Wikipedie

Otakar Černín

český šlechtic
O českém šlechtici a politikovi (1809–1886) pojednává článek Otakar Černín starší.

Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z a na Chudenicích (německy Ottokar Theobald Otto Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz; 26. září 1872 Dymokury,[1] okr. Nymburk – 4. dubna 1932 Vídeň[2])[3] byl český šlechtic z vinořské větve rodu Czerninů z Chudenic, rakousko-uherský diplomat a politik. Od mládí působil v diplomacii a byl také dlouholetým poslancem českého zemského sněmu. Za první světové války byl rakousko-uherským ministrem zahraničí (1916–1918). Ve svém politickém i diplomatickém působení proslul jako nepřítel českých národnostních snah, po rozpadu monarchie měl zákaz vstupu do Československa a jeho velkostatek Vinoř byl zestátněn.

Ottokar Czernin
Otakar hrabě Černín
Otakar hrabě Černín
Poslanec Národní rady Rakouské republiky
Ve funkci:
1920 – 1923
PrezidentMichael Hainisch
Ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska
Ve funkci:
23. prosinec 1916 – 14. duben 1918
PanovníkKarel I.
PředchůdceŠtěpán Burián z Rájce
NástupceŠtěpán Burián z Rájce
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci:
25. říjen 1913 – 27. srpen 1916
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceKarel Emil z Fürstenbergu
Nástupcepost neobsazen
Doživotní člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
únor 1912 – 11. listopad 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1903 – 1913
PanovníkFrantišek Josef I.
Stranická příslušnost
ČlenstvíNěmecká lidová strana (Rakousko)
po 1. sv. válce Demokratická strana (Rakousko)
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálmajor v záloze (1918)
Narození26. září 1872
Dymokury
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. dubna 1932 (ve věku 59 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Místo pohřbeníhřbitov v Bad Aussee
Choť(1897) Marie Klotilda Kinská (1878–1945)
RodičeDěpolt (Theobald) Czernin z Chudenic (1836–1893) a Anna Marie Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924)
Děti1. Theobald (1898–1974)
2. Marie Anna, provd. Lobkowiczová (1899–1965)
3. Ferdinand Karel (1903–1965)
4. Johann (1905–1980)
5. Peter Rudolf (1907–1967)
6. Anna Marie, provd. Hohenlohe-Langenburg (1914–1988)
Příbuzníbratr: Děpolt Josef Czernin z Chudenic (1871–1931)
sestra: Marie Rosina Czerninová z Chudenic (1874–1918)
bratr: Otto Rudolf Czernin z Chudenic (1875–1962)
bratr: Bedřich Karel Czernin z Chudenic (1877–1907)
bratr: Pavel Bedřich Czernin z Chudenic (1879–1938)
bratr: Josef Děpold Czernin z Chudenic (1888–1907)
bratranec: František Josef Czernin z Chudenic (1878–1963)
sestřenice: Rosina Czerninová, provd. Schönbornová (1880–1926)
strýc: Josef Czernin z Chudenic (1842–1923)
strýc: Evžen Czernin z Chudenic (1851–1907)
vnuk: Otakar Lobkowicz (1922–1995)
Alma materUniverzita Karlova
Profesediplomat, politik a aristokrat
Náboženstvířímskokatolické
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna (1917)
čestný občan Vídně (1918)
Řád zlatého rouna
Královský uherský řád sv. Štěpána
CommonsCount Ottokar Czernin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ editovat

 
Zámek Vinoř, majetek Otakara Černína 1893–1921

Narodil se jako druhorozený syn Děpolta Czernina (1836–1893) a jeho ženy Anny Marie hraběnky Westphalenové z Fürstenbergu. Pojmenován byl svém dědu Otakarovi, který byl také politicky aktivní. Pocházel z významného českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, který se opakovaně zapsal do dějin české i evropské diplomacie. Mezi příslušníky rodu patřil například Heřman Černín z Chudenic (jehož bratr Diviš byl jedním z 27 českých pánů popravených roku 1621), významný diplomat, který vedl rakouská mírová jednání s Tureckem v polovině 17. století. V diplomatických službách habsburské monarchie působil i Humprecht Jan Černín, který v 2. polovině 17. století začal na Hradčanech stavět Černínský palác, dnešní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Kariéra editovat

Studoval gymnázium v Chomutově a poté právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1891–1895). Po studiích se rozhodl pro službu na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí a byl vyslán na velvyslanectví v Paříži jako neplacený attaché, mezitím byl jmenován c. k. komořím (1897), později byl přeložen jako vyslanecký rada do Haagu. O tři roky později byl nucen rezignovat na svou funkci z důvodu onemocnění plic.

