Václav Špála

český ilustrátor a malíř

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice[1]13. května 1946, Praha[2][p 1]) byl český akademický malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění. Jeho raná díla vycházela z expresionismu a fauvismu, později byl ovlivněn kubismem, od kterého se odklonil po roce 1923, kdy začal malovat zvláště krajiny, zátiší a kytice s převahou jednoho barevného tónu.[3]

Václav Špála
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Václav Špála s dcerou Evou, asi 1928
Narození24. srpna 1885
Žlunice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. května 1946 (ve věku 60 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (1903)
Akademie výtvarných umění v Praze (1903–1909)
Povolánímalíř, ilustrátor, grafik a učitel
DětiJan Špála
PříbuzníMilada Špálová (švagrová)
Oceněnínárodní umělec (1945)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Autoportrét (detail), 1918
Václav Špála na karikatuře Alfréda Justitze, asi 1925
Vila s ateliérem Václava Špály v Praze 6 – Střešovicích
Slunečnice rok 1931 olej na panelu

Život editovat

Václav Špála se narodil ve Žlunicích u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály a matky Barbory, rozené Jandové.[1][4] Už v dětství projevoval výtvarný talent a jeho rozvoj podporoval starší bratr František, pozdější profesor kreslení.[4][3] V letech 1899–1902 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Neúspěšně se pokusil o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde absolvoval alespoň krátký kurs figurálního kreslení a dalšího půl roku navštěvoval soukromý krajinářský ateliér Ferdinanda Engelmüllera.[3] [5] Na podzim roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde jeho učiteli byli Vlaho Bukovac a Franz Thiele. Jeho spolužáky se stali budoucí členové skupiny Osma a Skupiny výtvarných umělců Vincenc Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín, Willy Nowak a Antonín Procházka.[4][5] Společně obdivovali moderní evropské malířské směry. Velký vliv na jejich tvorbu měla výstava děl Edvarda Muncha uspořádaná v Praze na jaře 1905 a výstava francouzského impresionismu v roce 1907.[6] Špála se stýkal se členy Osmy, ale nezúčastňoval se jejich výstav a nebyl řádným členem skupiny. Přispěla k tomu i vzájemná antipatie mezi Špálou a Fillou, který byl jejím mluvčím a důsledným zastáncem kubismu.[3][4] V roce 1907 měl svou první výstavu v Sobotce, kam se jeho rodiče přestěhovali.[5][7] Několik měsíců strávil v Dubrovníku, kde si léčil plicní onemocnění. Akademii nedokončil, protože nebyl spokojen se zaměřením výuky a dostal pokyn odejít, neboť ve vysvědčení za rok 1908–9 bylo uvedeno, že „pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům“.[3] V roce 1910 znovu absolvoval léčbu v Dalmácii, kde vytvořil sérii obrazů s náměty přímořských krajin v duchu fauvismu s expresionistickými rysy.

V letech 1909–1911 byl členem SVU Mánes. Roku 1911 vystoupil a byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců s úzkým zaměřením na francouzský kubismus. Po dvou letech se znovu vrátil do Mánesa, který byl bližší jeho uměleckým záměrům. Inspirací pro jeho tvorbu byly studijní pobyty v Paříži (1911) a Itálii (1913).[5]

Byl vojákem v první světové válce v letech 1915–1916. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu strávil většinu času v nemocnici v Siofóku u Balatonu. Po propuštění z armády často jezdil do Sobotky k rodičům, kde se toulal po okolí a maloval. Dne 19. listopadu 1918 se v Praze oženil s Janou Rychlíkovou (1888—1969).[8] Měli tři děti, syn Jan (1920—1970) byl též malířem.[9] Malířství se věnovala i Špálova švagrová Milada Špálová. Václav Špála s rodinou od roku 1932 bydlel ve vile ve Střešovicích, kde měl i malířský ateliér.[7] Během svého života vytvořil řadu portrétů svých blízkých, zpočátku rodičů a sestry, později i své ženy a dětí Jana, Evy a Jiřího. Přestože bydlel v Praze, miloval venkov a hodně času trávil v rodných východních Čechách nebo v okolí Sázavy a Berounky.

V roce 1917 Václav Špála uspořádal samostatnou výstavu v Praze v Rubešově galerii na Národní třídě. Od roku 1918 byl členem skupiny Tvrdošíjní, zúčastnil se všech jejich výstav.[3] Kromě malby se věnoval také ilustracím a grafice. Velký rozruch vzbudil jeho ilustrační doprovod k novému vydání Babičky Boženy Němcové v roce 1923 v nakladatelství Aventinum. Od roku 1920 spolupracoval s uměleckým sdružením Artěl, pro které navrhl řadu drobných předmětů užitého umění: hračky, dřevěné dózy, malované sklo, vějíře a další.[4][5] V roce 1925 uspořádal Mánes u příležitosti čtyřicátých narozenin Václava Špály reprezentativní výstavu jeho prací a poskytl mu stipendium na studijní pobyt ve Francii. Ve třicátých letech měl již mnoho výstav po celé republice a zájem galeristů a sběratelů o Špálovy obrazy stále rostl. V letech 1936–1939 byl předsedou spolku Mánes. Jako teoretik a publicista přispíval články do časopisů a novin (Přítomnost, Rozpravy Aventina, Pokroková revue, České slovo, aj.).

