Simušir
Simušir (rusky Симушир,[1] japonsky 新知島) je neobydlený vulkanický ostrov uprostřed řetězce Kurilských ostrovů v Ochotském moři na severozápadě Tichého oceánu. Dříve byl nazýván Marikan[2] (Мариканъ).
| Simušir | |
|---|---|
| Симушир (rusky) | |
 Ostrov na satelitním snímku NASA | |
  Simušir | |
| Souostroví | Kurilské ostrovy |
| Stát |  Rusko |
| • oblast | Sachalinská oblast |
| • rajón | Kurilský rajón |
| Topografie | |
| Rozloha | 320 km² |
| Zeměpisné souřadnice | 46°58′ s. š., 152° v. d. |
| Délka | 60 km |
| Šířka | 13 km |
| Nejvyšší vrchol | Milna (1539 m n. m.) |
| Osídlení | |
| Počet obyvatel | 0 (2020) |
| Hustota zalidnění | 0 obyv./km² |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie editovat
V dobách prvních kontaktů s Evropany obývali ostrov Ainuové. Na mapě z období Edo datované roku 1644 je vyznačen jako feudální držba klanu Macumae. Šógunát Tokugawa vlastnictví klanu Macumae v roce 1715 potvrdil. Ruský průzkumník Gerasim Grigorjevič Izmajlov byl na začátku 70. let 18. století na ostrově vysazen. Celý rok se živil „hřebenatkami, trávou a kořínky“. Svrchovanost nejprve smlouvou ze Šimody přešla na Rusko, posléze byla navrácena Petrohradskou smlouvou spolu s dalšími Kurilskými ostrovy Japonsku. Administrativně byl ostrov spravován z Hokkaidó jako součástí podprefektury Nemuro. Osadníci se živili rybolovem a chovem polární lišky a sobů. Za druhé světové války byli obyvatelé evakuováni na domácí ostrovy a na ostrově rozmístěna vojenská posádka. Po výsadku na Kurily se bez boje vzdala Rudé armádě. V dobách Sovětského svazu užívalo Broutonovu zátoku[3] Sovětské námořnictvo jako tajnou ponorkovou základnu, mezi lety 1987 a 1994, zde žilo okolo tří tisíc lidí. Pozůstatky základny jsou na satelitních snímcích jasně zřetelné.[4]
Ostrov není obydlen, administrativně je součástí Sachalinské oblasti Ruské federace.
Klima editovat
Mocný proud Ojašio na západě aleutské níže přináší chladné a velmi vlhké subarktické podnebí (Dfc podle Köppenovy klasifikace podnebí), které se přibližuje polárnímu podnebí (ET). V těchto mírných zeměpisných šířkách je neobvyklé, v nízko položených oblastech lze takové klima očekávat o 20 stupňů či 2 200 kilometrů výše na sever. Na rozdíl od typického subarktického nebo polárního podnebí jsou však zimy jen mírné a půda zde není trvale zmrzlá, neboť průměrná roční teplota je kolem 2,8 °C a nikdy neklesla pod −22,2 °C. Extrémní větry v zimě dosahují v průměru až 43 km/h a pocitovou teplotu snižují. Léta jsou mírná, ale mimořádně oblačná, s mlhami, které se v létě vyskytují v šesti sedminách dne. Délka slunečního svitu nedosahuje v roce ani 1 100 hodin, což je srovnatelné s Reykjavíkem nebo extrémně mlhavou Sečuánskou pánví.
Fauna editovat
Ze savců se na ostrově žije lachtan Stellerův (Eumetopias jubatus), kalan (Enhydra lutris),[5] tuleň kroužkovaný (Pusa hispida). Kalani však nenacházejí dostatek potravy a jejich populace klesá.[5]
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Simushir na anglické Wikipedii a Симушир na ruské Wikipedii.
- ↑ Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-11-21]. Heslo СИМУШИ́Р. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-21. (rusky)
- ↑ Active, of New Bedford, May 23, 1854, Nicholson Whaling Collection #11.
- ↑ Kamenčenko, Pjotr. Экспедиция «Нашей Версии» последней видела посёлок Кратерный. На следующий день его сожгли туристы [online]. versia.ru, 2011-10-05 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Ryan. Take a Look Inside These Abandoned Submarines & Bases [online]. March 15, 2015 [cit. 2018-07-06]. S. 18–20. Dostupné online.
- ↑ a b Корнев, С. И. Современное состояние популяций калана (Enhydra lutris L. ) в российской части ареала [online]. 2010 [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Simušir na Wikimedia Commons
