Wikipedie

Václav Vydra (1876)

český divadelní ředitel, esejista, herec, publicista, překladatel a režisér (1876)

Václav Vydra (29. dubna 1876 Plzeň[1] – 7. dubna 1953 Praha) byl český divadelní herec, režisér, autor memoárové literatury a úvah o divadle.

Václav Vydra
divadelní herec Václav Vydra
divadelní herec Václav Vydra
Narození29. dubna 1876
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. dubna 1953 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
ChoťEliška, rozená Zöllnerová
Helena, rozená Houdková
DětiVáclav Vydra (1902)
Eliška Vydrová
Jiřina Vydrová
PříbuzníDana Medřická (snacha)
Václav Vydra (vnuk)
Umělecké ceny
národní umělec (1946)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Busta Václava Vydry na Vyšehradském hřbitově

Život editovat

Narodil se 29. dubna ve Svaté Dobrotivé u Hořovic, odkud pocházela jeho matka Kateřina, rozená Sládková,[2] a pokřtěn byl 3. května v Plzni. Byl synem vojenského hudebníka a kapelníka. Dětství prožil v Linci a ve Vídni.[3] Po návratu do Plzně studoval německou reálku, kterou však nedokončil, neboť v roce 1893 odešel k divadlu. Do roku 1907 pak působil v různých divadelních společnostech (Fr. Zöllner, J. Muška, V. Žákovský, A. Frýda, L. Chmelenský, A. Chlumský, J. Drobný). V letech 1907 až 1913 měl angažmá v divadle v Plzni.

V období 1913 až 1922 byl hercem a režisérem ve Vinohradském divadle[4] a krátce zastupoval i šéfa činohry K. H. Hilara, který odešel do Národního divadla. Od roku 1922 byl angažován v Národním divadle v Praze (v letech 1940 až 1945 jako stálý host) a působil zde i jako režisér. Vytvořil zde řadu výrazných postav, např. v divadelních hrách Král Lear a Julius Caesar od W. Shakespeara, Bílá nemoc od Karla Čapka a další. Za Pražského povstání v květnu 1945 byl pověřen správou činohry ND[5] a v letech 1945–1949 byl ředitelem Národního divadla. Na jevišti Tylova divadla naposledy vystoupil v roli Vojnara v březnu 1953, necelý měsíc před svou smrtí.[6]

Je autorem dvou knih (Prosím o slovo, 1940, Má pouť životem a uměním, 1948, 2. rozšířené vydání 1954), posmrtně vyšly soubor jeho publicistických prací po názvem Z hercova pera (1955) a výbor z korespondence Hercův listář (1956).[7] Pro divadelní společnosti, ve kterých působil, přeložil několik divadelních her z němčiny a další upravoval.[8]

V letech 1922 a 1929 hostoval umělecky v Lublani, v roce 1930 ve Varšavě, v roce 1934 navštívil divadelní festival v Moskvě.

V letech 1913 až 1930 ojediněle vystupoval ve filmu (např. Bílá nemoc, Naši furianti, Cech panen kutnohorských), uplatnil se příležitostně herecky a recitačně i v rozhlase.

Ve třicátých letech se sblížil s politickou levicí, v roce 1945 vstoupil do KSČ.[9]

Rodina editovat

Jeho první ženou byla dcera ředitele divadelní společnosti Františka Zöllnera Eliška Zöllnerová (1881–1940), se kterou měl tři děti.[10] Nejstarší Václav (1902–1979) se stal rovněž hercem a divadelním ředitelem, druhorozená byla Eliška (*1904), nejmladší Jiřina Vydrová (1910–1993) se stala historičkou umění, pracovnicí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze se specializací na keramiku a historický textil, zejména oděvy a krajku. Podruhé se oženil 27. července 1940 v Praze na Vinohradech s Helenou Houdkovou (1897–1975).

Ocenění editovat

Osobnosti českého divadla a kultury o Václavu Vydrovi editovat

František Götz

  • Výrazová síla Vydrovy tváře a jeho gesta i tělového pohybu je velká. Tělo jako seismograf zachycuje duši, vnitřní pohyb, celou vnitřní stavbu. U Vydry přestává pozvolná malba duševních stavů, jíž chtěli v předešlé generaci tvořiti postavu. Silovým centrem jeho tvorby je vnitřní vise, jejímž vnějším promítnutím je synthetický výraz postavy, zachycený naráz v celé podstatnosti. Zde lze nejlépe pochopit, jak velký byl Vydrův tvůrčí čin, jestliže dovedl postihnout naráz právě vnitřní strukturu postavy, zřetězení jejích sil a vášní.[11]

