Utrakvismus

Utrakvismus, jehož stoupenci se označovali jako utrakvisté (utraquisté) či kališníci, je křesťanská konfese, která vzešla z české reformace (resp. husitství) a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve.

Obraz vytvořený kolem roku 1470 pro hlavní pražský utrakvistický kostel Matky Boží před Týnem zobrazuje Krista Bolestného, jak sám sebe v eucharistii dává pod obojí způsobou (z boku vytahuje hostii, do kalicha stéká jeho krev).

Název

Označení utrakvismus pochází z latinského sub utraque specie, čili „pod obojí způsobou“, což odkazuje na hlavní sebeidentifikace utrakvistů. Pojem husitství vznikl jako pejorativní označení zvnějšku a utrakvisté ho nikdy za svůj nepřijali. Pro období 16. století zavedl Ferdinand Hrejsa označení novoutrakvismus pro směry ovlivněné německým luterstvím, a staroutrakvismus pro ty, kteří zůstali věrní utrakvismu 15. století. Někteří současní historici tyto pojmy odmítají a novoutrakvismus nazývají českým luterstvím.

Liturgie a věrouka

Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup Jan z Jenštejna povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Mikuláše z Drážďan na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, communio parvulorum), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v pravoslaví. Naproti tomu čeština se do liturgie prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský.

Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu Janova evangelia. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6.54)

Specifickými svátky byl svátek Božího Těla, kdy byla konána procesí upozorňující na utrakvistickou úctu k Tělu a Krvi Páně, a 6. červenec, kdy si připomínali mučednickou smrt Jana Husa i Jeronýma Pražského, kteří byli oslavováni jako svatí. Jinak úcta ke svatým neměla větší roli, avšak tradiční svátky se slavily v nezměněné podobě.

Utrakvisté nepřijali teologické názory wiklifismu, ani ty, které zastával Jan Hus, (kromě učení o církvi) svou teologii založili hlavně na patristice. Naprosto podstatným bodem byla víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii.

Církevní správa

Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husitských válek rozhodujícími autoritami zemský sněm a pražská univerzita, také se často scházely synody. V té době se také ustanovila dolní konzistoř jako orgán vykonávající autoritu pražského arcibiskupství v sedisvakanci, která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle basilejských kompaktát podléhat biskupům v Olomouci. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém arciděkanství a děkanství včetně vizitací. Poté, co Jiří z Poděbrad dobyl Tábor, byla táborská církev podřízena konzistoři.

Utrakvismus trval na svěcení kněží v apoštolské posloupnosti, k čemuž nejprve sloužil arcibiskup Konrád z Vechty. Jan Rokycana byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem, ale nikdy nebyl vysvěcen. Po basilejském koncilu přišel do Čech jako světící biskup Filibert z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Později získali utrakvisté ještě Augustina Lucianiho (Sankturienského) a Filipa de Nova Villa. Světící biskupové neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v Kutné Hoře, která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí.

V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do Itálie za biskupy, kteří byli ochotni tyto světit. V několika případech je také doloženo svěcení od arménských biskupů ve Lvově. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě kaplana. V souladu se čtvrtým z pražských artikulů nemohli kněží disponovat majetkem farnosti (na místo toho bylo ustanoveno záduší), zpravidla byli chudší než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatek kněží.

16. a 17. století

V průběhu 16. století došlo k rozmachu luterství, rovněž Jednota bratrská posilovala své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstal zastoupen hlavně ve městech, která po roce 1547 ztratila velkou část své moci. V důsledku katolické reformy (protireformace) se zvýšil i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Ferdinand I. Habsburský se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů reformace. Po dlouhém úsilí přiměl tridentský koncil k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené pražské arcibiskupství sloužilo oběma konfesím, avšak Antonín Brus z Mohelnice odmítal světit utrakvistické kněze.

Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době české konfese utrakvisté ještě odolávali, avšak po Rudolfově majestátu se dolní konzistoř a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.

Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské rekatolizace. Na rozdíl od členů i duchovních jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl teologicky i formálně blíže katolicismu (předtridentskému) než protestantismu, jak jej formulovala i reformace.

Hodnocení

Barokní dějepisectví pojímalo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy husitství a lutherské reformace 16. století. V dějinách utrakvismu hledal inspiraci osvícenský reformní katolicismus (tereziánský reformní katolicismus), např. Josef Dobrovský.

Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Podle jejich názoru představoval utrakvismus nedokončenou reformaci a tedy zbytečný kompromis. Vrcholem české reformace pro ně byla Jednota bratrská.

Nové docenění utrakvismu mezi historiky a teology se datuje od 80. let dvacátého století, v souvislosti s tehdejší diskusí o toleranci v návaznosti na kulaté výročí Kutnohorského náboženského míru z roku 1485. Tehdy vyjádřili své názory např. Josef Macek, Robert Kalivoda, Amedeo Molnár, Josef Válka, Noemi Rejchrtová a další.

K odkazu utrakvismu se hlásí například Starokatolická církev, která v Čechách na utrakvistickou tradici vědomě navázala již na konci 19. století, či Církev československá husitská.

Západní římskokatolická církev na svém Druhém vatikánském koncilu uznala význam přijímání podobojí a místní biskupové mohou tuto praxi povolit. V římskokatolické církvi se v České republice pod obojí podává při slavnostních příležitostech a o velkých svátcích; v jiných zemích to není příliš běžné.

Literatura

• Lenka BOBKOVÁ – Jana KONVIČNÁ (edd.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14. – 17. století, Praha 2009 (=Korunní země v dějinách českého státu 4)
• Zdeněk V. DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012
• Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995
• Ferdinand HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II–VI, Praha 1947–1950
• Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I. Praha 1991
• Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997
• Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181
• Jan B. LÁŠEK (ed.), Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995
• Josef MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001
• Milan MACHOVEC (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995
• Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013
• Jaroslav PÁNEK, Zápas o Českou konfesi, Praha 1991
• Jiří RAK, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 179–200
• Noemi REJCHRTOVÁ, Studie k českému utrakvismu, zejména doby jagellonské, hab. pr. KEBF Praha 1984
• Blanka ZILYNSKÁ, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, Acta Universitatis Carolinae Phil et Hist 2, 1999, Z pomocných věd historických XV, s. 39–54

Autoritní data	NKC: ph171141, ph126961 GND: 4756291-2

Portály: Křesťanství | Husitství