022-07-25]. Dostupné online.
- ↑ FISCHER, Rudolf. ZDENĚK SKLENÁŘ a poštovní známka (k úmrtí před 20 lety). Zpravodaj [online]. Infofila. Čís. 4/2006. Dostupné online.
- ↑ Zdeněk Sklenář [online]. Archiv Národního divadla [cit. 2022-07-25]. Dostupné online.
- ↑ Měsíční přehled výstav. S. 4. Salon (dostupné online v NK ČR) [online]. 1940-06-15. S. 4. Dostupné online.
- ↑ Výstavy dvou Moravanů v Praze. S. 3. Slovo národa (dostupné online v NK ČR) [online]. 1946-04-06. S. 3. Dostupné online.
- ↑ Zdeněk Sklenář – Zpěvy staré Číny [online]. Galerie Zdeněk Sklenář, 2009 [cit. 2022-07-25]. Dostupné online.
- ↑ Zdeněk Sklenář – Staré řecké báje a pověsti [online]. Galerie Zdeněk Sklenář, 2017 [cit. 2022-07-25]. Dostupné online.
- ↑ Vyznamenání umělcům. S. 1. Rudé právo [online]. 1967-12-15. S. 1. Dostupné online.
Literatura editovat
- Zdeněk Sklenář, Vzpomínání. Praha: Galerie Z. Sklenář 2010
- František Šmejkal, Zdeněk Sklenář, s. 192–197, Praha: Odeon 1984
- TOMEŠ, Jan. Zdeněk Sklenář. S. 315–320. Výtvarné umění (dostupné online v NK ČR) [online]. Čís. 7/1960, s. 315–320. Dostupné online.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zdeněk Sklenář na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdeněk Sklenář
- KDO je KDO, heslo Sklenář, Zdeněk Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine.
- Zdeněk Sklenář v informačním systému abART
- Zdeněk Sklenář (reprodukce děl) [online]. Praha: Artlist-Centrum pro současné umění [cit. 2022-07-27]. Dostupné online.
