Tupolev Tu-4

sovětský strategický bombardér

Tupolev Tu-4 (v kódu NATOBull“) byl sovětský bombardovací letoun, který byl v SSSR okopírován podle amerických Boeing B-29 Superfortress, které za druhé světové války mezi 29. červencem 1944 až 21. listopadem 1944 po bombardování Japonska a Mandžuska skončily na území SSSR – tři stroje nouzově přistály, čtvrtý poté, co jej posádka opustila na padácích, havaroval.

Tu-4
Tu-4 v v muzeu v Moninu
Určeníbombardovací letoun
PůvodSSSR
VýrobceZávod č. 22
Závod č. 18
Závod č. 23
Konstruktérská skupinaTupolev
První let19. května 1947
Zařazeno1949
Vyřazenopolovina 60. let
UživatelSovětské letectvo
Letectvo ČLR
Výroba1949–1953
Vyrobeno kusů847
Vyvinuto z typuBoeing B-29 Superfortress
VariantyTupolev Tu-70
Tupolev Tu-75
Další vývojTupolev Tu-80
Tupolev Tu-85
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V souladu se sovětsko-japonskou smlouvou byl SSSR během války v Tichomoří neutrální. Tím pádem byly bombardéry internovány a drženy, přestože Američané požadovali jejich navrácení.[1]

Šlo o letouny B-29-5-BW (s/n 42-6256), dva B-29-15-BW (s/n 42-6365 a 42-6358), a jeden B-29A-1-BN (42-93829, ten havaroval). Stalin dal Tupolevovi za úkol Superfortress „naklonovat“ a sovětský průmysl tak vyrobil 20 kopií letounu za pouhé dva roky. Tři výše zmíněné B-29 byly odvezeny do Moskvy do OKB Tupolev, kde byl jeden z nich do posledního šroubku rozebrán, druhý posloužil na různé testy a výcvik a třetí byl ponechán.[2]

Letoun Tu-4 poprvé vzlétl 19. května 1947. Stejně jako originál se potýkal se značnými problémy, které musely být postupně vyřešeny.

Stroje ve verzi Tu-4LL (letajuščaja laboratoria) byly používány k testům různých leteckých pohonných jednotek. V roce 1950 byly zahájeny zkoušky se čtyřhvězdicovým motorem Dobrynin VD-3TK o výkonu 1460 kW s protiběžnými vrtulemi. O něco později byly na Tu-4LL testovány také čtyřhvězdicový AŠ-2K/TK o výkonu 3455 kW a kapalinou chlazený hvězdicový čtyřiadvacetiválec Dobrynin VD-4K o výkonu 3161 kW. Prvním turbovrtulovým motorem zkoušeným na Tu-4LL se stala jednotka Kuzněcov TV-2 v několika verzích o výkonu až 5623 kW a její zdvojená varianta 2TV-2F o výkonu 9188 kW. Tu-4LL testovaly za letu turbovrtulové motory Ivčenko AI-20 pro Il-18, Antonov An-10 a An-12 po 2940 kW a Kuzněcov NK-4 o stejném výkonu. Tu-4LL zkoušely rovněž proudové motory, například Mikulin AM-3, jehož gondola byla spouštěna z upravené pumovnice pod trup do volného proudu vzduchu. Podobně prošly testy i jednotky Ljulka AL-5 a Ljulka AL-7, Mikulin AM-5 a AM-9, Klimov VK-3 a VK-7, Solovjov D-20P, Dobrynin VD-5 a VD-7.

Stroj se stal prvním sovětským dálkovým bombardérem, který měl schopnost nést atomové zbraně. Vyráběl se v letech 19491952, celkem bylo vyrobeno 847 kusů, z nichž část byla exportována do Číny.

Z Tu-4 vycházela konstrukce dopravního letounu Tupolev Tu-70 a vojenského transportního Tupolev Tu-75, které využívaly některé prvky (křídlo, ocasní plochy, pohonné jednotky) Tu-4, ale ani jeden se nedostal do výroby, stejně jako dopravní Il-18 (starší Iljušinova konstrukce s pístovými motory, vyjma typového označení nemá nic společného s pozdějším Iljušinem Il-18 Moskva), protože v té době Aeroflot pro letouny s takovou přepravní kapacitou neměl použití. Obdobně vznikal, s využitím nosného systému a motorů, nový bombardér Tupolev Tu-80, ale ten se již nedostal do výroby, stejně jako zcela nová konstrukce Tupolev Tu-85, těžký čtyřmotorový bombardér poháněný pístovými motory Dobrynin VD-4K, se vzletovou hmotností 107 000 kg a výkony srovnatelný s prvními verzemi amerického bombardéru Convair B-36. Oba stroje, tedy Tu-80 i zcela nový Tu-85, zůstaly jen v prototypu. Přednost byla dána zcela novým, úspěšným konstrukcím bombardérů s proudovými a turbovrtulovými motory, které ve výzbroji sovětského letectva letouny Tu-4 nahradily.

Specifikace editovat

 
Тupolev Tu-4

Technické údaje editovat

  • Osádka: 10 mužů
  • Rozpětí: 43,08 m
  • Délka: 30,19 m
  • Výška: 8,46 m
  • Nosná plocha: 161,70 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 34 000 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 60 000 kg
  • Pohonná jednotka: 4 × vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor Švecov AŠ-73TK, každý o výkonu 2400 k (1765 kW)

Výkony editovat

  • Maximální rychlost: 578 km/h
  • Dostup: 11 200 m
  • Dolet: 5600 km

Výzbroj editovat

  • 10 × 23mm kanón Nudelman-Suranov NS-23, po dvou v pěti střelištích (čtyři dálkově ovládané věže a v přímo ovládaném záďovém střelišti)
  • pumy do celkové hmotnosti 10 000 kg (kupř. 6 pum o hmotnosti po 500 kg, nebo 1 atomová puma, nebo 2 rakety dlouhého doletu), při doletu 5000 km unesl 5000 kg pum.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. "Soviet Union Impounds and Copies B-29." Archivováno 5. 8. 2014 na Wayback Machine. National Museum of the USAF. Retrieved: 21 September 2007.
  2. Kerber, Leonid. "Tu-4 bomber epic". militera.lib.ru: a compilation of articles published in 1988-1990 (in Russian). Retrieved: 29 December 2009.

Literatura editovat

  • Václav Němeček: Vojenská letadla 4, Naše vojsko, Praha, 1979
  • časopis Letectví & Kosmonautika (články dipl. tech. V. Němečka a Ing. Ivana Meduly)

Externí odkazy editovat