Wikipedie

Veronika Žilková

česká herečka a dabérka

Veronika Žilková (* 16. října 1961 Praha) je česká herečka, dcera českého hudebníka a hudebního pedagoga profesora Václava Žilky, držitelka ocenění Český lev za vedlejší roli v českém filmu Zapomenuté světlo z roku 1996.

MgA. Veronika Žilková
Veronika Žilková (Praha, 2015)
Veronika Žilková (Praha, 2015)
Rodné jménoVeronika Žilková
Narození16. října 1961 (62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materAMU v Praze
ChoťJiří Hanych (1984–1988)
Marek Navrátil (1988–2005)
Martin Stropnický (2008–2023)
DětiAgáta Hanychová
Vincent Navrátil
Cyril Navrátil
Kordula Stropnická
Melichar Stropnický
RodičeVáclav Žilka
Olga Žilková (roz. Chutná)
PříbuzníJarmila Svobodová a Štěpán Žilka (sourozenci)
Český lev
Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
1996 – Zapomenuté světlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis editovat

Pochází z umělecké rodiny. Její otec byl hudební pedagog a flétnista Václav Žilka (1924–2007) a matka byla Olga Žilková, rozená Chutná (1924–2022) . Má bratra Štěpána a sestru Jarmilu.

Již od dětství byla členkou souboru Chorea Bohemica a hrála na zobcovou flétnu. Po maturitě na Gymnáziu Na Zatlance studovala jeden semestr psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Chtěla se věnovat lidovému tanci, ale nakonec zvolila studium herectví na DAMU. Od druhého ročníku hrála v pražském Činoherním klubu.[1] Po absolutoriu působila v Městských divadlech pražských, Činoherním klubu, Divadle na Vinohradech,[2] Divadle Palace, Švandově divadle, Divadle Bez zábradlí, Městském divadle Mladá Boleslav, Divadle Na Fidlovačce, Národním divadle, Hudebním divadle Karlín a Divadle Viola.[3]

Před filmovou kameru se Žilková poprvé dostala v osmnácti letech se souborem Chorea Bohemica ve filmu Dívka s mušlí (1980). Ještě jako studentka herectví si zahrála po boku Jana Čenského hlavní roli v komedii Když rozvod, tak rozvod (1983), dceru hlavního hrdiny Evu v tragikomedii Samorost (1983), dceru J. A. Komenského v Putování Jana Amose (1983) a dceru Leoše Janáčka v životopisném snímku Lev s bílou hřívou (1986). Osudovou lásku Karla Hynka Máchy Lori ztvárnila v životopisném snímku Mág (1987). Do povědomí širší veřejnosti vstoupila rolí vychovatelky Jany v televizním seriálu My všichni školou povinní (1984) a poté využívala četných nabídek z televize, zejména v pohádkách, inscenacích a seriálech (např. Druhý dech 1988).[1]

Také po roce 1989 dostávala Žilková kvalitnější nabídky v televizních inscenacích, seriálech a pohádkách, za zmínku stojí např. její role vězeňské dozorkyně v seriálu Přítelkyně z domu smutku z roku 1992. V polovině 90. let se jí však dostalo velké a umělecky hodnotné šance ve filmu. Za roli umírající Marjánky v melodramatu Zapomenuté světlo (1996) získala prestižní ocenění Český lev. V roce 2000 byla na tuto cenu nominována znovu za hlavní ženskou roli ve filmu Otesánek. V té době se stále objevovala v televizi a její vrcholná popularita přišla s hlavními rolemi v seriálech To jsem z toho jelen (2000) a Šípková Růženka (2001).[1]

Českým televizním divákům je Žilková známa také ze svého účinkování v satiricko-humoristickém pořadu TV Nova Tele Tele (2000-2007), kde vystupovala společně s Richardem Genzerem, Michalem Suchánkem a Josefem Cardou. Tento projekt byl po celou dobu svého několikaletého vysílání velmi kontroverzní. Měl mnoho nadšených příznivců, ale také nesmlouvavých odpůrců. Přestože měl nevyváženou kvalitu, získal si pozornost diváků a dokonce vyhrál v divácké anketě televize Nova v kategorii Pořad roku. Žilková v něm zastupovala ženský prvek a také se na pořadu podílela jako scenáristka. Herečka měla i svůj vlastní pořad na televizi Prima s názvem Pustit žilou (2008), který však nedosáhl takového úspěchu jako Tele Tele.[1]

V pozdějších letech se začala věnovat více divadlu, nicméně si stále udržovala pozornost svými rolemi v televizních seriálech na veřejnoprávních i soukromých stanicích, např. Soukromé pasti (2008) a Vyprávěj (2009). Po působení na několika různých divadelních scénách našla trvalé angažmá v Činoherním klubu, kde hrála v představeních Třetí zvonění, Sex noci svatojánské (1993) nebo Letní byt (1999–2002). Česká televize také pořídila záznam hry Deskový statek (2001–2008). Kromě toho Žilková hostovala i na dalších pražských divadelních scénách, například v muzikálu Ginger a Fred v Divadle Broadway (2006).[1]

Jednou z jejích významných divadelních rolí byla postava Adiny Mandlové ve hře Adina, kterou v letech 2007–2009 uvedlo Vinohradské divadlo. Představení získalo značnou pozornost médií, což bylo částečně způsobeno i hereččiným komplikovaným osobním životem. Zajímavé možnosti představovala také role v divadelní adaptaci slavného italského filmu Silnice (2007–2009) v Klicperově divadle v Hradci Králové nebo v konverzační veselohře Kachna na pomerančích (2006–2012) v pražském Divadle Palace.[1]  

