Přemysl Šámal
Přemysl Šámal (4. října 1867 Praha[2][3] – 9. března 1941 Berlín[3]) byl český a poté československý politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje, kancléř prezidenta Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.
| JUDr. Přemysl Šámal | |
|---|---|
 Přemysl Šámal v roce 1927 | |
| Poslanec Revolučního nár. shromáždění | |
| Ve funkci: 1918 – 1919 | |
| Starosta Prahy | |
| Ve funkci: 1918 – 1919 | |
| Předchůdce | Karel Groš |
| Nástupce | Karel Baxa |
| 1. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky | |
| Ve funkci: 11. února 1919 – 30. listopadu 1938 | |
| Nástupce | Jiří Havelka |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Č. str. pokroková Česká státopráv. dem. Čs. národní demokracie |
| Narození | 4. října 1867 Praha,  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 9. března 1941 (ve věku 73 let) Berlín,  Německá říše |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov [1] |
| Choť | Pavla Fořtová-Šámalová |
| Děti | Jaromír Šámal (syn) |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Profese | advokát a politik |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 1. třídy in memoriam (1992) |
| Commons | Přemysl Šámal |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie editovat
Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy[4] pracoval jako advokát, zároveň působil např. v Muzeu Království českého nebo v Matici české. Také byl aktivním členem České strany pokrokové (realistické), od roku 1914 stál v jejím čele.[3]
Na začátku 1. světové války [5] byl jedním ze zakladatelů a organizátorů odbojové organizace Maffie.[6] Po emigraci E. Beneše stál v jejím čele a měl velkou zásluhu na tom že nebyla nikdy odhalena, byl dobrým koordinátorem konspiračních sítí.[3]
Od února 1918 podporoval Českou státoprávní demokracii, do níž převedl velkou část bývalých realistů. V říjnu 1918 se zúčastnil jednání českých politiků s Edvardem Benešem v Ženevě, během pražských události 28. října tak nebyl přítomen v tuzemsku.[3]
Po vzniku samostatného Československa se stal pražským starostou.[3] Od roku 1918 byl také poslancem Revolučního národního shromáždění[7] za Českou státoprávní demokracii, respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Mandátu se vzdal na 72. schůzi v září 1919.[8]
V roce 1919 se stal přednostou Kanceláře prezidenta republiky, kterým byl až do prosince 1938. Kvůli této funkci se vzdal funkce pražského starosty.[3]
Po začátku 2. světové války stál v čele odbojové organizace Politické ústředí, seskupující politiky z různých stran. Měl krycí jméno Oráč.[3] 27. ledna 1940 byl ve svém bytě v pražské Karmelitské ulici 14 zatčen gestapem[9] za své protinacistické postoje. Byl čtyři měsíce vyslýchán a poté uvězněn v berlínské věznici Alt-Moabit. Odtud byl na vysokou kauci propuštěn do soukromé nemocnice v Berlíně, ve které krátce poté zemřel.[10][11]
In memoriam byl v roce 1992 vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Rodina editovat
Poprvé se oženil 31. července 1899 s Annou Nekvasilovou (1875–1911), dcerou karlínského stavitele Václava Nekvasila,[12] se kterou měl syna Jaromíra (1900–1942).[13]
Jeho druhá manželka Pavla Fořtová (roz. Kropfová) byla neteří pražského primátora Vladimíra Srba.[14] Byla také známou malířkou se zájmem o egyptologii. Absolvovala přednášky u Františka Lexy a publikovala na téma egyptský ornament.[15] Její originální přípravné kresby pro tuto publikaci jsou uloženy v Knihovně Jaroslava Černého (FF UK, Český egyptologický ústav).
Syn z prvního manželství Jaromír Šámal (profesor entomologie) byl 5. června 1942, tj. v období stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zatčen a téhož dne popraven na kobyliské střelnici. Jeho děti Jiřího a Alenu odvleklo gestapo. 12. července 1942 byly transportovány přes Polsko do Německa na převýchovu. Po skončení války byly obě děti vypátrány a navráceny do Československa. Manželka Jaromíra Šámala Milada rozená Cebeová byla zatčena 10. července 1942. V následujících letech prošla koncentračními tábory Terezín, Osvětim a Ravensbrück. Poté byla převezena do vězení v Berlíně, kde zůstala do konce války.[11][16]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ hrob politika Přemysla Šámala na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06.
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze
- ↑ a b c d e f g h ŠÁMAL Přemysl [online]. libri.cz [cit. 2015-01-18].
- ↑ Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I. (1882–1900) - Právnická fakulta, Šámal Přemysl 1867
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 5 - 11, 23 - 25
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 127.
- ↑ Přemysl Šámal [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-22]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-22]. Dostupné online.
- ↑ Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 30.
- ↑ Bývalý kancléř Šámal zemřel. Národní listy. 13. 3. 1941, s. 3. Dostupné online.
- ↑ a b Praha.eu, Václav Ledvinka: JUDr. Přemysl Šámal. praha.eu [online]. [cit. 2017-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-01.
- ↑ Matrika oddaných, Karlín, 1890-1900, snímek 337
- ↑ Matrika narozených, kostel P. Marie Sněžné, 1896-1910, snímek 67, Záznam o narození a křtu
- ↑ KAVALÍROVÁ, Kateřina. Historie skláren Kavalier a rodiny Kavalírov. Pardubice, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Tomáš Jiránek. s. 42. Dostupné online.
- ↑ FOŘTOVÁ-ŠÁMALOVÁ, Pavla. Pavla, Das ägyptische Ornament, Text von Milada Vilímková.. 1. vyd. Hanau: Verlag Werner Dausien, 1963. 191 s.
- ↑ HÁLEK, Jan; MOSKOVIC, Boris. Fenomén Maffie, Český (domácí) protirakouský odboj v proměnách 20. století. první. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2020. 379 s. S. 234.