Jindřich Honzl

  • A Václav Vydra je herecká osobnost... Vydrova herecká metoda zachovává dramatické napětí nitra a vnějšku; v tom je dědičkou metody Vojanovy. Také Vydra jako Vojan je ve stálém střehu, také jeho tělo jej jako ocelové pero napjaté silou, jež není jen silou myšlenky, ale jež je životním elánem celé lidské bytosti, také jeho postoj a jeho gesto jsou řízeny duchem, také jeho nitro nenechává ani chvíli v klidu zevnější tělesnost.[12]

Jaroslav Kvapil

  • Václav Vydra – ten veliký drtič slova, jak ho jedenkrát v soukromém dopise nazval výstižně Fráňa Šrámek – zdědil právem po Vojanovi vůdčí místo v soudobém herectví a jako člověk po vojanovsku rovněž nesmlouvavý zachoval si také nejen v divadelním, nýbrž i v ostatním veřejném životě pyšné čelo a odmítavý postoj ke všemu, čím nedávná doba na některé jeho přední soudruhy nepěkně zapůsobila.[13]

Růžena Nasková

  • Mnoho se již povědělo a ještě řekne o Vydrově herecké práci, o všech jeho rolích, a bude to jistě jeho radostná odměna, výsledek krásné a šťastné práce celého života. Ale úloha věrného strážce herecké cti v těžkých dobách temnoty zůstane přece jen pro mne jednou z jeho největších a nejkrásnějších, byť svého času nejnevděčnějších, úlohou, zářící mezi všemi ostatními přečistým, nehasnoucím světlem daleko viditelným.[14]

Olga Scheinpflugová

  • Na jevišti je divoký a mladý, útočný i vznešeně poražený v postavách bolesti nebo stáří, je plný ironie i humoru, vyvážený i prozářený rozvahou a dozráním. Vydra je osobností bez věku, je to člověk s mladou krví a pletí, umělec se svěžími názory, pohrdající líbivostí, laciným dojmem i přechodným úspěchem, Tvůrce tolika postav je z jednoho kusu jako málokdo... Na našich scénách už vyrostlo mnoho vynikajících hrdinů, ale Václav Vydra je něco jiného a snad ještě víc, je mužem. Nestkví se a neoslňuje, ale dobývá a podmaňuje. Vejde-li na scénu, zažíváte stejný pocit, jako když vejde do manéže tygr.[15]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ srov. pozn. 1 a NAČR, Konskripce pražských obyvatel
  3. ↑ B. Spisarová, Václav Vydra: Vaše Dana Medřická, nakl. Kvarta, Praha, 1995, str. 203, ISBN 80-85570-56-4
  4. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 573
  6. ↑ CODR, Milan; BRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 7. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Václav Vydra, s. 154–158. 
  7. ↑ Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce 4/II, s. 1538.
  8. ↑ Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce 4/II, s. 1537.
  9. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 575
  10. ↑ Pobytová přihláška rodiny u pražského policejního ředitelství
  11. ↑ František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946, str. 106
  12. ↑ František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946, str. 50, 55
  13. ↑ František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946, str. 15
  14. ↑ František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946, str. 78–9
  15. ↑ František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946, str. 81

Literatura editovat

  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 28–32, 36, 74, 77, 83, 85, 123–4, 126, 168, 318, 361, 369, 376, 414.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 14, 19, 75–76, 111, 164, 172, 185, 191, 314, 320, 322, 419, 423, 466, 544–545.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 767–769.
  • František Götz: Václav Vydra – k 70. narozeninám, vyd. Nakladatelské družstvo Máje, Praha, 1946
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 27, 29, 54, 60, 62–3, 71, 116–7, 122, 131–3, 136, 140, 171, 219, 231, 241, 245–6, 277, 278, 339, 356, 463, 465, 469, 499, 600, 502, 524, 552, 554, 588–590, 598, 609, 616, 624–5, 628, 635, 640, 643, 645–6, 651, 653, 658, 666.
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 573–5.
  • Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1537–1538. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 787. 
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 35, 37, 40–2, 55, 57, 69, 70, 90, 95, 105, 112, 121, 131–2, 154, 195, 203, 207–8, 262.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 18 –21, 23, 25, 27, 31, 161–8, 194, ISBN 978-80-239-9604-3.
  • B. Spisarová, Václav Vydra: Vaše Dana Medřická, nakl. Kvarta, Praha, 1995, str. 13, 203, 222, ISBN 80-85570-56-4.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 503–504. 
  • VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha: Melantrich, 1946. Kapitola Václav Vydra neuvěřitelný šedesátník, s. 227–232. 
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 124, 133, 155, 170, 175, 179, 186, 195, 204, ISBN 978-80-239-9603-6.

Externí odkazy editovat

ředitelé Národního divadla v Praze
Předchůdce:
Ladislav Šíp 		1945–1949
Václav Vydra (1876) 		Nástupce:
Ladislav Boháč
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Vydra_(1876)&oldid=23767434“