V letech 1903–1913 zastupoval Německou lidovou stranu (Deutsche Verfassungspartei) v českém zemském sněmu a stal se blízkým poradcem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Do diplomatických služeb se vrátil roku 1913 jako vyslanec v Bukurešti.

První světová válka editovat

 
Oficiální portrét ministra zahraničí Otakara Černína (1917)

Zavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu se stalo roznětkou první světové války. Po vypuknutí války Černín prohlásil: „Musíme zemřít. Měli jsme svobodnou volbu jak zemřeme, a vybrali jsme si tu nejkrutější.“

Ve válečném roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Ferdinandův synovec císař Karel I., který jmenoval hraběte Černína ministrem zahraničních věcí. V této funkci se zúčastnil konference v březnu 1917, kde se Německo a Rakousko-Uhersko přelo o cíle války. Zde mj. navrhl postoupení území Ústředních mocností, aby byl nastolen rychlý mír se Spojenci. Vyhlášení války Spojenými státy viděl jako pohromu a vítězství Ústředních mocností považoval za velmi nepravděpodobné. Nicméně neuspěl z důvodu odporu Itálie a podlehl naléhání německého OHL (vrchní velení Německého císařství), které požadovalo vyhlášení otevřené ponorkové války. Na konci války v roce 1918 se jako zástupce Rakouska účastnil mírových jednání s Rumunskem, Ruskem a Ukrajinou.

Černínovy vnitropolitické postoje byly ovlivněny aktivním odporem vůči demokratickým a nacionálním silám tehdejší doby. Odmítal parlamentarismus a zastával spíše cézarský absolutismus. Demokracie byla podle něho svoboda vystupňovaná do idiotství. Vnitropoliticky i v praxi často prosazoval tvrdé metody. V únoru 1918 dokonce naléhal na císaře Karla, aby sesadil neefektivní vládu Seidlera a Wekerleho a nahradil ji vojenskou diktaturou, což však Karel zamítl. Když Černín v důsledku demokratických tlaků argumentoval proti autokracii a militarismu, zajisté to nebylo v souladu s jeho vlastním přesvědčením, nýbrž mělo jen taktické důvody. V těchto vnitropolitických rozdílnostech vůči císaři Karlovi byl též zárodek Černínova odcizení. Tyto rozdíly v názorech by však byly během války sotva otevřeny, kdyby se vněpolitické problémy tak úzce nespojily s otázkou rakousko-uherského míru.[4]

Dokonce i u Černína - politika dohody - se občasně projevovaly anexionistické tendence. Černín zastával dvoukolejnou politiku válečného cíle s požadavkem teritoriální integrity a s mírem bez anexe a priori. Na druhou stranu územní zisk, v případě, že by byl dosažitelný, nevylučoval. Nezříkal se nikdy šance, v případě, že by válka přece jen skončila vítězně, dosáhnout budoucích výhod, což ubíralo na hodnověrnosti zdůraznění zoufalé nutnosti míru v Berlíně. Černínovi se nepodařilo vzájemně sladit jeho virtuózní návrhy k uskutečnění se svazkovou, válečnou politiku. Nedělal si žádné iluze o skutečné moci monarchie ve vztahu s Německem, proto se snažil diplomatickými tahy a manipulací rozličných německých mocenských skupin získat více rovnováhy.[5] Černín přeceňoval svůj politický vliv na Německo a dokonce byl přesvědčen, že za mírovou rezoluci vděčí Reichstag jemu. Další metodou k posílení jeho pozic v Berlíně bylo zdůraznění slabin monarchie: pokud by Německo neuznalo mírovou otázku, bylo by Rakousko nuceno se rozpadnout nebo uzavřít separátní mír.[6]

