Wanda (kněžna)
Wanda (psáno i Wąda, v české literatuře též Vanda)[1] byla polská legendární vládkyně. Podle nejznámější verze odmítla Wanda, dcera knížete Kraka a polské kněžny, vstoupit do manželství s německým knížetem, neboť složila slib cudnosti. Uražený kníže vpadl se svými vojsky do polské země. Armádě pod Wandiným velením se podařilo útok odrazit. Wanda se však rozhodla spáchat sebevraždu a vrhla se do vln řeky Visly, aby odvrátila budoucí napadení (podle jiné verze to byla oběť za získané vítězství).
| Wanda | |
|---|---|
 | |
| Úmrtí | Krakov |
| Místo pohřbení | Wandina mohyla |
| Povolání | panovnice |
| Rodiče | Krak |
| Příbuzní | Krak II. (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Středověká pověst editovat
Postavu Wandy si nejpravděpodobněji vymyslel polský kronikář a krakovský biskup Wincenty Kadłubek (1150-1223).[2] Podle Kadłubka vládla Wanda v Polsku po sesazení Krakova syna, který se dopustil bratrovraždy; po dočasném bezvládí ji měla panováním pověřit obec (kmeti, velmoži, sedláci), neboť byla poslední potomek Krakova rodu.[3] Byla napadena jakýmsi "tyranem lemanským" (tj. německým), postavila se do čela vojsk a donutila nepřítele k návratu. Vojevůdce Lemanců pěje chvalozpěv na Wandu a páchá sebevraždu.[4] Královna poté vládla dlouho a šťastně, zůstavši do smrti pannou. Kadłubek dodává:
Od ní má pocházet název řeky Vandalus, protože ji učinila středem svého království; a odtud se všichni, kdo podléhali její vládě, nazývali Vandalové.
V tomto nejstarším podání ještě není žádná zmínka u utopení se Wandy ve Visle. Ta se objevuje nejprve v pozdější Kronice velkopolské, a to jako "odpověď" na oběť Němců; kronika tímto způsobem odůvodňuje název řeky Visly "Vandal", doložený již u Kadłubka.[5] Obecně známá verze pověsti však pochází z análů historika Jana Długosze (1415-1480), který rovněž jako první dává německému nájezdníku jméno Rytygier (tj. Rüdiger).[6]
V pozdních polských i jiných kronikách (Długosz a Georgius Aelurius[7]) se někdy uvádějí Vandiny dvě sestry. Jednou z nich měla být zakladatelka Prahy Libuše a druhou Waleska, považovaná za zakladatelku Kladska.[8]
Wanda v novodobé kultuře editovat
Motiv Wandy býval často využíván k politickým aktualizacím, například jako doklad toho, že Polsku může vládnout žena (Hedvika z Anjou, Anna Jagellonská), nebo v protiněmecké propagandě (Wanda leží v naší zemi, neboť nechtěla Němce).
Pověst o Wandě je tématem řady polských literárních děl, zvláště z doby válek o samostatnost. O Wandě psal mj. Johann Wolfgang von Goethe, drama nazvané Wanda napsal roku 1810 německý básník Zacharias Werner (1768-1823). Z výtvarných zobrazení Wandy je nejznámější obraz Maksymiliana Piotrowského Smrt Wandy z krakovské tržnice "Sukiennice" nebo cyklus "Dzieje Wandy" Michała Stachiewicza z cisterciáckého kláštera v Mogile u Krakova. Ten inspiroval Cypriana Kamila Norwida (1821-1883) k sepsání dramatu "Wanda" (1850). Rovněž chorvatský dramatik Matija Ban (1818–1903) učinil Wandu hlavní hrdinkou historické hry Vanda (1868).
Za hrob Wandy je považován Wandin vrch (Kopiec Wandy) poblíž Krakova, nacházející se nyní na území Nowé Huty, nedaleko vjezdu do kombinátu. Po Wandě je nazván i tamější nákupní dům, sídliště, sportovní stadión a most. Den jejích jmenin (23. červen) je současně dnem, kdy byla započata výstavba Nowé Huty (1949). Na vrcholu Wandina vrchu se od roku 1890 nachází pomník s Wandiným jménem a sochou orlice hledící na západ, který navrhl malíř Jan Matejko (1838-1893).
Wanda v české kultuře editovat
Wandu (Vandu) zmiňuje Jan Kollár ve Slávy dceři spolu s Kazi, Libuší a Tetou jako jednu z pohanských služebnic slovanských křesťanských světic.[9]
Antonín Dvořák napsal na téma pověsti o Wandě svou pátou operu (Vanda, 1875).
Odkazy editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wanda na Wikimedia Commons
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wanda (legendarna księżniczka) na polské Wikipedii.
- ↑ Kronika velkopolská odvozuje jméno Wandy od slova "wędka" (udice): "Wąda nomine, que latine hamus nominatur"; viz Boguphali Chronicon Poloniae, ed. A. Maciejowski, [in:] Monumenta Poloniae Historica, t. II, Lwów 1872, s. 473.
- ↑ K. Kumaniecki, Podanie o Wandzie w świetle źródeł starożytnych, Pamiętnik Literacki 22 - 23 (1925 - 1926); ukazuje zdroje tohoto podání různých staro- a středověkých literárních pramenech; K. Römer, Podanie o Kraku i Wandzie, Biblioteka Warszawska 1876; názor na původ ze slovanské mytologie nebo z etymologie slova "voda" - "Vanda".
- ↑ Mistrz Wincenty Kadłubek, Kronika Polska, překlad B. Kürbis, Wrocław 2003, s. 16.
- ↑ Poté v kronice následuje výrok pocházející z Ovidiových Proměn - "Życie zaś gniewne między cienie uchodzi ze skargą" (M. Wincenty..., op. cit., s. 17, uw. 44.) - což je vykládáno jako doklad antického původu pověsti (K. Kumaniecki, op. cit.). Na základě německé účasti a chvalozpěvu (pravděpodobně pohanského zaříkání) a s ním spojenou sebevraždou vyjádřil G. Labuda (Studia nad początkami państwa polskiego, t. II, Poznań 1988) názor o skandinávském původu tohoto podání.
- ↑ Boguphali Chronicon Poloniae..., s. 474.
- ↑ J. Banaszkiewicz, Rüdgier von Bechelaren, którego nie chciała Wanda. Przyczynek do kontaktu niemieckiej Heldenepik z polskimi dziejami bajecznymi, Przegląd Historyczny, 75 (1984).
- ↑ Glaciographia, Lipsko 1625.
- ↑ Tato varianta vykazuje podobnost s pověstí z Kosmovy kroniky české, kde vystupuje Krok se třemi dcerami Kazi, Tetou a Libuší.
- ↑ KOLLÁR, Jan. Slávy dcera, s. 305 [online]. J. Otto, 1903 [cit. 2020-07-31]. Dostupné online.
