Wikipedie

Užocký průsmyk

Užocký průsmyk, též Užocké sedlo (ukrajinsky Ужоцький перевал, polsky Przełęcz Użocka, maďarsky Uzsoki-hágo), je průsmyk na pomezí Zakarpatské a Lvovské oblasti Ukrajiny, spojující údolí Dněstru s údolím Uhu. Leží blízko ukrajinské hranice s Polskem. Prochází tudy také hlavní evropské rozvodí mezi Atlantským oceánem a Středozemním mořem.[1][2]

Užocký průsmyk
Ужоцький перевал
Západ Užockého průsmyku
Západ Užockého průsmyku
Základní informace
SvětadílEvropa
PohoříBukovské vrchy
Průjezdnostsilnice Lvov - Užhorod
železnice
Výška sedla853 m n. m.
Poloha
 severjih
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
Oblast
okres		Lvovská
Turkivský		Zakarpatská
Velký Berezný
MěstoUžok
PovodíSanUh
Užocký průsmyk
Užocký průsmyk
Souřadnice49°0′10″ s. š., 22°53′15″ v. d.
Rakousko-uherský a ruský vojenský hřbitov obětí první světové války v Užockém průsmyku.
Vjezd do Zakarpatské oblasti Ukrajiny na Užockém průsmyku.
Silniční kontrola na Užockém průsmyku při vjezdu do Lvovské oblasti Ukrajiny.

Poloha a přírodní poměry editovat

Průsmyk leží v nadmořské výšce 853 metrů na hlavním hřebeni Ukrajinských Karpat, v části známé jako Poloniny a Bukovské vrchy. Severně od průsmyku se nachází pramen řeky San, přítoku Visly a jižně pramen řeky Uh.[3][4] Oblast průmsyku je součástí Užanského národního parku.

Nejbližšími obcemi jsou ze strany Lvovské oblasti Sjanky a ze strany Zakarpatské oblasti potom Užok. Druhý uvedený dal uvedenému průsmyku svůj název. Kromě toho se v průsmyku nacházejí různé bývalé pohraniční objekty, bývalé drážní domky, které jsou mnohé ještě dosud obývané jako běžné domy.[2]

V prostoru průsmyku, který je poměrně široký, se nacházejí horské louky, obklopují jej lesy (většinou staré bukové[5]) a několik kopců: Opolonek (1028 m n. m.), Pinjaškovyj (960 m n. m.), Beskyd Velykyj (1012 m n. m.)[4] apod. Nachází se zde také několik odpočívadel pro cestující.

Historie editovat

V 19. století byla přes průsmyk postavena první silnice.[6] Tuto komunikaci, včetně náročného stoupání po svahu severovýchodně od Užoku, zaznemanaly mapy druhého vojenského mapování z druhé poloviny 19. století.

V roce 1872 byla přes průsmyk položena strategicky důležitá železnice[6], spojující Budapešť s východní Haličí (průsmyk ležel na zemské hranici Uher a Haliče v rámci Rakouska-Uherska). Jednalo se o nesnadnou stavbu[2], která si vyžádala několik tunelů, viaduktů, mostů apod. Podíleli se na ní stavebníci z Itálie.[7]

Během první světové války byl průsmyk dějištěm krvavých bojů[8] (Bitva v Karpatech), které připomíná vojenský hřbitov. Nejprve přes něj ustupovala rakousko-uherské vojska s tím, jak Rusko postupovalo v oblasti Haliče a posouvalo frontu blíže ke Karpatům.[6] V září 1914 jej obsadili Rusové a začali postupovat dále do zalitavského vnitrozemí, což donutilo Vídeň urychleně poslat posily a zatlačit Rusy v říjnu 1914 pryč z průsmyku.[6] Už v polovině listopadu téhož roku ale opět ruské vojsko do Užockého průmysku proniklo.[6] Po celou zimu 1914/1915 tu probíhaly střety mezi dvěma armádami. V lednu 1915 sem byly povolány německé posily.[6] Centrálním mocnostem se podařilo průsmysk dobýt na konci ledna.[6] Boje přestaly na jaře 1915 poté, co Rusko vyklidilo velkou část Haliče.[6] Průsmyk byl ale zjizven zákopy a dalšími známkami bojů, včetně provizorních vojenských hřbitovů padlých vojáků. Značné škody také zaznamenala nedaleká vesnice Užok, kde byly např. zcela zničeny lázně.[6]