Během druhé světové války pobýval střídavě v Praze a v Pyšelích, kde maloval u řeky Sázavy. V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem. Zemřel na rakovinu žaludku dne 12. května 1946 v Praze. [4] Byl mu vypraven státní pohřeb. Je pochován na Vyšehradském Slavíně.[7][3]

V září a říjnu 1947 uspořádal Mánes v Praze rozsáhlou posmrtnou výstavu díla Václava Špály.[5]

Dílo editovat

V počátcích své malířské tvorby se nechal ovlivňovat především zahraničními umělci. Pod dojmem Munchovy výstavy v roce 1905 vznikla Skica venkovského děvčete (1907), obraz Baruše je inspirován Cézannem, Kvetoucí jabloň pak van Goghem. Následující léta bychom mohli označit za hledání osobitého stylu tvorby, v kresbách tuší si osvojoval umění fauvismu.[6] Už od počátku tíhnul k dynamickému expresivnímu projevu a nadsazené barevnosti.

Hlavním motivem jeho tvorby se stalo téma venkovského děvčete a koupání. V roce 1911 v obraze Idyla (Dvě dívky při koupeli) poprvé použil typickou kombinaci dvou barev: navzájem se vyvažující teplé červené a studené modré, která se v jeho tvorbě objevuje až do roku 1923 (později v návratech ke starším dílům). Motiv lze hledat v jeho vzpomínkách z dětství, kdy ženy na venkově nosily červené spodničky a modré blůzy. V témže roce se v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto střetem silně ovlivněna, i když s analytickým kubismem se nikdy přímo neztotožnil.[4] Přes kuboexpresionismus dospěl ke zdůraznění barvy a rytmu. Období mezi lety 1918–1924, kdy byl ve spojení se skupinou Tvrdošíjní, se řadí mezi jeho umělecky nejvýznamnější.

  • Eva s jablkem (1911)
  • Pod stromem (1911)
  • Koupání (1912) – samostatné rozpracování pravé části obrazu Pod stromem
  • Venkovanka (1912)
  • Tři pradleny (1913) – analytický kubismus, chladná kombinace červené a fialové
  • Krajina z Dalmácie (1913)
  • Duha II (Procitnutí) (1913) – nejabstraktnější
  • Píseň venkova (1914–1915)
  • Píseň jara (1915)

Po roce 1923 začal hledat nové téma a maluje krajiny, v nichž se odráží jeho smyslový vztah k zobrazované skutečnosti. Toto období Špálovy tvorby, se nazývá zelené období (až do roku 1926).[3]

  • Údolí Sázavy (1922)
  • Na Berounce u Srbska (1925)
  • Přístav v Marseille (1926)

Vrcholem jeho malování přírody je však tzv. modré období, kdy používal v mnoha odstínech jedinou barvu (ultramarín, pruská modř). Malování přírody – jak sám říkal – využíval k vyjádření sebe sama.

  • Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928)
  • Na Otavě před bouří (1929)
  • Na Otavě (1930)

Po roce 1930 se uchýlil k méně osobité, honosnější malbě kytic a zátiší s ovocem. Vedle dominantní modré se v nich uplatňuje i červená, žlutá a zelená barva.

  • Pivoňky (1931)
  • Kytice (1931)
  • Zátiší s ovocem (1934)
  • Kytice tulipánů (1936)
  • Pole v červenci (1939)

Bibliografie (výběr) editovat

  • Mikuláš Aleš, Lumír 41, 1912, s. 97–100
  • Poznámky o umění a přírodě, Volné směry 21, 1921–22, s. 137–140
  • Josef Čapek, Aventinum (Otakar Štorch-Marien) Praha 1924 (s K. Čapkem)
  • Ještě o vlivu umění, Volné směry 30, 1933–34, s. 64–65
  • Vzpomínka na Edvarda Muncha, Volné směry 35, 1938–40, s. 15–16
  • Něco o kresbě, Volné směry 38, 1942–44, s. 221–222

Galerie editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Na náhrobní desce je uvedeno, že zemřel 13. května 1946. Literatura též někdy uvádí datum úmrtí 12. 5. 1946.

Reference editovat

  1. a b SOA Zámrsk, Matrika narozených v Žlunicích , sign.190-3492, ukn 11148, str.50. Dostupné online.
  2. Václav Špála: foto náhrobní desky na Slavíně. www.mojezeme.cz [online]. [cit. 2017-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-07. 
  3. a b c d e f g h POCHE, Emanuel, a kol. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1975. S. 511–513. 
  4. a b c d e f g BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 21. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Interpress Magazin, 1990. Kapitola Václav Špála, s. 111–115. 
  5. a b c d e f SVOBODOVÁ, Hedvika. Václav Špála a jeho osobité pojetí kubismu [online]. Praha: UK, 2011 [cit. 2023-10-16]. S. 20–36. Dostupné online. 
  6. a b MATĚJČEK, Antonín. Václav Špála. Praha: Melantrich, 1935. S. 5–8. 
  7. a b c Zpravodaj Šrámkovy Sobotky. 1965, roč. II., čís. 8. Dostupné online. 
  8. Matrika oddaných, sv. Vojtěch, 1913-1921, snímek 178
  9. Galerie Kodl: Jan Špála

Literatura editovat

  • SLAVÍČEK, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1464–1465, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • BERGER, Tomáš. Václav Špála : mezi avantgardou a živobytím. Praha: Národní galerie, 2005. 274 s. ISBN 80-7035-299-X. 
  • BURGET, Eduard; MUSIL, Roman. Václav Špála : soupis díla. Praha: Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2002. 236 s. ISBN 80-238-9687-3. 
  • DRURY, Richard. Václav Špála (1885–1946). Praha: České muzeum výtvarných umění v Praze, 2004. 83 s. (česky, anglicky) 
  • KOTALÍK Jiří. Václav Špála. Praha: Odeon, 1972.
  • LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců : 1907–1917. Praha: Odeon, 1988. 540 s. (České dějiny; sv. 66). 
  • MATĚJČEK, Antonín. Václav Špála, Praha 1935, 1948

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Josef Gočár
19381939
Václav Špála
Nástupce:
Jaroslav Fragner