Černínova politika byla mnohými považována za produkt jeho velmi neklidného temperamentu, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Jedna z častých reakcí německé strany na jeho odhady situace byl: „Hrabě Czernin ztratil nervy. Jeho velmi nervóznímu naturelu, jeho rtuťovité osobnosti, neustále pod tlakem nových nápadů se však nepodařilo trvale udržovat pevnou politickou linii. Všeobecně platil za neupřímného a také za nespolehlivého spojence“.[7] Josef Redlich hodnotil Černínovu politiku ještě negativněji: „Ten muž je zosobněním 17. století. Nepochopil dobu, ve které žije“.[8] Černín zastával starý josefínský císařský absolutismus a dědičná feudální privilegia svého stavu. Skoro se zdá, že jako činitel nezmarného centralistického státního aparátu, v němž usiluje o navázání minulosti aristokratické kabinetní politiky přímo na budoucnost diktátorského režimu.[9]

Jeho často zmiňovaná loajalita vůči Německu byla založena také na jeho víře, že vítězství ve válce by mělo být vybojováno společně s Německem. Proto také došel přesvědčení, že „...německo-rakousko-uherský svazek se nemůže rozpadnout, neboť existovaly předpoklady pro zachování Habsburské říše ve svých tradičních sociálních a politických strukturách“.[10] Svatá aliance s Německem pro něj představovala záruku proti všem revolučním proudům. Odmítání jakékoli vnitřní reformy monarchie, zřeknutí se německého konceptu v monarchii, jej nakonec donutilo nahlížet svazek jako nutnost. Jeho snaha vyvést Rakousko-Uhersko z války a získat zpět jeho zahraničněpolitickou nezávislost ztroskotala na nedostatku ochoty osvobodit se od politických zájmů jeho stavu.[11]

Ze svého úřadu odstoupil v dubnu 1918, když jeho francouzský protějšek Georges Clemenceau zveřejnil dokumenty, v nichž byl odhalen pokus o tajná mírová vyjednávání Rakouska-Uherska s vládami Spojenců.[12]

Rakouská republika editovat

Po pádu monarchie v Rakousku a vytvoření samostatných států na bývalém říšském území, se Černín vrátil do politiky až v roce 1920 jako poslanec do Národní rady Rakouské republiky za Demokratickou stranu.

Dne 4. dubna 1932 zemřel Otakar hrabě Černín z Chudenic náhle ve vídeňském bytě na srdeční embolii.[2]

Majetek a rodina editovat

 
Oficiální fotografie z roku 1918

Z otcova majetku zdědil v roce 1893 velkostatek Vinoř u Prahy. K velkostatku patřilo 1 350 hektarů půdy a barokní zámek, který byl hlavním rodovým sídlem vinořské linie Černínů.[13] Po první světové válce měl Černín zákaz vstupu na území Československa a vinořský velkostatek měl být rozparcelován v rámci pozemkové reformy. Černín získal podporu rakouské diplomacie a o velkostatek Vinoř se vedla dlouhá jednání. Československo nakonec přistoupilo na poměrně velkorysou finanční kompenzaci, aby se vyhnulo obvinění z pronásledování bývalých prominentů monarchie. Velkostatek byl kompletně zestátněn, ale Státní pozemkový úřad vyplatil Černínovi částku 9 000 rakouských korun za jeden hektar.[14]

Dne 1. července 1897 se v Heřmanově Městci oženil s hraběnkou Marií Kinskou (30. 5. 1878 – 19. 7. 1945), která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z tohoto svazku vzešlo šest dětí:

Díky svému sňatku získal příbuzenské vazby na významné osobnosti, jeho švagry byli diplomat kníže Karel Kinský (1858–1919), císařský nejvyšší štolba hrabě Ferdinand Vincenc Kinský (1866–1916), princ František Josef z Auerspergu (1856–1938) nebo císařský nejvyšší hofmistr kníže Alfred Montenuovo (1854–1927).