Po zničení železniční trati vznikla zásobovací stezka. Dnes se v jejím místě nachází turistická trasa.[9]

Po skončení první světové války byla oblast přiřknuta Československu a z jižní strany Polsku. Získání kontroly však bylo vzhledem k válce s Maďarskem nesnadné. Ještě na konci roku 1918 byla jako demarkační linie stanovena čára, která užocký průsmyk pro československou stranu nezahrnovala.[10] Nicméně došlo k její změně až už v lednu 1919 proto průsmyk obsadila československá armáda.[6] Na téměř 20 let zde potom vedla československo-polská hranice. Její průběh kopíroval hranici mezi Předlitavskem a Zalitavskem. Pět let trvalo opravit značné[11] škody na železniční trati (která se stala mezitím tratí mezinárodní) a vlaky do Polska začaly jezdit roku 1924. Obnovený most u Užockého průsmyku byl nejdelším železničním mostem ve své době na území ČSR; byl totiž za války celý zničen. V roce 1930 byla v průsmyku postavena nová budova československého celního úřadu. V roce 1934 zde byl vysvěcen válečný hřbitov při příležitosti 20. výročí založení československého vojska.[12][13] Rozvíjena byla také turistika; v téže době zde existoval hotel hotel Sport[12], který měl kapacitu několika desítek lůžek a umožnil rozvoj turistiky na horském hřebeni. Hotel vyhořel v roce 1942.

Po maďarské anexi Podkarpatské Rusi se v průsmyku nacházela hranice maďarsko-polská. Dva dny po této anexi se 20. března 1939 v průsmyku konala oslava znovuobnovení společné hranice obou těchto států. V její předvečer byly přes Užocký průsmyk evakuovány některé československé jednotky přes Polsko.

O průsmyk se vedly prudké boje i v době druhé světové války ve stejné době jako probíhala karpatsko-dukelská operace. Probíhala zde tzv. Árpádova linie, jejíž součástí byly zákopy, postaveno bylo také 30 betonových a 60 dřevěných nebo v zemi zakopaných bunkrů. Začátkem září 1944 se zde odehrála tříhodinová bitva mezi jednotkami ukrajinské povstalecké armády a maďarskou armádou. Díky dělu, umístěnému v průsmyku, resp. na kopci nad ním, se povstalcům UPA podařilo zatlačit Maďari níže.

Po jejím skončení anektoval Podkarpatskou Rus Sovětský svaz a průsmyk se nacházel na jeho území. Právě potřeba spojení mezi Lvovem a Užhorodem a nezbytnost, aby se nacházel na sovětském území, vedl k vymezení hranice mezi Slovenskem a nově ustanovenou Zakarpatskou oblastí současným způsobem.[14]

V 60. letech 20. století byla železnice elektrifikována. Vzhledem k tomu, že náročný terén by bylo nezbytné pro provozování modernějších a kapacitnějších spojů celý přestavět tudy však nejezdí tolik vlaků, jako přes Volovecké sedlo. Zmodernizována byla také silnice, byly přeloženy některé části a změněny tvary některých zatáček tak, aby stoupání nebylo příliš prudké.

Po rozpadu Sovětského svazu koncem roku 1991 se průsmyk nachází na území Ukrajiny a vede přes něj hranice Zakarpatské a Lvovské oblasti Ukrajiny. Nachází se zde kontrolní stanoviště a během pandemie nemoci COVID-19 byl průsmyk pro dopravu zcela uzavřen.[15][16]

Doprava editovat

Přes průsmyk vede státní silnice N-13 (regionální silnice R 39), která spojuje Lvov a Užhorod přes město Sambir. V roce 2023 procházela rozsáhlou modernizací.[17] Kromě toho tudy prochází již zmíněná železnice. Ta stoupá do průsmyku přes soustavu viaduktů a tunelů. Občas bývá poeticky nazývána jako Ukrajinský semmering[9] (do roku 1945 také Podkarpatoruský Semmering). Cesta bývá občas označována za nejmalebnější na Ukrajině.[1]

Průsmykem je rovněž vedeno i 110 kV vedení vysokého napětí, které je součástí ukrajinské energetické soustavy.

