Sojuz 13
Sojuz 13 byl v roce 1973 druhý testovací let přepracované sovětské lodi Sojuz, která poprvé letěla jako Sojuz 12. Sojuz 13 byl 48. pilotovanou kosmickou lodí Země.
| Sojuz 13 | |
|---|---|
| Údaje o lodi | |
| COSPAR | 1973-103A |
| Hmotnost | 6560 kg |
| Údaje o letu | |
| Volací znak | Кавказ (Kavkaz - "Kavkaz") |
| Členů posádky | 2 |
| Datum startu | 18. prosince 1973 11:55 UTC |
| Kosmodrom | Bajkonur, Kazachstán |
| Vzletová rampa | LC1 |
| Nosná raketa | Sojuz |
| Délka letu | 7 d 20 h 55 min 35 s |
| Datum přistání | 26. prosince 1973 08:50 UTC |
| Spojení se stanicí | |
| Počet oběhů | 127 |
| Navigace | |
Předchozí Sojuz 12 Následující Sojuz 14 | |
Posádka editovat
Pjotr Klimuk (1), velitel lodě- Valentin Lebeděv (1), palubní inženýr
(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)
Záložní posádka editovat
Start editovat
Loď odstartovala pomocí stejnojmenné nosné rakety z kosmodromu Bajkonur 18. prosince 1973. Měla dvoučlennou posádku, kosmonauty Lebeděva a Klimuka.[1]
Průběh letu editovat
Nejdříve byl prověřen orientační systém a uváděno přístrojové vybavení lodě do provozu. Pak následovalo svlečení skafandrů, korekce dráhy. Tato kosmická loď byla speciálně upravena tak, aby vynesla velký fotoaparát pro astrofyzikální pozorování. Použitím tohoto nástroje nazvaného Orion 2 oba kosmonauti vytvořili ultrafialové fotografie 3000 hvězd a spektroskopické fotografie Země. Přivezli celkem přes 10000 snímků. Dále byly prováděny biologické experimenty v laboratoři OAZIS 2 a kontrola zdravotního stavu. V době letu byla na oběžné dráze také posádka stanice Skylab 4.[1]
Přistání editovat
Ke konci letu si oba kosmonauti navlékli skafandry a po kontrole řízení automaticky přistáli na padáku s vlastní kabinou. K přistání došlo po 188 hodinách letu, tj. po téměř osmi dnech dopoledne 26. prosince 1973 na území Kazachstánu zhruba 200 km jihozápadně od města Karagandy[2].
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 290.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Pjotr Iljič Klimuk, s. 115.