Z Otakarových sourozenců se diplomacii věnoval také mladší bratr Otto (1875–1962), který byl v letech 1917–1918 rakousko-uherským vyslancem v Bulharsku.[23]

Tituly a vyznamenání editovat

Po ukončení aktivní činnosti na českém zemském sněmu byl v roce 1912 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Jako vyslanec v Rumunsku obdržel v roce 1913 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. I když prakticky nikdy aktivně nesloužil v armádě, po odchodu z funkce ministra zahraničí byl povýšen do čestné hodnosti generálmajora.[24] V roce 1917 byl dekorován nejvyšším rakouským státním vyznamenáním Řádem zlatého rouna.[25] Řadu dalších vyznamenání získal během své diplomatické kariéry nejen v Rakousku, ale i od zahraničních hlav států.[26][27]

Dílo editovat

  • Ottokar Czernin: Ve světové válce (orig. Im Weltkriege). Berlín/Vídeň 1919.

Ve 20. letech 20. století napsal knihu svých pamětí coby činitel Rakousko-Uherské nejvyšší politiky a účastník diplomatických misí I. světové války, nazvanou Im Weltkrieg (Ve světové válce) zajímavým pohledem na soukolí „staré monarchie“ zevnitř, ve chvíli, kdy došlo k jejímu rozdělení v důsledku války.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b Der Tod des Grafen Ottokar Czernin. Neues Wiener Journal. 6. 4. 1932, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 95. 
  4. ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68-70 und 86 und 131
  5. ↑ Fritz T. Epstein: Neue Literatur zur Geschichte der Ostpolitik im Ersten Weltkrieg. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 19 (1971). S. 265-286. S. 276
  6. ↑ Gary W. Shanafelt: The Secret Enemy: Austria-Hungary and the German Alliance 1914-1918. New York 1985. S. 126
  7. ↑ Gary W. Shanafelt: Activism and Inertia: Ottokar Czernin's Mission to Romania, 1913-1916. In: Austrian History Yearbook 19/20, Part 1 (1983/1984). S. 189-214. Hier: S. 190 und Rudolf Neck: Das „Wiener Dokument“ vom 27. März 1917. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 7 (1954). S. 294-309. Hier: S. 300
  8. ↑ Fritz Fellner (Hrsg.): Schicksalsjahre Österreichs 1908-1919. Das politische Tagebuch Josef Redlichs. Graz/Köln 1953/1954. Band 2. S. 212
  9. ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68 und 358
  10. ↑ Leo Valiani: The End of Austria-Hungary. London 1973. S. 202 a Wolfdieter Bihl: Cesta k rozpadu. Rakousko-Uhersko za vlády Karla I. (IV.). Erika Weinzierl, Kurt Skalnik (Hrsg.): Rakousko 1918-1938: Dějiny první republiky. Graz/Wien/Köln 1983. Svazek 1. Str. 27-54. Str. 29
  11. ↑ Ingeborg Meckling: Zahraniční politika hraběte Czernina. Vídeň 1969. S. 67 a Helmut Rumpler: Sixtusaktion a Národní manifest císaře Karla. O strukturální krizi Habsburské říše 1917/18. Karl Bosl (Hrsg.):Versailles - St.Germain - Trianon. Převrat v Evropě před padesáti lety. Oldenburg/Mnichov/Vídeň 1971. S. 111-125. Hier: S. 119
  12. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28-30, s.84, s. 131 137, s. 166
  13. ↑ Přehled majetku vinořské linie Černínů in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 94–96 dostupné online
  14. ↑ HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 111–115 ISBN 978-80-86781-43-3
  15. ↑ a b Czernin 3. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 
  16. ↑ Theobald Peter Ottokar Ferdinand Maria Czernin.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Czernin 3. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 
  18. ↑ Marie Czernin von und zu Chudenitz von Lobkowicz.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Czernin. www.angelfire.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 
  20. ↑ Johann Nepomuk Rudolf Ottokar Ferdinand Theobald.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Peter Rudolf Ottokar Ferdinand Theobald Maria.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Karl Erwin, Prinz zu Hohenlohe-Langenburg : Genealogics. genealogics.org [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 
  23. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes; Vídeň, 1917; s. 52 dostupné online
  24. ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 31 dostupné online
  25. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 270
  26. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Otakara Černína in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes; Vídeň, 1917; s. 40 dostupné online
  27. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Otakara Černína in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 373 dostupné online

Literatura editovat

  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 495. 
  • ŽUPANIČ, Jan. Die polnische Politik des Grafen Czernins. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 197–215. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otakar_Černín&oldid=23522967“