Turistika editovat

Dříve zde začínala zelená turistická trasa k horám Opolonek a Beskyd Velykyj. Dnes tudy prochází červeně značená[18] Zakarpatská turistická trasa.[19] Soustředí se sem i další trasy. Turistické značení zde provádí ukrajinská organizace za pomoci českých dobrovolníků a je financováno vládou České republiky jako rozvojová pomoc.

Mezi památníky, které jsou umístěny v průmysku, patří památník obětem první světové války (s pamětní deskou ukrajinsky, rusky, německy a maďarsky[20] a e zmíněným hřbitovem, kde je pochováno 370 lidí), dále památník druhé světové války a dřevěný pravoslavný kříž. Ten byl vysvěcen v roce 2013.[21] O něco dále se nachází na lvovské straně průsmyku pamáník síčským střelcům také z první světové války a době krátce po ní (1917–1919).[22]

V kultuře editovat

Podle průsmyku je pojmenována ulice v centru Budapešti (maďarsky Uzsoki utca).

Průsmyk byl inspirací pro některé umělce, např. Josif Bokšaj jej vyobrazil v cyklu Barbizon.[23]

O bojích v Užockém průsmyku vydal Ivan Honl v roce 1935 knihu s názvem Užocký průsmyk: památky na boje 1914-1915.

Související články editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Užocký priesmyk na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b В окружении буковых лесов: красочные фото и видео украинских Карпат с высоты птичьего полета. apostrophe.ua [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (rusky) 
  2. ↑ a b c Щасливі з бахтарень, або Як живуть родини під стукіт поїздів і в ніжно-суворих обіймах перевалу. zakarpattya.net.ua [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  3. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 366. (ruština) 
  4. ↑ a b J. Chmelař, S. Klíma, J. Kečas – Podkarpatská Rus, obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových, str. 18
  5. ↑ На вихідні в Ужанський національний природний парк. wownature.in.ua [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  6. ↑ a b c d e f g h i j KUŠTEK, Vladimíř. Jak jsme předali Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus – Karpatskou Ukrajinu. Podkarpatská Rus. Březen 2013, čís. 3, s. 4. Dostupné online. 
  7. ↑ З історії залізниці Закарпаття: вузькоколійку Великий Березний – Ужоцький перевал будували майстри з Італії. mukachevo.net [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  8. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 368. (ruština) 
  9. ↑ a b Úžasný ukrajinský Semmering: železniční lahůdka, kterou zná málokdo. iDNES [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ V těžkých dobách (4/20). valka.cz [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. 
  11. ↑ RYCHLÍK, Jan. Zapojení železnic Podkarpatské Rusi do sítě drah Československa. Česko-slovenská historická ročenka. 1997, s. 115. Dostupné online. 
  12. ↑ a b KUŠTEK, Vladimíř. Jak jsme předali Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus – Karpatskou Ukrajinu. Podkarpatská Rus. Březen 2013, čís. 3, s. 5. Dostupné online. 
  13. ↑ Profil hřbitova na stránkách "místa paměti" (ukrajinsky)
  14. ↑ RYCHLÍK, Jan a Magdaléna RACHLÍKOVÁ. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. 2. Praha: Vyšehrad, 2016, str. 7 ISBN 978-80-7429-768-7
  15. ↑ На Закарпатті закривають дві траси на межі Львівської та Івано-Франківської областей через коронавірус. tsn.ua [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  16. ↑ На Закарпатті встановили блокпости на всіх перевалах. ukrinform [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  17. ↑ Дорогу національного значення Н-13 Львів – Самбір – Ужгород, що з’єднує Закарпатську та Львівську області, ремонтують за програмою Президента України «Велике будівництво».. ukrinform [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  18. ↑ V Užanském národním parku červená značka až na Užocký průsmyk. Karpaty.net [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. 
  19. ↑ На Закарпатті туристів запрошують пройти найдовший маршрут Карпатами. ukrinform [online]. [cit. 2024-03-13]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  20. ↑ З карабіном і фотоапаратом. Як солдати творили воєнні листівки зі Срібної Землі. localhistory.org.ua [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  21. ↑ На Ужоцькому перевалі освятили поклонний хрест УПЦ М. zakarpattya.net.ua [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  22. ↑ На Ужоцькому перевалі відбувся фестиваль патріотичної пісні «Стрілецька слава». Zpravodaj Lvovské oblasti [online]. [cit. 2024-03-14]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  23. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 100. (ruština) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Užocký_průsmyk&oldid=23741703“