Olovnatá běloba

Olovnatá běloba (lidově „plavajz“ – z něm. Bleiweiß) je zásaditý uhličitan olovnatý (směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého) – 2 PbCO₃ · Pb(OH)₂.

Olovnatá běloba
Systematický název	Bazický uhličitan olovnatý
Triviální název	olovnatá běloba
Anglický název	White lead
Německý název	Bleiweiß
Sumární vzorec	2 PbCO3 · Pb(OH)2
Vzhled	bílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS	1319-46-6
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)	215-290-6
Vlastnosti
Molární hmotnost	775,63 g/mol
Teplota tání	400 °C (rozklad)
Hustota	6,14 g/cm³
Bezpečnost
GHS07 GHS08 GHS09 Nebezpečí
H-věty	H360Df H332 H302 H373 H410
R-věty	R61, R20/22, R33, R50/53, R62
S-věty	S53, S45, S60, S61
NFPA 704	0 3 0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Je to v minulosti nejužívanější ze tří bílých pigmentů na bázi olova. Dále se používal síran olovnatý jako „olověná běloba“. Nejméně se používal uhličitan olovnatý – mletý cerusit.

Charakteristika

Olovnatá běloba je jedovatý světlostálý pigment s vysokou kryvostí, který s vhodným pojivem vytváří výrazný lesk. Je vhodný pro olejová pojiva, neboť má výrazný sikativní účinek (urychlující zasychání). Navíc je v olejovém pojivu více chráněn před účinky vzdušného sirovodíku, který způsobuje tmavnutí vytvářením černého sulfidu olovnatého. Z téhož důvodu není vhodné jeho mísení s pigmenty obsahujícími síru. Pro svou toxicitu byla olovnatá běloba postupně nahrazena nejprve barytovou nebo zinkovou a později titanovou bělobou.

Výroba

Olovnatá běloba je uměle vytvořený pigment. V přírodě se vyskytuje jako vzácný minerál hydrocerusit. Starodávný postup výroby se popisuje takto: Do skleněné nádoby se umístí kousky (nejlépe destičky) olova spolu s miskou octa. Nádoba se zakope do hnoje, kde se během několika týdnů olovo působením octových par a oxidu uhličitého pokryje vrstvou bílého prášku. Také pozdější metody jsou založeny na principu reakce octanu olovnatého s oxidem uhličitým.

Použití

Olověný plech pokrytý vrstvou olovnaté běloby

Pro uměleckou malbu se používá olovnatá běloba pouze při restaurování starých olejomaleb. Až do konce 20. století byla olovnatá běloba používána do základních nátěrů na dřevo a hlavně antikorozních nátěrů na čisté povrchy kovů. (Na zkorodované povrchy se používal stejně jedovatý olovnatý suřík.) Je nestálá v alkalickém prostředí – nehodí se na fresky. Pojená lněným olejem ve tmě žloutne.

Olovnatá běloba se prodávala pod různými názvy většinou dle místa vzniku: kremžská, holandská, benátská, hamburská, kremnická běloba, nebo: břidlicová, perlová, sněhová, stříbrná, či krycí běloba.

Právě různé odchylky ve složení výchozí suroviny a hlavně fakt, že olovo obsahuje řadu izotopů prvků, jejichž poměr je dán stářím olova, je rozbor olovnaté běloby nejdůležitější metodou určování stáří maleb a identifikace jejich falzifikátů.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu olovnatá běloba na Wikimedia Commons

Autoritní data	GND: 4145945-3

Portály: Chemie