Vztahy v rodině editovat

Žilková byla v letech 1984–1988 vdaná za Jiřího Hanycha, druhým manželem byl Marek Navrátil (1988–2005). V roce 2008 se potřetí provdala za Martina Stropnického, herce a režiséra Vinohradského divadla. Pár v roce 2022 oznámil rozchod, rozvod byl formálně dokončen v červnu 2023.[4]

Veronika Žilková

  • Jiří Hanych (* 1958) – manželé v letech 1984 až 1988
  • Marek Navrátil – manželé v letech 1988 až 2005
  • Martin Stropnický (* 1956) – manželé v letech 2008 až 2023
    • Kordula Stropnická (* 2005)
    • Melichar Stropnický (14. 5. 2007 – 27. 11. 2007)
  • nevlastní (osvojené) děti:
    • Markéta a Jan Herclíkovi

Politika editovat

V komunálních volbách v roce 2014 kandidovala jako členka hnutí ANO 2011 do Zastupitelstva městské části Praha-Suchdol a byla zvolena.[5] Ve volbách v roce 2018 již nekandidovala.[6]

Když se jí novináři v červnu 2019 ptali, zda stále podporuje hnutí ANO 2011, odmítla odpovědět. Respektive poskytla následující vyjádření: „Nemohu vám odpovědět, neboť to mám v předpisech. Jsem manželka státního úředníka vyslaného do zahraničí. Podmínkou diplomacie je být apolitická.“[7]

Filmografie, výběr editovat

Film editovat

Televize editovat

Dabing editovat

Režie českého znění editovat

Rozhlas editovat

Divadlo editovat

Vybrané divadelní role editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f Veronika Žilková. csfd.cz [online]. [cit. 2023-09-15]. Dostupné online. 
  2. ↑ Veronika Žilková - Divadlo na Vinohradech. www.divadlonavinohradech.com [online]. [cit. 2023-09-15]. Dostupné online. 
  3. ↑ Veronika Žilková | i-divadlo.cz. www.i-divadlo.cz [online]. [cit. 2023-09-15]. Dostupné online. 
  4. ↑ Rozhodl se investovat do nové rodiny, říká o exmanželovi konečně rozvedená Žilková. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2023-06-09 [cit. 2023-06-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ Hlasy pro kandidáty: Kandidátní listina ANO 2011: Volby do zastupitelstev obcí 10.10. - 11.10.2014. www.volby.cz [online]. Český statistický úřad [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  6. ↑ Jmenné seznamy. www.volby.cz [online]. Český statistický úřad [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  7. ↑ DRAGOUN, Radek. Osobnosti proti Babišovi. Opustili ho i mnozí z těch, které ANO vydává za příznivce. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2019-06-20 [cit. 2019-06-20]. Dostupné online. 
  8. ↑ Inscenace: Pohádka mého života. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  9. ↑ Inscenace: Hrnečku, vař!. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  10. ↑ Inscenace: Ze života hmyzu. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ Inscenace: Obchod s chlebem. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  12. ↑ Inscenace: Ledová sprcha. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  13. ↑ Inscenace: Plavovláska. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  14. ↑ Inscenace: Ach, ta léta bláznivá!. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  15. ↑ Inscenace: Adina. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  16. ↑ Inscenace: Zkouška orchestru. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  17. ↑ Inscenace: Naprosto neuvěřitelní událost o dvou dějstvích: Ženitba aneb Mene tekel, méně Tekel!. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  18. ↑ Inscenace: Cyrano!!Cyrano!!Cyrano!! Postmuzikál. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  19. ↑ Inscenace: Apartmá v hotelu Plaza. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  20. ↑ Inscenace: Byl jsem při tom. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  21. ↑ Inscenace: Přelet nad hnízdem kukačky. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  22. ↑ Inscenace: Klapzubova jedenáctka. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  23. ↑ Inscenace: Můj strýček kauboj aneb Rodeo. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  24. ↑ Inscenace: Piráti z Fortunie. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  25. ↑ Inscenace: Tři mušketýři. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  26. ↑ Inscenace: Černošský Pánbůh a páni proroci. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ Inscenace: Příběh Jana Jakubce. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  28. ↑ Inscenace: Příběhy z Dekameronu. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  29. ↑ Inscenace: Pan Biedermann a žháři. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  30. ↑ Inscenace: Adam Stvořitel, monstrkabaret v minidivadle. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  31. ↑ Inscenace: Lotos na mrazu / tragédie dell'arte /. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  32. ↑ Inscenace: Zpověď dítěte svého věku. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  33. ↑ Inscenace: Sex noci svatojánské. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  34. ↑ Inscenace: Figarova svatba. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  35. ↑ Inscenace: Zabiják Joe. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  36. ↑ Inscenace: Letní byt. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  37. ↑ Inscenace: Deskový statek (Malá česká realitka). Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  38. ↑ Inscenace: Portugálie. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  39. ↑ Inscenace: U Kočičí bažiny. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  40. ↑ Inscenace: Kukura. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  41. ↑ Inscenace: Kachna na pomerančích. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  42. ↑ Inscenace: Paní z moře. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  43. ↑ Inscenace: Dvanáctá noc (Večer tříkrálový) aneb Cokoli chcete. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  44. ↑ Inscenace: Vzhůru do Pelhřimova! aneb Tažní ptáci. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 
  45. ↑ Inscenace: Silnice. Virtuální studovna [online]. Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2023-07-07]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 36, 276.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. III. díl: S–Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 892–895. 
  • Kdo je kdo = Who is who: osobnosti české současnosti: 5000 životopisů. Příprava vydání Michael Třeštík. 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 772. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: III. díl: Q–Ž. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 585. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Veronika_Žilková&oldid=23784266“