Toomas Hendrik Ilves

estonský politik

Toomas Hendrik Ilves (* 26. prosince 1953, Stockholm) je estonský politik, syn emigrantů, kteří uprchli z Estonska v roce 1944 spolu s ustupujícími nacisty. V letech 20062016 byl zvolen do funkce estonského prezidenta. Je bývalým diplomatem a novinářem. Do svého zvolení působil jako člen Evropského parlamentu. Ilves se narodil ve švédském Stockholmu odkud se celá rodina, když mu byly tři roky, odstěhovala do USA. Tam vystudoval Leonia High School a následně psychologii na prestižních amerických univerzitách Columbia University a University of Pennsylvania. U svých kolegů byl známý extrémně konzervativními názory[1].

Toomas Hendrik Ilves
4. prezident Estonska
Ve funkci:
26. září 2006 – 10. října 2016
Předseda vládyAndrus Ansip
Taavi Rõivas
PředchůdceArnold Rüütel
NástupceKersti Kaljulaidová
Stranická příslušnost
ČlenstvíSociálnědemokratická strana (od 1999)
Lidová strana (1998–1999)
Estonská rolnická strana (1997–1998)

Narození26. prosince 1953 (70 let)
Stockholm, ŠvédskoŠvédsko Švédsko
ChoťMerry Bullocková (1981–2004)
Evelin Ilvesová (2004–2015)
Ieva Ilvesová (2016–2023)
RodičeEndel Ilves
DětiLuukas Ilves
PříbuzníAndres Ilves (sourozenec)
Alma materColumbia College
Pensylvánská univerzita
Kolumbijská univerzita
Leonia High School
Profesepolitik, novinář, diplomat a psycholog
Náboženstvíagnosticismus
Oceněníčestný rytíř velkokříže Řádu lázně (2006)
řetěz Řádu Isabely Katolické (2007)
velkokříž s řetězem Řádu bílé růže (2007)
velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (2013)
Řád bílého dvojkříže 1. třídy (2015)
… více na Wikidatech
PodpisToomas Hendrik Ilves, podpis
Webová stránkawww.presidentilves.ee
CommonsToomas Hendrik Ilves
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kariéra editovat

V osmdesátých letech pracoval jako novinář v rádiu Svobodná Evropa a následně se angažoval v boji o získání nezávislosti Estonska v roce 1991. Poté pracoval jako velvyslanec v USA, Kanadě a Mexiku. V prosinci 1996 se stal estonským ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do své rezignace v září 1998 jako člen malé opoziční strany (Lidová strana, zemědělsko-konzervativní). Ilves byl zanedlouho zvolen předsedou Lidové strany, která vytvořila volební koalici se Stranou středu. Po parlamentních volbách v březnu 1999 se stal opět ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do roku 2002, kdy se rozpadlo vládnoucí trojkoaliční politické seskupení.

Podporoval estonské členství v Evropské unii a vedl také první jednání, která vedla až k připojení Estonska k Evropské unii 1. května 2004. V letech 2001 a 2002 byl předsedou Lidové strany. Z této funkce rezignoval po komunálních volbách, kdy jeho strana získala pouze 4,4 % hlasů. Na začátku roku 2004 se Strana středu přejmenovala na Sociální demokracii. V roce 2003 se stal členem Evropského parlamentu, v květnu 2004 se pak stal plnohodnotným členem. Při volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 byl při drtivém volebním vítězství Sociálních demokratů zvolen za tuto stranu europoslancem.

Vyznamenání editovat

Stát Stuha Název Datum udělení
Belgie  Belgie   velkokříž Řádu Leopoldova 2008
Estonsko  Estonsko   Řád kříže země Panny Marie I. třídy s řetězem[2] 2006, 3. října
  Řád státního znaku I. třídy s řetězem[3] 2008, 22. února
  Řád státního znaku III. třídy[4] 2004, 5. února
Finsko  Finsko   velkokříž s řetězem Řádu bílé růže[5] 2007
Francie  Francie   komandér Řádu čestné legie 2001
Gruzie  Gruzie   Vítězný řád svatého Jiří 2010, 20. ledna
Island  Island   velkokříž Řádu islandského sokola[6] 2010, 10. června
Japonsko  Japonsko   velkokříž Řádu chryzantémy 2007
Kazachstán  Kazachstán   Řád přátelství I. třídy 2011
Litva  Litva   velkokříž Řádu Vitolda Velikého se zlatým řetězem[7] 2008, 25. dubna
Lotyšsko  Lotyšsko   velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd[8] 2009, 7. dubna
  Kříž uznání I. třídy[9] 2012, 5. června
Maďarsko  Maďarsko   velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky 2009
Malta  Malta   Národní řád za zásluhy[10] 2012, 31. května
Německo  Německo   velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 2013
Nizozemsko  Nizozemsko   velkokříž Řádu nizozemského lva 2008
Norsko  Norsko   rytíř I. třídy Norského královského řádu za zásluhy 1999
  velkokříž Řádu svatého Olafa[11] 2014, 2. září
Polsko  Polsko   Řád bílé orlice 2014, 7. března
Rumunsko  Rumunsko   velkokříž s řetězem Řádu rumunské hvězdy 2011
Řecko  Řecko   velkokříž Řádu cti 1999
Slovensko  Slovensko   Řád bílého dvojkříže I. třídy 2015
Spojené království  Spojené království   čestný rytíř velkokříže Řádu lázně[12] 2006
Španělsko  Španělsko   velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické 2007
Švédsko  Švédsko   rytíř Řádu Serafínů 2011, 18. ledna

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Columbia College Today. www.college.columbia.edu [online]. [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. 
  2. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  3. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  4. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  5. Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-02. 
  6. Fálkaorðan 2010. web.archive.org [online]. 2016-03-14 [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  7. Lietuvos Respublikos Prezidentė. grybauskaite1.lrp.lt [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-08. 
  8. VESTNESIS.LV. Ordeņu kapitula paziņojums Par Triju Zvaigžņu… - Latvijas Vēstnesis. www.vestnesis.lv [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  9. VESTNESIS.LV. Par Atzinības krusta piešķiršanu - Latvijas Vēstnesis. www.vestnesis.lv [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  10. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2016-03-04 [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  11. Tildelinger av ordener og medaljer. www.kongehuset.no [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (norsky) 
  12. Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 

Externí odkazy editovat