Wikipedie

Nikolaus Harnoncourt

rakouský dirigent, cellista a hudební publicista

Nikolaus Harnoncourt (6. prosince 1929, Berlín, Německo – 5. března 2016,[2] Sankt Georgen im Attergau, Rakousko) byl rakouský dirigent, cellista, hudební publicista, jeden ze zakladatelů interpretace klasické hudby na dobové nástroje.

Nikolaus Harnoncourt
Nikolaus Harnoncourt (1980)
Nikolaus Harnoncourt (1980)
Základní informace
Rodné jménoJohann Nicolaus Graf de la Fontaine und d'Harnoncourt-Unverzagt
Narození6. prosince 1929
Berlín, Německo
Úmrtí5. března 2016
Sankt Georgen im Attergau, Rakousko
Povolánídirigent, cellista, hudební publicista
OceněníErasmus Prize (1980)
Hudební cena Léonie Sonningové (1993)
Robert Schumann Prize of the City of Zwickau (1997)
Hans von Bülow Medal (1999)
Cena Grammy za nejlepší výkon sboru (2001)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Alice Harnoncourt (od 1953)
DětiElisabeth von Magnus
Philipp Harnoncourt
Eberhard Harnoncourt
Franz Harnoncourt
RodičeEberhard Harnoncourt a Ladislaja Harnoncourt
PříbuzníFranz Harnoncourt, Karl Harnoncourt a Philipp Harnoncourt (sourozenci)
Rene d'Harnoncourt (strýc)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis editovat

 
Nikolaus Harnoncourt při děkovačce v březnu 2014

Harnoncourt se narodil v Berlíně v rodině stavebního inženýra. Jeho celé rodné jméno je Johannes Nicolaus hrabě de la Fontaine a d’Harnoncourt-Unverzagt.[3]

Mládí prožil ve Štýrském Hradci, kam se jeho rodiče přestěhovali. V roce 1948 začal ve Vídni studovat hru na violoncello. Již v té době se začal zabývat problematikou interpretační praxe staré hudby.[4] V letech 1952–1969 působil jako cellista u Vídeňských symfoniků. Roku 1953 založil Harnoncourt orchestr Concentus Musicus Wien (Vídeňský hudební souzvuk), orientovaný na autentickou interpretaci barokní hudby za pomoci původních nástrojů nebo jejich replik. Realizoval s ním mnoho nahrávek a získal světovou proslulost.

Od začátku 70. let se začal prosazovat jako dirigent klasických symfonických orchestrů. Vrcholem v této oblasti bylo navázání spolupráce s Vídeňskými filharmoniky v roce 1984 a s Berlínskými filharmoniky roku 1991. Harnoncourt byl i vyhledávaným operním dirigentem. Ve Vídeňské státní opeře, Salcburském festivalu či Opeře Zürich inscenoval díla od baroka po 20. století. Na Salcburském festivalu se ovšem prosadil teprve počátkem 90. let, po smrti Herberta von Karajan.[5] Harnoncourt byl rovněž pedagogicky činný. V letech 1972–1992 vyučoval na hudební akademii Mozarteum v Salcburku interpretaci staré hudby. Harnoncourt pravidelně vystupoval na hudebním festivalu Styriarte, který se každoročně koná ve Štýrském Hradci. V roce 2009 zde dirigoval Gershwinovu operu Porgy a Bess.

V roce 1968 vytvořil Harnoncourt filmovou roli prince Anhaltsko-Cöthenského ve filmu Kronika Anny Magdaleny Bachové.[6] O Harnouncourtovi byl v roce 2005 natočen televizní dokumentární film Jede Note ist ein Kuss (Každá nota je políbení), kde spoluúčinkovaly hudební soubory Concentus musicus Wien a Vídeňští filharmonikové.[7]

Ocenění (výběr) editovat

Literární činnost editovat

Nahrávky editovat

  • Nikolaus Harnoncourt, Frans Brüggen, Leopold Stastny, Herbert Tachezi. Johann Sebastian Bach: Gamba Sonatas — Trio Sonata in G major. Viola da gamba: Jacobus Stainer; Violoncello: Andrea Castagneri; Flétna: A.Grenser; Cembalo: kopie of Martina Skowroncka. Telefunken.
  • Nikolaus Harnoncourt, Gustav Leonhardt, Concentus musicus Wien, Alan Curtis, Anneke Ulttenbosch, Herbert Tachezi. Johann Sebastian Bach: Harpsichord Concertos BWV 1052, 1057, 1064. Teldec
  • Nikolaus Harnoncourt, Chamber Orchestra of Europe. Franz Schubert. Symphonies. Ica Classics.
  • Nikolaus Harnoncourt, Rudolf Buchbinder (fortepiano). Wolfgang Amadeus Mozart. Piano concertos No. 23&25. Replika klavíru Waltera of Paula McNyltyho. Sony.
  • Nikolaus Harnoncourt, Chamber Orchestra of Europe, Pierre-Laurent Aimard. Ludwig van Beethoven. Piano Concertos Nos. 1-5. Teldec Classics.
  • Nikolaus Harnoncourt, Chamber Orchestra of Europe, Gidon Kremer, Martha Argerich. Schumann: Piano Concerto and Violin Concerto. Teldec Classics

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ http://www.bbc.com/news/entertainment-arts-35739456
  3. ↑ Munzinger-Archiv, 21. srpna 2012.
  4. ↑ Berliner Philharmoniker, Programmheft 20, Saison 2011/2012, s. 25
  5. ↑ Lebrecht, Norman, Mýtus jménem maestro, vyd. Polyart Prague, Praha 2003, s. 278-279
  6. ↑ http://www.imdb.com/title/tt0062804/fullcredits#cast
  7. ↑ http://www.imdb.com/title/tt0958155/

Literatura editovat

  • Milan Turkovic, Monika Mertl: Die seltsamsten Wiener der Welt. Nikolaus Harnoncourt und sein Concentus Musicus. Residenz, Salzburg 2003, ISBN 3-7017-1267-0.
  • Monika Mertl: Vom Denken des Herzens. Alice und Nikolaus Harnoncourt. Residenz, Salzburg 1999, ISBN 3-7017-1051-1.
  • Johanna Fürstauer (ed.): Mozart Dialoge – Gedanken zur Gegenwart der Musik von Nikolaus Harnoncourt. Residenz, Salzburg 2005, ISBN 3-7017-3000-8.
  • Sabine M. Gruber: Unmöglichkeiten sind die schönsten Möglichkeiten. Die Sprachbilderwelt des Nikolaus Harnoncourt. Residenz, Salzburg 2003, ISBN 3-7017-1345-6.
  • Sabine M. Gruber: Mit einem Fuß in der Frühlingswiese. Ein Spaziergang durch Haydns Jahreszeiten mit Sprachbildern von Nikolaus Harnoncourt. Residenz, Salzburg 2009, ISBN 978-3-7017-1517-6.
  • Wolfgang Gratzer (ed.): Ereignis Klangrede. Nikolaus Harnoncourt als Dirigent und Musikdenker. Rombach, Freiburg i. Br. 2009, ISBN 978-3-7930-9551-4.
  • Ausstellungsdokumentation Nikolaus Harnoncourt. Die Universität Mozarteum Salzburg ehrt den Dirigenten und Musikdenker. Universität Mozarteum, Salzburg 2008.
  • Otto Hochreiter (ed.): Being Nikolaus Harnoncourt. Styria, Wien 2009, ISBN 978-3-222-13280-3.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nikolaus_Harnoncourt&oldid=22083734“